Návrat holubů (část 3)ID: #1211
| Autor | zkoumi |  |
| Kategorie | Próza - povídka |
| Počet návštěv | 91 |
|
|
Sobota 4. prosince 2004
První paprsky slunce pronikají tabulkou skla. Pomalu otevírám oči. Je sobota, dneska nemusím do školy, můžu spát do kdy budu chtít.
„Dobré jitro,“ ozývá se nade mnou Martinin hlas.
Otáčím se za ním jak slunečnice za sluncem. Martina taky jako slunce vypadá. Sedí na křesle nade mnou, jako by hlídala, jestli ještě spím. Neohrabaně vylézám ze spacáku.
„Dobré ráno,“ opětuji jí pozdrav, „Jak ses vyspala?“
„A jak ty?“ odpovídá mi otázkou.
„Jako v bavlnce. To víš, spí se mi lépe, když vím, že nemusím do školy a když mě ty hlídáš, aby mě nikdo neukradl. A ty?“
„Vždycky se dobře vyspím, když jsi tady ty…“
„Ale no tak…“
„Co si dáš k snídani?“
„Jen hezky lež, já si snídani udělám sám…“
„Ale já… Já jsem ti ji už připravila, rohlíky s medem a kakao…“
„Martino, proč to děláš? Já přece můžu namazat rohlíky sobě i tobě. Je ti teprve deset!“
„Právě proto, jsem nejmladší!“
Martina žije v jiném světě než já, ačkoli jsme od sebe jen několik desítek centimetrů. Proč je tak obětavá? Proč se nechová jako ostatní? Možná právě to mě na ní tak fascinuje. Člověk, který je celou společností odstrčen, by ji měl začít nenávidět. Martina však hranice společnosti neustále posunuje výš a výš. Pomohla by i svému nepříteli. Vidí šipky, které jí vedou životem kolem všech, kteří potřebují pomoc. I já někdy vidím takové šipky, snažím se je však vždy ignorovat, je to pohodlnější. Volím si tu nejméně namáhavou cestu.
„Stalo se snad něco?“ Opět jsem mlčel příliš dlouho. Martina se na mě dívá a snaží se zjistit, co mě trápí. Nemůže však na to přijít.
„Klidně ti udělám novou snídani, jestli chceš,“ nabízí se skoro zoufale.
„Ne, mám rád rohlíky s medem,“ snažím se ji uklidnit. Martina se najednou zase usmívá a ihned si mi sedá na klín. Společně snídáme a nic nám nemůže zkazit náladu. Stále však nemůžu pochopit, proč je se mnou tak šťastná.
„Kolik je hodin,“ ptám se a nepřestávám ji hladit po vlasech.
„Půl deváté,“ odpovídá hbitě, aniž by se podívala na hodinky.
„V kolik jsi vstávala ty?“
„Já… Myslím, že okolo šesté. Chtěla jsem ti udělat radost, nevěděla jsem, kdy se probudíš.“
„Martino, Martino.Víš o tom, že jsi docela milá holka?“
Pousměje se a znovu se mi opře o rameno. Kdy jsem se naposledy cítil tak šťastně, to už si ani nepamatuji. A to spolu dneska pojedeme ještě na lyže. Může být snad něco lepšího?
„Co bys dneska chtěla dělat?“ ptám se jí.
„Mně je to jedno,“ krčí rameny a dívá se ven, „Co budeš dělat ty?“
„Právě že nevím. Dopoledne máme čas jenom pro sebe. Myslel jsem že tady uklidím, ale to jsi zvládla ty sama.“
„Pojď ven…“
„Klidně, jestli chceš…“
Oblékáme si co nejteplejší oblečení a vycházíme před dům. Dřív, než se stačím rozkoukat, mě do hlavy udeří velká sněhová koule. Na brášku bych se nejspíše rozzlobil, ale od Martiny mi to nevadí. Za těch pár dní se úplně změnila. Dovádíme ve sněhu jak malí. Za chvíli není před domem ani místečko, kde by ve sněhu nebyly naše stopy. Najednou však Martina strne. Vrhá se k zemi a začíná zuřivě hrabat. Co se stalo? Rychle k ní přibíhám a klekám si do sněhu vedle ní.
„Můj přívěšek… Najednou mi spadnul,“ naříká a dál hrabe kolem sebe. Snažím se jí pomoci, naše hledání je však bez výsledku. Asi po pěti minutách si lehá do sněhu a začíná plakat. Pokouším se ji zvednout, nesmí tady přece jen tak ležet, nastydne! Martina však leží pevně jako skála.
„Tát…Táta mi… vě…věřil,“ naříká a po tvářích se jí kutálejí obrovské slzy.
„Až roztaje sníh, tak to srdíčko určitě najdeme,“ uklidňuji ji. Je to však na nic! Jako by mě ani neposlouchala. Je tak věrná slibu, který dala otci, až se mi to zdá neuvěřitelné. Taková malá holka…
„Pojď nebo se nastydneš,“ říkám konejšivě. Martina skutečně vstává, až mi srdce poskočí. Natáhnu k ní ruku. Martina si jí však ani nevšimne. Kleká si do sněhu a tiskne ruce k sobě. Vzhlíží k nebesům. Mlčí. Mlčí i příroda. Několik dalších slz dopadá na zem. Začíná sněžit. Martina se však stále nehýbá. Už však nepláče. Přesto se bojím přiblížit. Vyzařuje kolem sebe téměř až mystickou auru. Kde je ta radostná Martina, která mě dnes ráno probudila?
Přede mnou se cosi leskne. Jako diamanty v záři vycházejícího slunce se na sněhu třpytí zlatý řetízek. Neodvažuji se ani dýchat. Sundávám si rukavici a vytahuji řetízek z mrazivého sněhu. Srdíčko na jeho konci je otevřené. Opatrně rozhrabuji sníh. Malý kousek papíru ne větší než napůl složená známka na dopis. Opatrně ho zvedám. V tu chvíli z něj vypadává několik vlásků. Ani nedýchám. Tak tohle skrýval Martinin přívěsek. Nemusím ani chvilku přemýšlet, aby mi došlo komu ty vlásky patřily. Martinin otec chtěl mít jistotu, že je u něj nikdo nenajde, kdyby se na něco přišlo. Vymyslel nejlepší skrýš, jaká byla možná. Sbírám vlásky ze sněhu a zastrkuji je do kapsy. Nesmím je hlavně ztratit! Teprve pak stisknu v dlani řetízek a navléknu ho Martině na krk. Stále má ruce u sebe a dívá se do šedivých mraků. Konečně vstává. Ani se na mě nepodívá, jen mě chytí za ruku. Má ji příjemně teplou. Vracíme se zpátky do domu. Oba jsme mokří, ale moc si z toho neděláme. Už vím, kde jsem udělal chybu. Měl jsem jí ten řetízek ukázat, ne ho sám zvedat. Jenže co s tím teď mohu udělat? Takovou chybu mi Martina nikdy neodpustí!!
Mamka s taťkou už také vstali. Martina udělala snídani i jim, protože teď snídají v kuchyni. Protahujeme se po schodech do mého pokoje. Převlékáme se z mokrého oblečení. Stále však nemluvíme. Těžký vzduch by se dal krájet. Opatrně si sedám na postel. Martina chvilku váhá, pak si však přece jen posadí vedle mě. Dívá se mi přímo do očí. Už jen čekám na osudnou otázku.
„Otevřel jsi ten řetízek?“ ptá se a v očích má už téměř opět slzy.
„Ano!“ přikyvuji. Vím, že by Martina poznala, kdybych lhal. Čekám další otázky, Martina se však posunuje blíže ke mně, dokonce se začíná usmívat.
„Proč mi říkáš pravdu?“ říká a já nechápu, proč se usmívá, „Přece víš, že ani já ho nesmím otevřít.
„Byla bys klidnější, kdybych řekl ne?“ odpovídám jí otázkou, „Nemá cenu ti lhát, stejně bys to brzy poznala.“
„Víš, že takhle se mnou ještě nikdo nikdy nejednal? Pořád si na mě něco vymýšlejí, jako bych nedokázala sama přemýšlet… Když umřeli rodiče, říkali, že je odvezli do nemocnice a že se vrátí. Nikdo se mnou nejednal na rovinu. Až teď ty!“
Teď už se zase usmívá a opírá se o mé rameno. Jak může někdy zapůsobit pravda, ať je jakkoli bolestná. Ale o tom nikde nepíšou… Martina se už neptá, jestli jsem uvnitř něco našel. Teď je opět šťastná.
* * *
Hodiny ukazují pět minut před druhou. Lyže si Martina půjčuje nakonec Ondrovy. Kupodivu proti tomu nikdo nic nemá. S Veronikou jsem domluvený, že se sejdeme ve tři hodiny na lavičkách u autobusového nádraží. Taťka nám naštěstí slíbil, že nás tam odveze. Nemusíme se tedy o nic starat. V baťohu už máme termosku s teplým čajem a přibalili jsme i něco dobrého na zub a lékárničku. Člověk nikdy neví… Už i lyže jsou bezpečně uložené v pytlovitých vacích.
Vyjíždíme. Martina i já sedíme na zadních sedadlech, mezi námi jsou však lyže. I tak mě Martina celou cestu drží za ruku. Nemluvíme, ani táta se nás na nic neptá. Když o dvacet minut později zastavujeme u nádraží, jen nám pomůže vytáhnout lyže a boty a hned zase odjíždí. I on je na mě ještě trochu rozzlobený.
Veronika na mě už mává. Jsem docela zvědavý, kolik nás doopravdy pojede. Martina Veroniku už viděla ve škole, neváhá tedy ani okamžik. Jak přicházíme blíž a blíž, poznávám i ostatní. Ačkoli je teprve deset minut před třetí, přicházíme jako poslední. Jede nás sedm – já s Martinou, Veronika, Jindra, Kristýna, Adéla a Petra. S tolika lidmi jsem mimo školu na lyžích ještě nikdy nebyl. A navíc nás nebude kontrolovat žádný z rodičů! Nikdo nám nebude říkat, co máme nebo nemáme dělat!!!
Celé naše procesí se vydává k autobusovému nástupišti, na kterém už postává několik lidí se snowboardy nebo lyžemi. Martina je opět středem pozornosti. Ostatní o ní chtějí vědět všechno. Všechno… Jenže spoustu věcí jim říci nemohu, i kdybych chtěl. Martina mi o sobě sice řekla spoustu věcí, ale co mohu říci jim? Skoro nic…
Konečně přijíždí autobus. Když se díváme, jak zastavuje kousek od nás, mám pocit, jako by pohromadě držel jen silou vůle.
„Kolik vůbec stojí jízdenka?“ ptám se Veroniky.
„Jestli máš s sebou občanku, tak nic,“ odpovídá a hledá něco po kapsách, „Do osmnácti je to zadarmo.“
„A já si s sebou vzal tisícovku…“
Řidič otevírá nákladový prostor. Klekám si na zem a rovnám naše lyže dovnitř. Teprve teď si všímám, že Veronika nemá obyčejné lyže, její nejsou delší než padesát centimetrů! Teď však mám jiné starosti, než se jí na to ptát. Jakmile jsou uvnitř i naše tašky s botami, vystupujeme po malých schůdcích k řidiči. Skutečně stačí jen ukázat občanku a jít se posadit. Snažím se dostat co nejblíže ostatním, nemá cenu, abychom byli roztroušeni po celém autobuse. Kristýna nám naštěstí okamžitě zabrala dvě sedadla hned za ní a Petrou. Všichni mají vedle sebe někoho, jen Veronika ne. Trochu mi je jí líto, vždyť to byla právě ona, kdo mě sem pozval! Mám však svázané ruce. Od Martiny odejít nesmím.
S houpáním se rozjíždíme. Martina se opírá o studené sklo a brzy usíná. Vím však, že kdybych se zvedl a sedl si k Veronice, okamžitě by to poznala a probudila by se. Dívám se tedy na odpolední krajinu pokrytou bílou rouškou samoty. Tiše se do ní snášejí další a další sněhové vločky. Kdo by věřil, že před pár dny bylo ještě sluníčko a po sněhu nebylo nikde ani památky… Mnohde je ho však teď přes metr. Na Kramolíně ho bude ještě víc! Také se mi pomalu začínají klížit oči. A to mám vydržet až do půlnoci???
Autobus se kodrcá ven z Českých Budějovic. Netopí. Opatrně přes Martinu přetahuji svoji bundu. Martina se ani nepohne.
„Nikoho lepšího potkat nemohla,“ usmívá se na mě Veronika přes sedadlo, „Říkala jsem si, že ji asi vezmeš s sebou.“
„Ale mohla!“ vrtím hlavou, „Třeba tebe!“
„Nedělej si legraci! Já mám problémy starat se o vlastní sestru, natož kdybych měla někoho cizího.“
„Co to máš vůbec za miniaturní lyžičky?“
„Ty jsou právě mojí sestry. Na lyžích umím jezdit, ale na snowboardu se to teprve učím – no, zatím nic moc – a teď, když je dostala k narozeninám, řekla jsem si, že bych se mohla naučit i na nich!“
„Nedokážu si představit, že by se na tom dalo jezdit…“
„Tak já ti to na chvilku půjčím, ať si to taky vyzkoušíš!“
„To nemusíš, nebudeš tam kvůli mě sedět!“
„Jak to říká Hanka? Nebudeme se přece hádat.“
„A ty už si na nich někdy jela?“
„Právě že ještě ne.“
„Tak to jsme na vás docela zvědavý. Martina taky neumí moc lyžovat.“
„Já na tom nebudu o moc lépe. Dáš si?“ Přes sedadlo mi podává balíček sušenek.
„Raději ne, snědl bych ti to všechno.“
„Proto jsem to s sebou taky vzala, jen si vezmi…“
„Ale jenom kousíček…“
Jíme spolu sušenky a povídáme si o všem možném. Je to mnohem bezstarostnější rozhovor, než když mluvím s Martinou. Můžu říct cokoli, co chci. Nemusím se bát případné reakce. Cesta nám rychle ubíhá. Rychleji, než kdybychom jeli autem (i když jedeme déle).
* * *
Přestože je cesta namrzlá a jedeme jen ve vyjetých kolejích, na minutu přesně ve tři čtvrtě na pět zastavujeme na parkovišti u lanovky. Přesně podle jízdního řádu. Martina se probouzí a zmateně se rozhlíží. Chvilku jí trvá, než si uvědomí, kde je. Pak se však pousměje a rychle vyskakuje ze sedačky. Nejraději by hned vyběhla ven! Kdyby ji tak viděly vychovatelky z Boršova… Ani by ji nepoznaly!!! Nejdříve ji však musím natáhnout do teplé zimní bundy. Pak však již seskakuje ze schodů před autobus. My ji jen s úsměvem pozorujeme.
„Autobus tady zůstává, můžete se tu nechat všechny věci,“ ozývá se z reproduktorů. Alespoň něco… Ospale se zvedáme ze sedadle. Když vycházíme ven, naše lyže jsou už vyndané. Nemusíme dlouho hádat, abychom poznali, že to udělala Martina. Samozřejmě ji pochválíme.
Všude je přes metr a půl sněhu. Je přemrzlý a klouže jako led. Sedáme si na zem a ve světle reflektorů se přezouváme. V tlustých ponožkách to jde ztuha. Kristýna, která to zvládla nejrychleji, nám jde mezitím koupit permanentky. Slunce je ještě relativně vysoko nad obzorem. Všechno nám vychází na jedničku. Co víc si můžeme přát?
Veronika má na nohou už své minilyžičky. Ačkoli nemá hůlky, zdaleka není tak nemotorná jako my. Na rovince jí málem ani nestačíme. Přesto musí na lanovce sedět opět sama.
Martině jsou bráškovy lyže tak akorát. Navíc se ani nezdá, že by na nich nestála čtyři roky. No uvidíme… Lanovka nás veze přímo do lyžařského střediska. Pod námi je sice dost sněhu, je však již vyježděný. I přes zákaz lyžování se pod lanovkou prohání několik lyžařů. Sjezdovka kříží dvě silnice, není příliš rozumné po ní jet ať už na lyžích nebo na snowboardu. Martina houpá nohama a opírá se o bezpečnostní rám. Žádná slova, která znám, nedokáží přesně vyjádřit, jak se oba cítíme. Mlčíme, jen se na sebe tu a tam podíváme. Přesto si tím řekneme všechno, co chceme.
Konečně se dostáváme až na vrchol. Před námi se rozprostírají sjezdovky lyžařského areálu ozářeného večerním sluncem. Společně sjíždíme k vlekům. Držím se s Martinou poněkud pozadu, bojím se, aby se jí něco nestalo. Ona však na lyžích jezdí pomalu lépe než já. Vykrajuje obloučky, jak kdyby si je už dopředu vyměřila kružítkem. Že by mi lhala? Ale proč by tvrdila, že na lyžích čtyři roky nestála, když tady teď jezdí tak, až nás všechny zahanbuje. Ani Veronika si nevede špatně. Jen je na svých padesáticentimetrových lyžičkách ještě trochu nejistá.
Když o půl hodiny později vjíždíme do snowboardparku, překvapí nás Martina ještě jednou. Opatrně sjíždíme kopce a dáváme si pozor, abychom se vyhnuli všem vydřeným místům. Nikdy bychom sem nejeli, kdybychom věděli, co se stane. Skříp!!! Martině lyže podklouzávají na jednom zledovatělém úseku a plnou rychlostí vjíždí na skokánek na vrcholku dalšího kopce. V tu chvíli se mi snad zastavuje srdce. Martina letí dobrých patnáct metrů vzduchem. Všichni stojíme na vrcholku předchozího kopce a se zatajeným dechem ji sledujeme. To přece nemůže ustát! Jestli na lyžích tak dlouho nejela… Už jen několik centimetrů… Několik málo centimetrů jí dělí od pevné země. Bum!!! Martině se podlamují kolena a ona dopadá na zadek. Jede však dál! Jako zázrakem se na lyžích postaví a prudce zabrzdí! To snad není možné! To by nezvládl nikdo z nás a to jezdíme na lyžích už od malička! Jak to mohla taková malá holka zvládnout? Vždyť je jí teprve deset.
Okamžitě se za ní rozjíždíme. Martina však vypadá úplně v pořádku. Snad jen kalhoty od sněhu naznačují její bláznivý skok. Dýchá zrychleně, jinak se však usmívá. Přestože se jí nic nestalo, vyjíždíme rychle ze snowboardparku zpátky na sjezdovky.
„Kde… Kde ses naučila… tak dobře lyžovat,“ ptám se a sotva popadám dech, když zastavujeme u vleku.
„Já nevím, doopravdy jsem na lyžích stála naposledy když mi bylo šest. To ještě žil dědeček a vzal mě na svah za chatou! Od té doby jsem lyže ani neviděla,“ krčí rameny. Sama je zmatená. Má obrovský talent pro rovnováhu, jinak by ten skok neustála. Stále se mi vybavuje, jak letí vzduchem. Kdyby se jí v tu chvíli něco stalo… Ani si neuvědomuji, že mi Kristýna něco šeptá.
„Už od začátku za námi pořád jezdí dva lyžaři, všiml sis toho taky?“ ptá se a otáčí se na mě, „Nevíš o tom něco?“
„Toho si nevšímej, jenom nás kontrolují…“ mávnu rukou a hledám permanentku.
„Kdo nás má kontrolovat?“
„Policie, kdo jiný.“
„Cože? Proč?“
„Pak ti to vysvětlím.“
„Co kdybychom teď jeli po pětce.“
„Ale ta není osvětlená! Jestli sis toho nevšimla, tak slunce už zapadlo! Nebude tam vidět vůbec nic!“
„Právě proto. Jestli nás sledují, pojedou za námi!“
„Tobě nestačí, že si Martina málem zlomila nohu na skokáncích, chceš ještě jet ve tmě? Děláš ze všeho zbytečně detektivky.“
„Slibuji, že pojedeme pomalu.“
„Fakt?“
„Jo, neboj se.“
„Tak to řekni ostatním, ať se nerozdělíme!“
Kristýna předbíhá nějakého pána v červené bundě a sděluje ostatním svůj plán. Mám z něho strach. Kdyby se nám něco stalo na neosvětlené sjezdovce, bude nás tam někdo hledat? Teď už však nemohu couvnout. Martina už něco tuší, zbytečně se však neptá. Nedokáži před ní skrýt své pocity, dokáže ve mně číst jak v otevřené knize. Čím více se přibližuje výstupní stanice vleku, tím jsem nervóznější. Martina mě rázem chytá za ruku – snaží se mě uklidnit. Ona! Vystupujeme a zatáčíme na tmavou sjezdovku. Chvíli čekáme na ostatní. Svah vypadá ponuře a nebezpečně. Všemožně se nás snaží odradit. Jen v dálce svítí slavě světlo nástupní stanice. Sjezdovka se před námi otevírá jak chřtán obrovského černého draka. Je stejně nebezpečná. Přesto se odrážíme a vyjíždíme. První jede Kristýna – byl to přece její nápad. Já s Martinou se držíme až na konci. Měla pravdu. Měl jsem pravdu. Za námi se objevují dvě tmavé siluety lyžařů – sledují nás, jinak by na tuhle sjezdovku vůbec nejeli.
Vidíme tak maximálně pět metrů před sebe. Svah je naštěstí už upraven na zítřejší lyžování, nehrozí tedy, že bychom narazili na nějaký led. Nikdo jiný tady po rolbě už nejel (jaký šílenec by také jel po neosvětlené sjezdovce?!?). Jedeme pomalu, i tak však máme co dělat. Jestli se chce někdo naučit lyžovat, ať jede za tmy. Žádná chyba se neodpouští. Paradoxně snad jen to Martině nedělá velké problémy. Světlo nástupní stanice se stále zvětšuje. Zbývá nám k ní už jen několik metrů! Žuch! Lyže se mi dostávají jedna přes druhou a o vteřinu později již jedu po zádech. Studený sníh se mi hrne pod bundu. Tak už přece zastav! Konečně se vypíná vázání. O chvilku později zůstávám ležet v hlubokém sněhu. Nevidím vůbec nic, sníh se mi dostal i pod brýle. Nemotorně vstávám a oklepávám se. Hlava se mi trochu točí, jinak jsem však v naprostém pořádku. Martina mi přiváží moje lyže dřív, než se stačím rozkoukat.
„Nestalo se ti nic?“ ptá se a v jejím hlase je slyšet strach. Bojí se snad o mě? Vždyť jsem jel po zádech, nemohlo se mi nic stát!
„To víš že ne,“ uklidňuji ji a pokouším se ji pohladit. Už o dost opatrněji sjíždíme zbývajících padesát metrů. Trochu mě bolí kotník, jsem si však jistý, že to není nic vážného. Brzy se však opět válím ve sněhu. To mi totiž Veronika půjčila ty minilyžičky. I když jedu s nohama metr od sebe, nevyvaruji se pádů. Jsem docela rád, když je Veronice zase vracím. V duchu ji obdivuji, že na tom dokáže tak jezdit.
A už zase jedeme na vleku. Zbývají nám už jen dvě hodiny. Utíká to příliš rychle. Veronika dál jezdí na svých lyžičkách se stejnou samozřejmostí jako předtím. Lidí na sjezdovkách pomalu ubývá. Kam mizí? Jediný autobus, který odtud jede, odjíždí až v půl desáté. Petra má chuť riskovat a přemluvila i ostatní, abychom pak zpátky na parkoviště jeli pod lanovkou. Tam to částečně osvětluje lanovka. Prý když už jsme jeli po neosvětlené nejtěžší sjezdovce, nemůže nás nic zastavit. Asi bych odmítl, kdyby s tímto plánem nesouhlasila i Martina. Samotnou ji přece jet nenechám a nebudu jí to ani zakazovat. Ať si užije, když chce.
Jedeme dál. Tu a tam někdo z nás spadne, nikomu se však doteď nic nestalo. Naštěstí… Nikdo z nás neví, že brzy už takový klid nebude.
Hodiny ukazují osm hodin. Jedeme na vleku a brzy budeme vystupovat. Mezi nás se vecpal ještě nějaký kluk na snowboardu. Jde mu to docela dobře, drží bezpečně svoji stopu. Vedle nás se najednou mihl nějaký stín. Možná to bylo jen nějaké zvíře, nevím. O vteřinu později se však ozvalo uširvoucí skřípění. Stalo se to ve zlomku vteřiny. V jednu chvíli ještě jedeme na vleku a povídáme si, pak však jen vidíme, jak se ocelové vodící lano řítí k zemi i se všemi kotvičkami. Hbitě odhazuji naši. Prudce strkám do Martiny a ta sjíždí do sněhu. O chviličku později se do míst, kde stála, zřítí lano a hází sníh do všech stran. Proč se vlek nevypne. Rychle se kolem sebe rozhlížím. Kde je ten kluk? Sakra! To snad ne! Snowboardista, který jel před námi, neměl takové štěstí jako my. Právě podjížděl kladku. Lano by dopadlo přesně na něj, kdyby v poslední chvíli nezvedl snowboard. Právě do něj se teď lano zařezává až létají drobné jiskřičky. Musíme mu pomoci! Všichni kolem se na nás jen dívají. Copak jsou opravdu tak blbí? Proč mu nepomohou? Šlapu žebříčkem ke klukovi. To už k němu sjíždí i Petra. Co však máme dělat? Lana se nemůže ani dotknout, na to jede moc rychle. Hůlka! Dávám ji rychle pod lano a s Petřinou pomocí se ho snažíme nadzvednout. Je však příliš těžké. Železná hůlka se pod ním prohýbá jak špejle. Bum. Sklouzává z hůlky přes snowboard přímo na chlapcovu bundu. Sakra!!! Odhazuji hůlky a snažím se lano nadzvednout rukavicemi. Už neuvažuji nad tím, jestli se něco stane mě. V tu chvíli se lano konečně zastavuje. Kluk se však nehýbá. Shazujeme lano do sněhu vedle něj. S hřměním se k nám blíží skůtr. No konečně. Okamžitě zraněného kluka přebírá a sváží ho dolů. Ve sněhu po něm zůstává jen malá krvavá skvrna. Ne! Co jsem to udělal?! Kdybych se mu nesnažil pomoci, prkno by to jistě vydrželo těch pár sekund, než se vlek zastavil. Zvládl by to sám! Zvolna s Petrou stoupáme k výstupní stanici. Proč jsme sem vůbec jezdili? Kdybychom zůstali doma, nemuselo by se… Asi by se to stalo také, ale my bychom u toho nebyli!
Kde je vůbec Martina? Její lyže i s botami ve vázání jsou stále ve sněhu. Kde je? Martino! Ať se rozhlížím jak chci, nikde ji nevidím! To snad ne! Jestli se jí něco stalo, neodpustím si to do konce života.
S ohlušujícím rachotem se nad námi přeřítí vrtulník a svým reflektorem projede celou sjezdovku. Martino!!! Konečně… Konečně ji vidím na výstupní stanici. Mává na mě. Nedokáži ani říci, jaký kámen mi padá ze srdce. Kristýna sjíždí až ke mně a bere Martininy lyže. Ta teď stojí ve sněhu jen v ponožkách. Kdybych se o ní tak nebál, začal bych asi přemýšlet, jak se tam dostala a proč si zouvala boty. Asi bych ji i vynadal, teď ji mám chuť vzít do náručí.
Pomalu si uvědomuji, co se stalo. Lano se vysmeklo z kladek na dvou sloupech a spadlo. Jak se to mohlo stát? Tak to už budou muset zjistit jiní! Vrtulník s chlapcem se v oblaku zvířeného sněhu zvedá a odlétá do tmy.
* * *
Po tom, co se stalo, byly všechny vleky okamžitě zastaveny. Teď již sedíme v autobuse na zpáteční cestě do Českých Budějovic. Martina usíná, sotvaže se rozjíždíme. Bylo toho na ni dneska moc…
V autobuse je Martina asi jediná, kdo není vzhůru. Ostatní probírají všemožné teorie, proč lano vleku spadlo. Ani já to nevím a nechci se tím vůbec zabývat.
„Viděl jsi vůbec, co Martina udělala?“ ptá se mě přes sedadlo Veronika.
„Běžela v ponožkách k vám,“ krčím lhostejně rameny, „Je dost chytrá na to, aby věděla, jak je to u spadlého lana nebezpečné.“
„Ale vůbec ne!“
„Tak co podle tebe dělala?“
„Jo, běžela naším směrem, nás si však vůbec nevšímala. Kdo myslíš, že vypnul vlek?“
„Ten se vypnul automaticky, nebo ne?“
„Ti dole ani nevěděli, co se stalo! Martina stiskla takové to červené tlačítko na posledním sloupu! Pak se nám málem dala do breku, že kdyby ho vypnula dřív, nemuselo se tomu klukovi nic stát.“
„Zato ale můžu já s Petrou!“
„V každém případě… Zatímco my jsme tam jen tak stáli, ona zachránila tebe i toho kluka. Doopravdy mi o ní nechceš nic říci?“
„Ne, promiň! To nejde, nechce se mi o tom mluvit.“
„Proč ne? Přivedeš ji do školy a nikdo proti tomu nic nenamítá! Tady nás sledují dva lyžaři a kdo ví, jestli to lano nespadlo kvůli ní. Vždyť jediné, co o ní my víme, je to, že utekla z dětského domova v Boršově.“
„To vám nestačí?“
„Lyžovala s námi celý večer, máme právo o ní něco vědět.“
„Veroniko… Nechej to prosím být! Slibuji, že v pondělí ti všechno řeknu. To už u mě nebude, vrátí se do Boršova.“
„Proč??? Zdálo se mi, že ji máš moc rád a záleží ti na ní!“
„To ano! Ale mamka mi jasně řekla, že u nás smí zůstat jen přes víkend.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, je to moje vina. Kdybych jí říkal všechno co dělám hned od začátku, nemuselo to takhle dopadnout.“
Veronika se již na nic neptá. Když se však na autobusovém nádraží o dvě hodiny později loučíme, pošeptá Martině něco do ucha.
Na nádraží nás už naštěstí čeká taťka, a tak se domů dostáváme ještě před půlnocí. Znepokojuje mě jen, jak začíná Martina pokašlávat. Běhat ve sněhu jen v ponožkách… Jak jinak by to mohlo dopadnout? Než zaleze do postele, udělám jí alespoň ještě teplý čaj. Snad jí to pomůže… Martina usíná okamžitě. Pokašlává však celou noc.
Neděle 5. prosince 2004
Něco mě šimrá na tváři. Pomalu otevírám oči. Venku je ještě tma. To, co mě probudilo, je cíp peřiny, která spadla z Martininy postele. Ještě trochu ospale vylézám ze spacáku. Chvíli jen tak stojím a dívám se na Martinu. Je na posteli schoulená do klubíčka. Na tvářích má ještě stopy po slzách. Copak zase brečela? Proč? Rychle sbírám peřinu ze země a přehazuji ji opatrně přes ni. Už se mi nechce vůbec spát, sedám si do křesla. Stále se mi však vybavuje včerejší scéna. Teprve když se začnu převlékat, všímám si talíře se snídaní. Zmateně se otáčím na Martinu. Ta však očividně spí. Nepochybuji o tom, že ji dělala ona, na domácí skřítky nevěřím. Copak ona už vstávala?
Klekám si vedle její postele, hned se však zase zvedám. Nevím proč, začínám se jí však bát. Bere si na sebe příliš velkou zodpovědnost. Jak včera správně podotkla Veronika – zatímco ostatní stáli a koukali, ona… Ne, už nad tím nesmím přemýšlet.
Opatrně si sedám na postel. Martina se ani nepohne, přesto mám pocit, jako by věděla, že jsem vedle ní. Několikrát silně zakašle. Natahuji ruku a hladím ji po jejích dlouhých vlasech. Znovu zakašle. Ještě více ji zabaluji do teplé peřiny. Vstávám, musím jí jít udělat teplý čaj.
Všichni ještě spí. V kuchyni někdo nechal včera pootevřené okno, táhne z něj ledový ranní vzduch. Rychle okno zavírám a pouštím topení. Stejně bude chvíli trvat, než bude v kuchyni zase teplo… Voda v konvici se už vaří. Nalévám čaj do termosky a rychle se vracím zpátky do pokoje. Martina už sedí na posteli s rukama složenýma do klína se dívá mlčky před sebe. Ani se nepohne, když vstoupím. Jen sedí a mlčí. Vypadá úplně stejně, jako když jsem ji viděl poprvé. Co mám dělat? A co se vůbec stalo?
Obcházím Martinu velkým obloukem a blížím se k ní podél zdi. Už jen tři metry… dva… jeden… Martina se stále ještě ani nepohnula. Teď, když je vzhůru, se už neodvažuji sednout si na postel, natož pak ji hladit. Zůstávám stát opřen o zeď. Čekám… Nic jiného mi ani nezbývá. Martina se na mě najednou prudce otáčí. V očích má opět slzy.
„Jak je tomu klukovi?“ ptá se šeptem. Jako by už dopředu čekala špatnou odpověď…! Co jí však mám říci? Sám nemám ani ponětí.
„Určitě bude v pořádku,“ uklidňuji ji tiše.
„Je to… jenom moje vina. Kdybych si jen o chvilku pospíšila…“ několikrát silně zakašle.
„To neříkej, vždyť vlek mohl vypnout kdokoli jiný, kdyby měl dost odvahy. A napij se čaje.“
„Já jsem ale přísahala!!! Přísahala, že budu ochraňovat všechny, kdo to budou potřebovat. Ty nevíš, jaké to je, když se díváš na něčí smrt a nemůžeš dělat nic! Jen ležíš pod postelí a díváš se, jak někdo, komu věříš víc než komukoli jinému, zabíjí holku jako jsem já! Můžeš jen brečet a bouchat všude kolem. Strach ti nedovolí říci cokoli, i když pravda v tobě křičí a ty ji nemůžeš utišit!!!“
Zůstávám zaraženě stát. Co mi tím vším Martina chtěla říci? Copak mám doopravdy tak dlouhé vedení??? Je mi jedno, co se stane. Sedám si k Martině. Dřív, než stačím něco říci, vrhá se mi kolem krku. Její pláč je přerušen jen občasným zakašláním. Drží mě pevně. Stejně jako já…
„Já… Nemohla jsem nic dělat,“ vzlyká, „Usnula jsem pod postelí a když jsem se probudila, škrtil táta Ivu. Nemohla jsem nic dělat!“
Třesu se snad ještě víc než Martina. Co mám dělat… Co mám sakra dělat, neřekne mi to někdo? O tomhle v žádné příručce psychologie nepsali!!! Vím jediné. Musím Martinu nechat, aby se vybrečela. Tričko pyžama mám již celé mokré, ale nevšímám si toho.
Zdola se ozývá šramot - to se probudili rodiče. Jistě najdou snídani, kterou připravila Martina. Máme tedy ještě chvilku času. Přesto se snažím Martinu utišit. Vytahuji kapesník a snažím se jí otřít oči. Martině však dobře stačí moje tričko.
Jak ji teď držím, zjišťuji, že je celá horká. Rychle jí přikládám ruku na čelo. Notně ji tím vystraším, nedá se však nic dělat. Nemůžu se mýlit. Martina má dozajista teplotu. Ukládám ji znovu do postele a podávám hrníček s vařícím čajem. Dal jsem do něj až příliš mnoho citronu… Martina si však ani nepostěžuje. Brzy je termoska prázdná. Stále sedím vedle Martiny. Už skoro nepláče. Drží mě však pevně za ruku. Má ji horkou, jako by ji právě vytáhla z ohně. Nevím, jestli je to proto, co mi řekla, nebo jestli na ni něco leze…
Martina se mlčky dívá do peřiny. Červené paprsky vycházejícího slunce dodávají celému pokoji nádech tajemna. Dopadají na postel a pomalu nás dostávají z ospalosti. Ještě chvíli však zůstáváme tak, jak jsme. Nechce se nám vstávat, proč také, je neděle.
Martina si najednou na posteli kleká a zadívá se ven z okna. Tiskne ruce k sobě a něco tiše šeptá. Neslyším však co. Jsem alespoň rád, že už nekašle. Teprve teď mám čas začít o Martině přemýšlet. Proč? Proč, Bože, jestli existuješ, proč dopustíš, aby někdo tak trpěl? A jestliže už dopustíš z jakéhokoli důvodu, aby někdo někoho zabil, doopravdy u toho musí být dítě? Copak nevidíš, jak Martině je? Vždyť je jí teprve deset! O co se snažíš?
Martina stále ještě klečí na posteli. Dívá se však na mě. Musela si přece všimnout, jak smutně se tvářím. Pomalu slézá z postele a sedá si mi na klín.
„Promiň,“ šeptá a opírá se mi o rameno, „To jsou jen moje starosti…“
„Víš co?“ usmívám se na ni, „Já teď zavolám do nemocnice a zeptám se, jak se ten chlapec má.“
„Vždyť ani nevíš, kam ho odvezli… Ale stejně díky, jsi milý.“
„Tak obvoláme všechny nemocnice, však ho někde najdeme.“
„Proč uděláš vždycky to, co bych chtěla?“
„Chci ti udělat radost, to nemůžu? Jsi malá hodná holčička, která ke mně přišla jenom v ponožkách. Chci ti udělat radost, protože mám pocit, že ty si zasloužíš všechno.“
„Radost… Ještě nikdo se o to… nesnažil…“
„Martino…“
Vstávám a hledám mobil. Nemám ani ponětí, kam bych měl zavolat, nemám ani číslo do žádné nemocnice, něco však přece musím udělat, Martina mi tak věří… Mobil leží zapomenut pod křeslem. Přišla mi nějaká sms. Rychle ji otvírám.
ZAVOLEJ 480761911 JE TO CISLO DO KRUMLOVSKE NEMOCNICE, LEZI TAM TEN KLUK. PS: VCERA VECER NA KRAMOLINE TO NEBYLA NEHODA. VYSETRUJEME. ZATIM NASHLEDANOU.
To bylo úmyslně? To snad ne! Proč by někdo chtěl ublížit takovému prckovi, který se na snowboardu sotva udrží? No nic, však ono se zjistí, co se tam doopravdy stalo. Jenže co když to nebylo vůbec mířeno na toho kluka, ale na Martinu?!? Rychle vyťukávám číslo, které mi přišlo. Nedokáži se ani pořádně soustředit.
„Nemocnice Krumlov, přejete si?“ ozývá se milý hlas spojovatelky.
„Přivezli k vám včera v noci chlapce asi okolo devíti let vrtulníkem s poraněním břicha?“
„To jsou soukromé informace, lituji, kdo jste?“
„Policie České Republiky. Jedna holka, která ho zachránila, by si s ním chtěla promluvit.“
„Okamžik.“
No potěš pánbůh! To jsem tomu zase dal! Jenže jinak bych se k tomu klukovi asi nedostal. Teď se ve sluchátku ozývá jen nějaká melodie, jak nás neustále přepojují dál a dál. Konečně to někdo zvedá. Jakmile se ujistím, že jsme ve správném pokoji, podávám mobil Martině a vycházím ven z místnosti. Jakmile za mnou zapadají dveře, začínám brečet. Cítím v sobě nespoutanou zlobu. Kdybych teď věděl, kdo to udělal, kdo chce Martině za každou cenu ublížit, byl bych schopen ho možná i zabít. Co to může být za člověka? A co mu mohla Martina provést? V tom bude jistě něco víc. Ale co???
Dveře se otevírají a v nich se objevuje zářící Martinina tvářička. Ihned však zvážní, když mě uvidí.
„Tak co?“ ptám se dřív, než stačí otevřít pusu.
„Jak jsi věděl, že bude zrovna v téhle nemocnici?“
„Takže jsi s ním mluvila?“
„Byl sice na nějaké operaci, ale bude v pořádku. Už teď je mu o hodně líp. Brzy se vrátí domů a pozval… pozval mě k sobě a tebe taky.“
„No vidíš. Kdybys ten vlek nevypnula, jak by to asi dopadlo?“
Martina neodpovídá, jen se slabě usmívá. Vracíme se do pokoje. Už je neděle… Stále ještě doufám na zázrak. Nedokáži Martině vysvětlit, že se bude muset zítra vrátit do dětského domova. To to uteklo… Těch pár dní, co jsme byli spolu – to je asi to nejlepší, co jsem kdy zažil. Dal bych cokoli za to, kdyby u nás mohla Martina zůstat ještě alespoň další dva dny. Mamku však nepřemluvím. Vždyť doteď Martinu ještě ani neviděla!!! Nezáleží jí na ní. Proč by mi něco takového měla dovolovat?
Dneska budu muset zvládnout všechny úkoly na zítřek. Nejdříve se ale převlékneme. Teprve pak zapínám počítač. Jde mi to na něm sice o hodně pomaleji, rukou je to však čitelné jen pro mě a pro pár vyvolených, kteří škrabou stejně jako já.
„Já ti pomůžu,“ nabízí se okamžitě Martina. Vždyť ani neví, co budu dělat! Jak mi tedy chce pomoci? Přikyvuji však, protože nemám ani tušení, jak jinak bych ji mohl zabavit. Kdybych řekl, ať dělá, co ji baví, začne mi nejspíš znovu uklízet pokoj.
Máme za úkol napsat historii fiktivního města. Jak pomalu postupuji, neustále mě udivuje, kolik toho Martina ví. Opravuje mi chyby, tvoří lepší větné konstrukce a nahrazuje moje spojení výstižnějšími výrazy. Nezaváhá ani na chviličku, až na… Právě píši o deportaci židů do koncentračních táborů a jejich dalším osudu. Jsem si jist, že ve větě mám alespoň dvě chyby. Čekám, až mi Martina řekne, jak to má být správně. Ta neříká nic. Dívá se do monitoru, jako by se snažila zjistit, odkud se tam vzala ta poslední věta.
„Proč?“ ptá se najednou, „proč by někdo vyvražďoval celý národ?! To by přece nikdo nikdy neudělal, nepiš to tam.“
„Ve druhé světové válce takové tábory bohužel existovaly,“ vysvětluji váhavě, „Hitler tak zabil miliony židů.“
„Proč? Co… Co tím mohl získat?“
„Skoro nic. Neměl je rád. Židé museli nosit žlutou hvězdu, aby je každý poznal, nesměli chodit do kina ani do divadla, nesměli jezdit autobusem, měli speciální židovské kavárny, kam směli chodit, protože do těch jakoby normálních jim byl vstup zakázán. A bylo toho spoustu.“
„Proto, že je neměl rád, je přece ještě nemusel zabíjet. Nikdy o člověku nevíš tolik, abys mohl posoudit, jestli je dobrý nebo zlý. Přesto si žádný z nich nezaslouží zemřít. A ještě těžší je poznat národ!“
Tak tohle si musím zapsat. Až budeme mít zase jednou etiku, napíši to do nějaké úvahy. Kde na to ale přišla Martina? Ne, nezeptám se jí na to, nemusím přece vědět všechno…
Hodiny ubíhají. Úkoly, které bych normálně dělal celý den, jsou hotové za chvilku. Martina však znovu začíná pokašlávat. Donutím jí, aby si znovu lehla. Poslechne bez reptání. Ona však nedokáže jen tak ležet, musí pořád něco dělat… Stejně jako já! Za chvilku už čte moji učebnici dějepisu. Chci se vrátit k počítači, v tu chvíli však zvoní mobil. Volají z dětského domova! Co mohou chtít?!??
„Ano? Hájek, prosím,“ ohlašuji se.
„Ahoj Honzo!“ ozývá se paní ředitelka, „Já… Ehm… Stojím teď před vážným rozhodnutím. Martinina teta nás chce žalovat, že nedbáme na bezpečnost dětí v našem ústavu - jak to nazvala.“
„Proto, že je Martina u mě?“ Trochu tiším hlas a vycházím z pokoje. Martina nemusí slyšet všechno, o čem se budeme bavit.
„Přesně tak.“
„A to může?“
„Bohužel ano. To tedy znamená, že buď porušíme zákon – což se mi v dané chvíli zdá nejrozumnější – nebo se bude muset vrátit Martina k nám. Poraď mi, co mám dělat? Žádné rozhodnutí nebude správné, jaké tedy alespoň není tak špatné?“
Mlčím. Nedokáži si představit že by před naším domem zastavilo auto a Martinu odvezlo. Proč nemůže alespoň něco jít hladce? Proč si ji u sebe nemůžeme nechat napořád? Je v tom opravdu takový problém?
„Porušíme zákon,“ říká ředitelka rozhodně, „tobě ještě není osmnáct, prakticky nic ti nehrozí. A i kdyby, můžeš říci, že o ničem nevíš.“
„Takže Martina může zůstat?“
„Nejdéle do pondělí, jak to bylo původně domluvené. I těch pár hodin u tebe jí pomůže a navíc bude v bezpečí.“
„Je to pravda, že to spadnutí lana nebyla nehoda?“
„Zatím se to vyšetřuje. Ale kola na sloupu byla jasně poškozená. Zatím na sebe dávejte pozor.“
Ředitelka ukončuje hovor dřív, než se stačím rozloučit. Vracím se do pokoje. S leknutím zjišťuji, že jsem nechal pootevřené dveře! Martina musela všechno slyšet! Teď sedí na posteli a netrpělivě se na mě dívá. Co jí však mám říci? Že je mi to líto, ale bude se muset hodně brzy vrátit do Boršova?
Vyhýbám se jejímu pohledu a zamířím k oknu. Opírám se o parapet. Venku zuří sněhová bouře. Vítr se prohání kolem a bere s sebou mračna sněhu. Není dobře vidět ani na hlavní silnici. Psa by ven nevyhnal… Je slyšet hučení, jak vítr naráží do komína. Sněhu je venku tolik, že z krmítka na metrovém kůlu je vidět pouze stříška.
Někdo mě chytá za ruku. Vím, že je to Martina, přesto se na ni otáčím. Dívá se na mě naprosto vážně. Ví, co jí chci říci.
„Kdy půjdu zpátky?“ ptá se šeptem a také se otočí ven z okna.
„Ještě chvilku zůstaneš,“ hladím ji po vlasech, „ale jak dlouho – to nevím. Zvládneš to tady chviličku sama? Já jsem hned zpátky.“
„Kam jdeš?“
„Jenom na balkon.“
„A proč nemůžu jít s tebou?“
„Chtěl bych být chvilku sám, nevadí ti to?“
Martina nic nenamítá. Vrací se zpátky do postele a důkladně se zachumlává do peřiny. Pod oknem leží pantofle. Potichu se do nich obouvám a oknem vylézám na balkon. Dělám to tak vždycky. Jakmile okno otevřu, proletí pokojem ledový vzduch. Jakmile jsem na balkoně rychle ho za sebou zase zavírám. Studený vítr proti mně žene tisíce sněhových vloček ostrých jak spousta jehliček. Slunce, které na nás před chvílí ještě tak pěkně svítilo, se ztrácí za neproniknutelnou clonou bílých mraků.
Opírám se o zábradlí. Nejraději bych vrátil čas do doby, co jsem Martinu ještě neviděl. Čeho všeho bych byl ušetřen… Ne, Honzo, nic si nenamlouvej. Udělal bys to znovu, kdybys mohl. Proč je vlastně Martina u mě? V dětském domově byla vždycky sama a podle psycholožky na ni mám dobré působení. Měl bych se k ní tedy vrátit.
V pokoji je najednou hrozné horko. Oklepávám z mikiny sníh a přehazuji ji přes topení.
„Mám se už sbalit?“ ptá se Martina. Je smířena s tím, že bude muset odejít.
Neříkám nic jen zavrtím hlavou. Budík ukazuje tři čtvrtě na devět. Měl bych se pustit do snídaně, když mi ji Martina udělala. Kakao už je tak jako tak studené.
Sedám si do křesla. Nemám chuť vůbec nic dělat, nejraději bych si vlezl zpátky do spacáku a usnul. Všechno tak zaspat…
„Já půjdu teď hned,“ říká Martina potichu, „jestli ti to udělá radost…“
„Radost???“ otáčím se na ni překvapeně.
„Jsi smutný, protože jsem tady.“
„Ale vůbec ne!!! Protože budeš muset odejít! Co já bych za to dal, kdybys mohla zůstat napořád!“
„Kdo to je?“ ptá se Martina a ukazuje na výstřižek z nějakého časopisu. Je na něm malá holka skoro ve stejném věku jako Martina, která se opírá o průhledné sklo. Přispějme opuštěným dětem na maminku. Mámu pro každé opuštěné dítě. Fond SOS dětských vesniček. 255 77 77/5100 u IPB. Jo, tenhle kousíček papíru to všechno odstartoval. Před čtyřmi lety jsem si ho všiml v nějakém časopise a bylo mi té holky tak líto, že jsem sedl k počítači a hledal, kde bych mohl pomoci. Právě tenkrát jsem se dostal na stránky Dětského domova Boršov nad Vltavou. Ta vzpomínka naráz rozvazuje všechny zábrany. Připomíná mi, proč jsem začal. Teď už jsem rozhodnutý. Martina u mě zůstane do posledního okamžiku!
„Kdo to je?“ opakuje poprvé svoji otázku.
„Neznám ji. Jen mi připomíná úkol na tomhle světě,“ otáčím se na ni s úsměvem.
Nyní si už spolu povídáme o všem možném. Mám pocit, jako by před příchodem ke mně jedinými šťastnými okamžiky v Martinině životě byly návštěvy u tibeského mnicha. Se zářícíma očima mi popisuje jak spolu cvičili na madracích před obrovským zrcadlem, na jehož horním okraji byl velký červený čínský drak, četli filosofické knihy, světové bestsellery i vědecké publikace. Martinu však očividně nejvíce bavilo právě cvičení před zrcadlem – jakási středověká gymnastika. To možná také vysvětluje ten její bláznivý skok na Kramolíně. Má nejspíše úžasný smysl pro rovnováhu.
Ani si neuvědomujeme, jak čas letí. Brzy již bude oběd, nikdo se však do mého pokoje podívat nepřišel. Kdybych s Martinou utekl, nikdo by si toho ani nevšiml. Copak jsou na mě rodiče doopravdy tak rozzlobení, že u nás bydlí desetiletá holka? Proč? Copak si neuvědomují, že kdybych neměl skutečně vážný důvod, nikdy bych domů nikoho cizího nepřivedl???
* * *
„Oběd,“ ozývá se z přízemí. Hodiny ukazují pět minut po poledni. Skutečně. Ani jsme si neuvědomili, jak dlouho si spolu povídáme. Už vstávám, abych došel pro talíře. Martina mě však chytá za ruku a zastavuje.
„Honzo… Prosím! Chtěla bych, abychom jedli s ostatními,“ říká. Dívá se na mě tak, že nemohu odmítnout. Přesto se bojím, co tomu řeknou rodiče. Vím, že kdybych řekl „ne“, Martina odmlouvat nebude. Jenže já to nedokáži. Chytám pevněji Martininu ruku a pomáhám jí vstát. Společně pak vycházíme z pokoje. Do kuchyně vcházíme jako poslední – to se dalo čekat, když jsme se tam ještě tak dlouho bavili… Krátce Martinu představím. Rodiče o ni nejeví žádný velký zájem, tak proč je zahlcovat zbytečnými informacemi… Stejně bych si musel většinu z nich vymyslet…
Ondra okamžitě vstává a přináší z obývacího pokoje pátou židli. Mamka i taťka se jen trochu poposunou. Martinu sice pozdraví, ale nestojí to za nic. Pořád jsou na mě ještě příliš rozzlobení, to znamená, že jsou rozzlobení i na ni.
Usazuji Martinu mezi mě a brášku. Mamka se s Ondrou živě baví o nové hudební skupině, kterou poslouchá. Nás dvou si však ani nepovšimne. Je mi to tak líto. Právě teď by Martině nejvíc prospěla láska a péče. Já jí však ničeho z toho nedokáži dát tolik, kolik by doopravdy potřebovala…
Táta z Martiny nespouští oči. Snad ji nepoznává… Sleduje každý její pohyb, jako by se snažil přijít na to co se skrývá za její smutnou skořápkou. Pak se však už opět věnuje obědu.
* * *
Mamka už sklízí ze stolu když Martina vyta
Právě vyšlo:
