tak jde čas

Pondělí. Tady taky...
(ranní ptáče je postava z mýtů a bájí)

6:30 zvoní budík na mobilu. Zvoní správně, musím z domova odejít nejpozději v 7:45 a před tím ještě nakrmit zvířata a vynést odpadky. Ale vlastně mám trochu rezervu... po paměti mačkám „dospat“.
6:40 zvoní budík na mobilu. Po paměti mačkám „dospat“.
6:50 zvoní budík na mobilu. Po paměti mačkám„dospat“.
7:00 začínám vstávat..
7:08 zjišťuji, že koupelna je obsazená, volím plán B a jdu si uvařit kafe.
V 7:32 je koupelna volná.
Za deset minut stíhám spoustu věcí včetně malování, krmení králíka a morčete a vynesení odpadků a uvažuju, proč vlastně vstávám tak brzo. Kafe zůstává horké a tedy nevypité stát na stolku v obýváku.

V práci jdu rovnou do kuchyňky. Tedy denní místnosti. A kruci. Nějaký – opravdu ne příliš logicky uvažující - kolega před deseti minutami odnesl rychlovarnou konvici na vyčištění.

Třídím maily na méně důležité a nedůležité, upíjím minerálku a závidím kolegovi, který zaspal.

Úterý. Hlášení podnikového rozhlasu.
(Kdo omylem vzal brýle magistře Z., ať volá linku...)

Hlášení podnikového rozhlasu: „Knihovna je dnes otevřena do 11:00 hodin. Opakuji: Knihovna je dnes otevřena do 11:00 hodin.“ Vrátný si dává záležet na každém písmenku. Do kanceláře vtrhne kolega Slovák, který příští týden končí a ptá se nás, kde vlastně knihovna je, že potřebuje potvrzení o tom, že nemá půjčené žádné knihy. Chvíli si marně lámeme hlavu a pak mu doporučíme, ať zavolá do knihovny a zeptá se jich.

„Paní J. má u sebe telefon!“

„Majitel červené fabie státní poznávací značky... nechť si ji dojde uklidit, jezdí mu tu po dvoře!“

„Pan H. má ve vrátnici plyn!“

Rušný den. Kolega P. začal s pečlivostí jemu vlastní vypracovávat vzory, jak se co má vyhlašovat. Doufám, že jeho návrhy neprojdou, byla by to děsná nuda.

Jak všední by byl život bez hlášení: „Prosím pozor, hlášení podnikového rozhlasu! Oznamujeme zaměstnancům, že vyhlašovaný proud že nepůjde tak půjde z důvodu nepříznivého počasí! Opakujeme...“

Středa, větráku nám třeba
(Slepičko, ty to znáš!)

V naší kanceláři (2,5 x 5 metrů s okny na jih a pod plochou betonovou střechou), kterou sdílím s kolegou a čtyřmi neustále zapnutými počítači, je teď v létě nesnesitelné horko už v deset dopoledne.
A v Penny mají právě teď větráky se slevou v akci. Nebo v akci se slevou, to je fuk. Snad nebude problém koupit nám jeden větrák za tři stovky...
Aha, naivní se tomu říká. První zastávka – žádám šéfa o povolení koupit větrák. Souhlasí, když mi na něj dá peníze paní F., co spravuje drobná vydání našeho oddělení. Jdu za paní F. Souhlasí, když bude souhlasit náměstek. Jdeme s paní F. za náměstkovou sekretářkou. Jdeme s náměstkovou sekretářkou a paní F. za náměstkem. Vysvětlujeme mu problém. Sekretářka mu vysvětluje problém. Paní F. mu vysvětluje problém. Já se ke slovu nedostanu. Náměstek zhodnotí situaci a volá hospodářskému správci, aby mu zajistili pět ventilátorů pro pět kanceláří na úplně jiné chodbě než je ta naše.
Tak na tohle nemám! Slepičko, tys to věděla!
Naštěstí dopadnu lépe než chudák kohoutek. Paní F. mi druhý den osobně dojede koupit větrák. Pět objednaných ventilátorů dodává hospodářská správa v září...

Čtvrtek, energy coffee
(Volejte pište, budeme rádi, za každý názor či připomínku. Vaše kavárna)

Cestou z rehabilitace se jako obvykle stavuju na oběd ve své oblíbené kafírně. Sedím a upíjím svou oblíbenou kávu s maracuja džusem a ledem. Kavárna je skoro plná a tak si ke mně přisednou nějací dva týpci. Jeden – mladý, vlasatý, mimo realitu (kde jsou ty časy) s notebookem a minerálkou, druhý manager, usrkávající ligth colu.
Baví se tak nahlas, že se nedá neposlouchat. Mladý nadějný žádá o posunutí termínu, manager namítá, že to bude problém, protože : „to záleží na těch dvou ženskejch, co vedou ten projekt“. Na dotaz jaký jsou, vede řeč:
„Tak především jsou to ženský. Už to je problém. A tyhle jsou navíc ve funkci. A každá ženská ve funkci je namyšlená kráva!“
Přemítám, jestli webmaster je také funkce. Asi si můj zamyšlený pohled vyložil špatně, znejistí a na chvilinku změní téma. Po chvíli se k němu ale vrací s dodatkem, zřejmě z potřeby uvést vše na pravou míru:
„No, ne vždycky, jsou výjimky. Ale tohle jsou INŽENÝRKY!!! A ty jsou nejhorší“.
To už je moc i na mě, mírnou a nekonfliktní inženýrku. Raději platím a odcházím.

Když si odpoledne přijde kolega Slovák pro pokyny, co má dělat, dám mu jen jediný:

„Říkej mi namyšlená krávo, prosím!“

Pátek . Hurá!
(Pracujte, děti! Člověk pak nemyslí na blbosti.)

Porada v devět ráno. Ing. Š. s magistrem K. si u mého stolu vyměnili spoustu podnětných názorů na vlastní práci, poděkovali a zvedli se k odchodu. Na můj dotaz co chtěli po mně, mě svorně ujistili, že je času dost a že se mi ozvou na podzim.

Telefon. Paní z pobočky se marně snaží přihlásit do mé aplikace. Kontroluji její profil – vše se zdá v pořádku. Zkouším se přihlásit jako ona – daří se. Práva jsou v pořádku. Fakt nevím. „Můžete mi hláskovat heslo, které zadáváte?“ (třeba si ho špatně zapsala. Tonoucí se stébla chytá.) Heslo je X-r1o23Q. Paní z pobočky hláskuje: velké x – pomlčka – malé er- jednička – malá nula...

Externista A.Š. přišel za kolegou. Potřebuje vyřešit jen nějaký malý problém, tak deset dvacet minut. V poledne od nich odcházím na oběd pod palmami. No ona je vlastně v kantýně jen jedna, chudinka zaprášená v rohu, ale je. Popraskaný párek s kremžskou pod palmami, kdo to má?

Odpoledne. Hlášení rozhlasu: „Pan J. nechť se dostaví k sobě do kanceláře, má poruchu na akváriu!“ Přemýšlím nahlas, jak se může akvárium porouchat.
„To nejspíš ten Japonec“, navrhuje externista.
„Jaký Japonec?“
„No přece ten  Wono-Samo!“
Nabídnu mu kávu a jdu mu ji uvařit, emancipace ne-emancipace. Třeba by u nás mohl pracovat natrvalo...

Když v šest večer odcházím na autobus, kolega s externistou pořád řeší ten dvacetiminutový malý problém. Teda tomu říkám vytrvalost! Popřeju jim hezký víkend, ale zdá se , že nevnímají.

Pondělí. Už zase...
(ranní ptáče bez lahváče...)

6:30 zvoní budík na mobilu....