NIC SI NEVYČÍTEJ
Příšerný vytahaný tepláky. Vlasy stažený do culíku. Tričko po starší ségře. Tak takhle se uvedla. Takhle tam stála a čuměla. Jo, přímo čuměla. Vypadala, že neumí do tří počítat, že je včera nalezená v kontejneru a že ani neví, jak se jmenuje.
,,No tak, Jindřiško…“
Zamračila se. Jo, Jindřiška se jmenuje! Celej život zdrobnělá! Celej život příšerná a ta druhá!
,,…vítáme tě mezi náma.“
Mezi náma debilama, řekla si v duchu a neudělala ani náznak krůčku vpřed. Nenáviděla všechny ty děti, který seděly v místnosti na židličkách v kroužku. Nenáviděla tu pracovnici BrýlatIci, která ji oslovila. Nenáviděla celej tenhle ústav. A nejvíc sebe.
Když tam mezi nima dřepěla, chtěli, aby se představila a řekla, proč je tady, co by ráda změnila. Pro slepičí kvoč. Pro srandu králíkům. Pro vaše modrý oči. Protest song. Všechny ty haranti na ní zíraj, dychtivě se třesou na odpověď. Holka s bílejma melírama žvejká jako kráva. Vyzáblej cikánek jedinej kouká dolů. Pozoruje svoje špičky bot. Slečinka s výstřihem až na břicho se šťourá v nose. Má jim říct: ,,Jsem sirotek vlastní rukou,“ aby byla nějaká prča?
,,Jestli se ti o tom teď nechce mluvit, Jindřiško, necháme to na později,“ usmívá se Brýlatice.
,,Asi sem dělala, co sem neměla a asi bych to dělat dál neměla,“ zadrmolí Jindra.
Cikánek zvedne oči a šibalsky po ní jima loupne.
Brýlatice navrhne, že si zahrají takovou skvělou hru. Jeden po druhém budou říkat slova, bez rozmyšlení, první, co je napadne… Tomu se říká asociace, vy blbci, říká si Jindra a čeká, až na ni dojde řada. Počítá osazenstvo. Devět dětí. Brýlatice. A ještě zrzavá zapisovačka. Ta bude asi psát všechny bláboly, který tady padnou. (Co z toho pak vykoumají?)
,,…hodinky…ručičky…čas…zítra…ráno…slunce…“
,,Jindři, jsi na řadě.“
,,Žíly,“ řekne Jindra stroze.
Před hnusnou večeří (hnědá omáčka s vrtulema) Jindra zjistí, že ,,to“ dostala. Nenávidí tu horkou lepkavou krev. Štítí se jí. Štítí se sama sebe. I ty kecy kolem: ,,S tím nic nenaděláš, holčičko, s tím se musíš smířit.“ Nikdy se s tím nesmíří!
Dostala trestnej bod, že přišla k večeři pozdě. A dobrou chuť! Pocintala si triko po ségře
a Slečince osolila čaj, když se nedívala. Slečinka ani nemukla a vzorně ho dopila.
,,A kdo nemá dneska žádný černý puntík, může si vzít u okénka sušenku!“ haleká prsatá kuchařka.
Kdyby mě ,,to“ nezdrželo, mohla sem chroupat, pomyslí si Jindra a pozoruje ostatní děti. Šest kluků a dvě holky. Pro sušenku si nejde nikdo. Asi maj všichni krámy.
,,Nevím, jestli jsem udělala dobře,“ vzdychne Zuzana, ,,že jsem jí tam dala.“
Venku se stmívá. Kavárna se plní kouřem. oči slzami. Mohly teď být s Jindřiškou spolu, koukat na telku, jíst sušenky, smát se. (A nebo taky ne…) Proč se starší dcerou nikdy žádný problémy nebyly? Proč byla na tohle všechno jako matka šíleně nepřipravená? Proč si zas nevzala papírový kapesníky?
,,Hlavně si nic nevyčítej,“ říká kamarádka Eva a podává jí svoje.
,,Co když se ještě víc zatvrdí?“ vzlyká Zuzana, ,,co když mě bude ještě víc nenávidět, co když ji úplně ztratím?“
,,Dej si panáka,“ poručí Eva, ,,celá se klepeš.“
Zuzana si dá dva a její pocit, , že už nemůže, že už je bez špetky sil, na pokraji, na kraji, na dně, roste. A možná i chuť se odtamtud nezvedat. Jenom tam zůstat bezvládně ležet, jenom pomalu dýchat. Nic nemuset. Nic neřešit. Nic nevědět.
Holka, Slečinka a Jindřiška kouřej v zamčený umývárce. Holka začala kouřit až tady. A taky se až tady setkala s výrazama jako naspídovanej, buchna, nášleh, roháč…Než sem přišla, jenom kradla. Fakt jenom kradla! Jídlo, hadry, přehrávače…Všechny tři koukaj na mříže za otevřeným oknem. Ve sprchovém koutu crčí horká voda. Slečinka říkala, že pak není cítit kouř.
,,Sme tady jak v nějaký sauně, vole, co?“ drkne Slečinka do Jindřišky.
,,Sme tady jak v koncentráku,“ odpoví Jindřiška.
Rozpočítaly si zásoby. Na každý den vycházejí tři cigarety na každou, zatím. Ale holka prý nějak další splaší. Trest za cigarety je zákaz návštěv. Všechny tři dělaj, že o nějaký debilní návštěvy stejně nestojej. Svět je proti jejich vůli vyvrhnul, zavrhnul a nechal napospas, tak co. A celej svět jim může políbit!
,,Hele,“ drkne do Jindřišky z druhé strany Holka, ,,máš kluka?“
,,Jo, čtyry,“ vyfoukne Jindra kouř.
,,To já na kluky dlabu!“ udělá Slečinka rozmáchlý gesto, ,,sou to vylízaný paka.“
,,Holky,“ pípne Holka, ,,nebudete se mi smát? Já se ještě nikdy nelíbala.“
,,Tak si to můžem zkusit,“ navrhne Jindřiška a odhodí vajgla do umyvadla.
Slečinka dělá, že si usilovně čistí zuby a marně se snaží nevšímat si líbající se dvojice
za svými zády.
,,Nestačí, že je ten spratek jeden průser za druhým!“ rozhazuje Boris rukama, ,,ještě začni ty chlastat!“
Zuzana ho pozoruje nepřítomnym pohledem. Připadá jí odpornej s hnusně zpocenym čelem, napnutejma svalama na krku a zúženejma rtama. (Ona jemu připadá odporná taky.)
,,Můžeš mi aspoň říct, kdes byla?“
,,V kavárně,“ škytne Zuzana, ,,s Evou.“
,,Ještěže v kavárně a ne v hospodě!“ ječí Boris teatrálně, ,,ještěže s Evou!“
Zuzana si natáčí do hrnečku vodu z kohoutku. Boris umí jenom řvát, myslí si, celý roky jenom řve a řve a řve a řve. A řiká tomu výchova. A řiká tomu respekt. Boris si sedá na židli, sleduje každej Zuzanin nejistej pohyb. Probleskne mu vzpomínka na to, jak vezl svoje holky domů z porodnice. Starym otřískanym autem, mrzlo, Jindřiška se ztrácela v lavině volánků a krajek. Zuzana nese pomalu pití k ústům…
,,V tom hrnku bylo před tím mlíko,“ upozorní ji suše.
Ona vyprskne vodu z úst a hrnkem praští o zem.
,,Do prdele!“
Jindřiška hledí do tváře poměrně mladé ženy s velkýma hnědýma očima. A s keramickým slonem na krku. A debilně zelinkavou čelenkou ve vlasech. Očekává nějaký otázky na tělo. Něco o dětství, něco o rodičích, něco o šikaně ve škole nebo tak. Jindra je nervózní z toho, jak cítí, že se jí potí dlaně. Dá si nohu přes nohu, vlasy za ucho a na stůl papírový kapesníky, který jí vnutila vychovatelka.
,,Tak jak, děvenko?“ začne ta ženská s příšernym vkusem, ,,zvykáš si u nás?“
Jindra pokrčí ramenama. Holky řikaly, že Psychouška je docela v pohodě. Kdo ví, jak na to přišly.
,,Bez dlouhého rozmýšlení teď budeš odpovídat na moje otázky, ano?“ usměje se Psychouška rádoby mile, ,,řekneš první, co tě napadne.“
Tomu se říká asociace, ty krávo, říká si Jindra v duchu a vyčkává.
,,Vymyslíme si takového Petra, o kterém si budeme povídat,“ pokračuje Psychouška ve veselém tónu, ,,co dělá Petr nejraději, když přijde ze školy?“
(Hovno.) ,,Učí se.“
,,Co Petra nejvíc baví ve škole?“
(Hovno.) ,,Dějepis.“
,,Co udělají rodiče, když přijde Petr pozdě domů?“
(Hovno.) ,,Zabijou ho.“
,,Zuzanko,“ políbí ji Boris na čelo, ,, musíš do práce.“
Zuzana mrkne na budík, zachumlá se hlouběji pod peřinu a zamumlá:
,,Zavolám tam, že nepřijdu.“
Boris si sedne k ní na postel. Položí jí ruku na rameno. Prohlíží si její vrásky pod očima, ďolíček na bradě a paprsky vlasů na polštáři. Vzpomíná, jak přijel poprvé k nim domů. Na starý rozhrkaný motorce, v padesátistupňovym vedru. Budoucí tchýně vykukovala za záclonou a Zuzana mu běžela naproti: ,,Naši jsou v pohodě, neboj.“ Kdo ví, jak na to přišla.
,,Zuzano,“ zatřepe s ní, ,,můžu ti nějak pomoct?“
,,Nech mě na pokoji,“ otočí se zády, ,,a hlavně si nic nevyčítej.“
Boris jde do předsíně, bere si bundu z věšáku, zakopne o Jindřiščiny kolečkový brusle
a zakleje. Potom se vrátí do kuchyně, položí na stůl kalendář a do kolonky s dnešním datem napíše velkým tiskacím písmem: miluju tě. Pak odejde. Zuzana se nezvedá, zůstává bezvládně ležet, dýchá pomalu. Sakra dobře ví o bolesti hlavy.
Brýlatice s dětmi a vychovatelem hrají vybíjenou. Brýlatce je nadšená nejvíc ze všech. Poskakuje, popobíhá, pochytává, popohazuje. Klukům se líbí, jak jí při tom tancujou prsa. Vychovatelovi vlastně taky. Holka i Slečinka se po hřišti spíš ploužej. Jindřiška sedí na lavičce, vymluvila se na menzes. Cikánek vedle ní už je dávno vybitej.
,,Máš cígo?“
,,Kolik ti je, smrade?“ houkne Jindřiška , ani se na něj nepodívá.
,,Přišel ti dneska pohled?“ nechce jí kluk nechat v klidu.
,,Jo, čtyry.“
,,Mě pohledy nechoděj,“ přizná Cikánek a utře si nos do rukávu, ,,nikdy.“
,,Ňákej ti pošlu,jo?“ zasměje se na něj Jindra, i když se s ním původně nemínila zahazovat a rozcuchá mu rošťáckýho přerostlýho ježka.
,,Nestačej všechny ty průsery s tim spratkem,“ nadává Boris při příchodu z práce, ,,ale ty ještě ke všemu přestaneš pracovat nebo co?“
Zuzana ho nevěřícně pozoruje. Připadá jí směšnej. Smutno jí je z pohledu na výtečnou večeři, kterou nachystala za ,,miluju tě“ v kalendáři.
,,Můžeš mi aspoň říct, na co ses vymluvila?“
,,Vzala jsem si den dovolený…“
,,Ještěže tak! Že neházíš áčka!“
Zuzana staví na stůl dvě skleničky na víno. Boris umí jenom řvát. Celý roky jenom řve a řve a řve. Není divu, že se odsud Jindřiška ztratila. Ztrácela se víc a víc. Den po dni. Postupně.
,,Já už na to všechno prostě nemám sílu,“ oznámí Boris suše.
Ona se mu podívá zpříma do očí a řekne:
,,Tak běž do prdele!“
Jindra leží na nepohodlný tvrdý posteli. Na břiše. Asi sem někde , kde sem nechtěla a asi bych tady dál bejt neměla, přemítá. Pořád menstruuje, pořád bez sušenek a včera se s ní už chtěla v umývárce líbat i Slečinka! Psychouška jí dnes řekla, že má na svůj věk nadprůměrnou inteligenci. Jeden z kluků , že má na svůj věk pěkný kozy… Mříže. Kříže. Pouta. Bolest. Pakárna. Černej puntík. Piha. Slunce. Svoboda. Žíly… Tomu se říká asociace, ty blbečku, říká sama sobě.
,,Jindřiško, spíš?“ šeptá Holka.
,,Nee.“
,,Jindřiško, jaký to je poprvé s klukem?“
,,Pojď si radši zakouřit, blbko.“
,,Nevim, jestli jsem udělala dobře,“ brečí Zuzana, ,,že jsem ho vyhodila.“
Venku se stmívá. Evin byt se plní kouřem. Duše smutkama. Mohli teď být s Borisem spolu, večeřet, koukat do plamínku svíčky a navzájem si do očí, pak se pomilovat. (A nebo taky ne.) Proč pokaždé, když je problém, neuměj držet spolu? Proč…?
,,Hlavně si nic nevyčítej,“ chlácholí ji Eva a podává skleničky s bavorákem.
,,Co když už toho má fakt dost a odejde, co když už mě nemiluje, co když ho ztratim?“
,,Zůstane,“ míní Eva, ,,a jestli ne, je srab a slaboch.“
Zuzaně se vybaví, jak chodívali s Borisem lesama, Jindřiška pobíhala mezi nima, její starší sestra Jana sbírala každičkou šišku, každičkej klacek. Pusy měli všichni modrý borůvkama, občas si dali pusu, občas si lehli do trávy na mýtině a sledovali, jak se houpou vršky stromů. A Boris říkal: ,, Zuzko, jsem poprvý v životě fakt stoprocentně šťastnej.“
To ještě byli na houbách…
Před časem útěků, úniků, úletů, ústavů…
Proč?
Brýlatice něco šušká. Psychouška pobíhá z kanclu do kanclu. Vychouš někam telefonuje. Prsatá kuchařka rozdává dětem v jídelně dnešní poštu. Už je to třetí den, co Jindřiška zmizela. V noci. Prsatá kuchařka má příšerně pronikavej hlas. Bodá, krájí a kuchá napětí. Do odvolání jsou všichni bez sušenek a bez televize. Dokud se nepřihlásí ten, kdo o Jindřiščině útěku věděl. Někdo to přece musel aspoň tušit! Jindra je pryč. Jen v umývárce po ní zbyly vytahaný tepláky, triko po ségře a gumička do vlasů. Cikánkovi se derou do očí slzy. Třímá v ruce pohlednici. Svoji! První!
,, Jsi ještě malej, tak si to nepokaž. Máš šanci. Já už jsem někde jinde. Doufám… Jindra
PS: Retka jsou v šatně v rohu botníku vlevo.“
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
