Autor	LeeRicope
Kategorie	Próza - povídka
Počet návštěv	44
(0) (0) (0) (0)

     Je po půlnoci, a já se vracim z hospody. Je nádherná, letní, magická noc. V teplém, čerstvém a voňavém vzduchu je cítit tolik tajemství, a síly, že jsem dnes musel chlastat víc než obvykle, abych neřval vzteky, a žalem. Jsem nadrátovanej jak zákon káže, a bavim se tím, jak se všechno vlní a poskakuje, když na to koukám oběma očima. Po sérii pokusů,pádů a nárazů do stromů, a jinejch přírodních a lidskejch výtvorů, jsem přišel na to, že když se na svět dívám jen jedním okem, tak se tolik nehoupe. Tím značně zeslábne i jeho snaha, udeřit mě zemí do obličeje. Chechtám se, jak jsem s tím vyběhl. Chechtám se tak že se plácám do kolen. Tedy, plácal bych se do kolen, kdyby neuhejbaly. Nakonec i to mi přijde směšný, a tak se pro změnu smíchy zakláním. Najednou se mi v mozku zableskne, a ostrá, štípavá bolest, mi projede zátylkem. Přemejšlím, co se mi tak asi mohlo stát, že když stojim, a směju se, že mě tak bolí hlava. Aha, já ležim na zádech. Jak to, že mě ta země zase praštila, když na to koukám jen jedním okem? Pomalu si vzpomínám. Aha! Díval jsem se na hvězdy. Taková blbost! Každej opilec přece ví, že na hvězdnou oblohu se musí dívat zásadně vleže. Ten prostor, a ta hloubka, zamává i s tím, sakra, jak vono se jim to říká, nóó, s tim ... , jó, už to mám, s absintem. Hmm. No moment, absint je chlast. Sakryš, to se mi to trošku popletlo. Já myslel toho, nó, absilmenta, abstilkmenta, ab, as, al, no prostě toho, co nechlastá.
      Ležím zády na teplém asfaltu. Vzduch se tetelí energií, a já ji nechávám, ať mě úplně prostoupí. Srdce mi puká žalem, ani pořádně nechápu proč. Jen obrovsky vnímám světabol, a slzy mi tečou po tvářích. Zároveň se ale díky chlastu, s tím dokážu vypořádat. Sundal ze mě veškeré okovy, brnění, závoje, a zbořil všechny zdi a všechno, čím jsem se během života obalil. Abych nebyl tak zranitelný, tak nahý, tak lidský. Abych mohl žít, jako člověk mezi lidmi. Abych mohl existovat ve světě, který jsme si vytvořili. Ve světě plném zášti, závisti, čiré nenávisti, kterou pomalu nahrazujeme lásku. Ve světě, kde každý každého soudí, kde se každý odděluje, povyšuje, pohrdá ostatními, kteří jsou úplně stejní jako on sám.
     Teď jsem uvolněný, a úplně otevřený. Jsem šťastný. Šťastný a svobodný. Cítím lásku ke všem, a ke všemu. Se všemi a se vším, jsem naprosto dokonale smířený. Dívám se do hvězdného nebe a uvědomuji si, že Bůh tam někde je. Miluju ho tak, že zase pláču. Vím zcela jistě, a přijde mi to jako nejpřirozenější věc na světě, že o mě ví. Vnímám, jak neuvěřitelně silně mě miluje. Jasně si uvědomuji, že jsem s Ním spojený. Cítím Jeho lásku úplně, celým tělem, všemi smysly. Chápe mě a rozumí mi. Nijak mě nesoudí. A já se v té lásce přímo koupu. Miluju ten silný, pulsující život, a chápu že jeho smysl je Pravda a Láska. Hvězdy se mlčky chvějí a přitakávají. Noc rezonuje. Tiše štkám, a cítím jak mi teplé slzy kanou po tvářích. Zasměju se nahlas. Jseš sentimentální jak stará děvka, řeknu sám k sobě. Ty mě nemůžeš nasrat, odpovím si. Vím, že se mi to líbí, a klidně si tu budu plakat, jak dlouho budu chtít. Nebo dokud nevystřízlivým, napadne mě. Znovu se uchechtnu. Intenzivní pocit absolutní jednoty, akordu s vesmírem, pomalu odeznívá. Znám to, a nelituji toho. Zase někdy. Jsem přesvědčený, že pro tyhle okamžiky stojí za to žít. Nebo pít? Vím dobře že chlast mě ničí, ale stejně tak dobře je mi jasné, že střízlivý jsem nikdy nezažil nic, co by se tomuhle alespoň vzdáleně podobalo.
      Většina lidí lidí pohrdá opilci. Mnozí se jich přímo štítí. Kdo ale zažil něco podobného? Byť třeba jen jednou, za svůj zbytečný a promarněný život? Miluju všechny tyhle ztracené a opuštěné duše, a je mi jich líto. Plakat pro ně ale dnes už nemůžu. Kouzlo okamžiku je pryč, a mě se začíná svinsky točit hlava.
     Hlava se mi teď točí tak, že i vleže musím vyhodit brzdu. Je mi strašně špatně. Otáčím se na břicho a plazím se k příkopu. Konečně jsem nad ním. Zvracím. Je mi hrozně, a tak u toho křičím. Pomáhá mi to. Dělá se mi o mnoho lépe, a tak si na další vlnu zvracení můžu kleknout. Mám hořko a sucho v ústech. Vzpomenu si, jak jsem žral fernet přímo z láhve a polije mě horko. Co bych dal za nějakou studenou minerálku! Snažím se odplivnout poslední suchou slinu, ale nejde mi to. Utrhnu z pangejtu hrst trávy a utřu si pusu. Podobným způsobem se i vysmrkám. Bože to je humus, napadne mě. Posadím se na zadek a zhluboka dýchám. Už je mi celkem dobře. Dá se to. Kyselej zápach mýho potu, ostře kontrastuje s chutí nočního vzduchu. Pomalu se zvedám. Zkouším vrávoravě první kroky. Jsem spokojený, když zjišťuju že to půjde. Dám si pusu na dlaň, a fouknutím ji posílám nahoru. Usměju se a zamávám. Pak se mi zamotá hlava, a já jen tak tak vyberu pád. Dneska už se nahoru dívat nebudu, umíním si, a vydám se na cestu.