Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Je to velmi aktuálbí (dopravní podnik opravdu musí řešit takové problémy), Jen si říkám, že tent text svádí k ercitaci, a tudíž y k ní měl inklinovat i zvukově:
Leze leze po železe
....
a někdo ti rozbil dáseň,
Až sem je to dobré, alr od další řádky se verš postupně natahuje
když na přechodu zastavila
a vnitřnosti si překroutila:
Zůstaňme v původním rytmu:
na přechodu zastavila,
vnitřnosti si překroutila:
"Jak pískem z přesýpacích hodin,
sem tam si pasažérem hodim".
-to je už na říkanku těžkopádně - recitovat se to dá, ale už to nebude mít ten spád.
Co s tím?
Jak na Sahaře vítr pískem
smýká tramvaj pružným tělem
Zu, Ultrainfernal a Zvrhlík a možná někteří další by rádi viděli části této sbírky oddělené. To mi někteří uživatelé také píší. Jenže když dílo ?rozložím na prvočinitele?, už to nebude sbírka, už nebude patrný koncept celku, pokud autor takový koncept měl.
Je-li to obecný trend na Mezeře (nebo Mezerovi?), nebylo by špatné dát jako požadavek pro autory, kolik textů a za jakých okolností smí být vloženo naráz.
Já osobně, najdu-li ?oddělené dílo?, nebudu pátrat a vědět, zda bylo původně součástí něčeho. Najdu-li sbírku nesourodých textů označenou jako sbírku, pak vím, že autor měl nebo má nějaký důvod, proč ty texty dal k sobě.