Klíče...klíče jako vždycky na dně tašky, pod nákupem, papírovými kapesníky, kalkulačkou, taštičkou se šminkami, rozmrazovačem na skla, příručkou o html pro syna a dceřiným autíčkem... nohy a záda bolí, taška narostla do rozměru velkoměsta a klíče jsou jen jedním z jeho obyvatel, a vteřiny hlasitě odtikávají. .kde jsou...kde sakra jsou...za dveřmi vříská ta pitomá andulka, překřikuje se s televizí a počítačem, děti se hádají, muž na ně řve...teď hned se určitě stane něco příšerného, tak kde jsou ty zatracený klíče? Věci z kabelky rozházené po rohožce, rtěnka se kutálí k sousedům.
A pak je najde a projde těmi dveřmi.
„Prosím tě, kde seš? Nemůžeš z tý pitomý práce chodit dřív? ..“
„Co bude k večeři?“
„Mami, máš...?“
„Mááá-míííí! On mi.........“
„Nakrmilas mi andulku?“
„Podáš mi ovladač?“
„Kdy bude ta večeře?“
„Podáš mi ovladač?“
„Mami, rozsviť!“
Do kuchyně pod palbou. A obvyklé dusno u večeře, která nikdy nechutná všem. Reakce neskutečně zpomalené únavou...
„Mami, ta večeře je hnusná, já jí jíst nebudu! Chci něco jinýho!“
“Já si ji vemu ségra“
“Ne! Ty ne! Nedám ti ji!“
“Vždyť jsi říkala že je hnusná“
“Je hnusná, posraná a ty taky!“
“Cos to řekla?! Zabiju tě!“
„Už se zase hádaj a tobě je to zřejmě úplně jedno, na všechno kašleš! Seš matka né, tak se starej ?!“
Hlavou duní mezinárodní expres. V lomu odtroubili odstřel. Rozječí se. Na druhé straně barikády troje nechápavé a ukřivděné oči.
(Promiňte, promiňte, promiňte. Já vím že nejsem, jak mám být. Neháčkuju a nezavařuju, nepeču vánoční cukroví. Neumím ani udělat večeři... a moje práce mě baví víc než domácnost...za všechno se platí...
Už aby spali, bude klid...Ne to si nesmím myslet....Mít aspoň trochu času schovanýho, o kterým nevíte...
Pamatuj si, že když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik....Musíš jít dál. Musíš to všechno zvládnout. Musíš.)
Zatnout zuby. Spát, i když je peřina těžká až do slzí, a postel tak prázdná, když se bojíš vzít toho druhého za ruku...
Nad řekou vychází slunce. Jde po houpavé dřevěné lávce, sama a jediná. Na rohu u divňousů na zahradě visí česká státní vlajka, jen tak, na šňůře natažené mezi dvěma hrušněmi, z druhé strany zaparkované tři staré škodovky, na otlučeném kamenném zábradlí v prvním patře zapomenutá modrá konvice na čaj... Rozvetlé zahrady, jedlý kaštan a každoranní leknutí, když velký bílý pes na rohu se zase nečekaně rozštěká.. „Nech toho, prosím tě“, řekne jen tak mimochodem a zatímco kolem malin a misky pro kočku vchází do vrátnice, sáhne do kapsy pro klíče od kanceláře.
Servírka přinese dvě ledové kávy a dvoje vafle. Dvě lžičky naberou šlehačku a zamíří do úst...
„Tak, povídej, jak se vede?“ řeknou skoro zároveň. Zasmějou se tomu.
„Honička,“ řekne kamarádka, „tohle je dneska moje první jídlo“.
Má nový účes a kostýmek, na dlouhých nehtech kovově modrý lak. Zelené usměvavé oči.
Za oknem vítr honí uschlý list.
„Máš krásný nehty, taky by se mi líbily, vždycky jsem chtěla mít hódně dlouhý nehty“, řekne.
„No a co ti brání, dítě? Dám ti číslo a objednej se, udělaj ti je jak dlouhý budeš chtít...“
Na chvíli si představí sama sebe s nádhernými dlouhými ledově šedivými nehty a je to krásná představa. Na chvíli.
(Jsem na to stará a ...nejsem štíhlá no...vypadala bych směšně. A navíc...)
„Víš, že to nejde. Nikdy by mi to nedovolil. A určitě to není levný“
„Tak se ho neptej, prosím tě, co ti do toho má co mluvit? A vyděláváš snad taky, ne? Tolik to zas nestojí...“
„Ještě si to rozmyslím,“ zkusí to zahrát do autu a pro jistotu změní téma.
„Víš co? Mám jet na školení, na tří dny . A víš co? Máme jet jen dva!“
„Ještě řekni, že ten druhý je ten tvůj nový mladý kráááásný kolega“ řekne kamarádka a když se dočká souhlasu, dodá: „Tím spíš bych si ty nehty nechala udělat! A ještě by to chtělo něco nového na sebe, to v každým případě.“
Bezděčně sjede očima na svoji desetiletou odřenou sukni.
„Když já nevím, jestli mám jet. Je to těsně před vánocema, doma bude zle, zvlášť když řeknu s kým jedu.“
„To snad není možný! Proč bys to vůbec měla doma říkat? A že je to před vánocema? No a? Copak si můžeš vybírat, kdy tě podnik pošle na školení? Určitě všechno doma stihneš i tak, já tě znám. Přestaň si vymejšlet proč to nejde, kup si něco na sebe, dojdi si k holiči a koukej jet! Potřebuješ změnu jako sůl! Aspoň ten tvůj troglodyt pozná, jaký to je, starat se o ně!“
Málem řekne: ano, mami.
Námitky se rozprchly na všechny strany, rozpadly se na prach anebo se opuštěně choulí ve vzdálených rozích. Chtěla by věřit, že tam zůstanou...
Jenže když odchází, má je zase s sebou ...
A další nekonečná noc. Noc kamenů ohýbajících šíjí k zemi, noc která ji obléká anakondou.
Ví, že by měla spát. Jen další nesmyslná hádka zahnala černý ovce snů daleko za řeku.
Snů, ve kterých noc co noc, marně hledá cestu domů...
Hlava je plná jeho zlých slov. Pálící slzy. Nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho, odříkává v duchu svou hořkou mantru...Chci pryč, nechci tu být, už nechci...
Když konečně usne, stane se hrdou vlčicí. Běží lesem a nocí, silná a svobodná, nespoutaná.
A k ránu ten sen zapomene.
+++++
K večeru se znovu rozsněžilo
Vycházejí z pizzerie, za zády pohodu slunné Itálie. Dřevěné trámy a zděná pec, Skořicová vůně capuccina v těžkých hranatých šálcích. Uprostřed pizzerie opravdový strom...
„Hele, veverka!“ a společný smích. Když sáhla po cigaretě galantně jí připálil.
Jdou slavnostním kobercem bílých měkkých vloček.
Jdou po břehu řeky a parkem, pak přes most a vánočně vyzdobenou alejí, žlutá světélka na černých stromech.
Tohle není pravda, tohle určitě není pravda, myslí si, zatímco zjišťuje, že čtou stejné knihy, a poslouchaj stejnou muziku, tohle se přece nemůže dít.. A zároveň si přeje, aby to nikdy neskončilo.
Ohrada s vánočními stromky.
Náročný seminář, nepohodlné židle, únava z cesty i chvilkový panický strach, když nemohli najít podnikovou pobočku, že pojedou zpátky – nic z toho není důležité.
Je na služební cestě, je po tolika letech poprvé pryč od rodiny a připadá si tak trochu jako za školou. Tak trochu provinile.
Připadá si, jako kdyby vyhrála první v loterii. Chce se jí zpívat, chce se jí tančit, anebo se aspoň pořádně zkoulovat. Udělá zkusmo kouli, ale hned se zastydí a zahodí ji do řeky.
Na náměstí už chystají kádě na kapry.
„Tak co, už máš napečíno?“ zeptá se kolega.
„Já nepeču, nikdy“ odpoví suverenně, je přece moderní emancipovaná žena, je skvělá programátorka.
„Ale to je chyba, to musíš“.
Bolí to, i když se usmívá. I když už dávno mluví o něčem jiném.
Telefonní budka.
„Musím si zavolat,“ řekne. A zatímco kolega kouří před výkladem s knihami, vytáčí provinile číslo domů.
(Za celý den si na ně nevzpomněla...je hrozná)
Na druhé straně to nikdo nebere....
+++++
„Nenávidím tě, nenávidím se, nenávidím...“ Šedá nekončící silnice,zástupy stromů po stranách, cizí domy...soutěska úzkosti...
A v hlavě nekonečná smyčka, rozsypanej kaleidoskop, slide show před kterou neuteče....
Máma přerovnává věci na stole do úhledných hraniček: „Víš, že ti nikdy do ničeho nemluvím....ale.já jsem od vás nikam nejezdila! To bych si v životě nemohla dovolit! ...“
(Ale dnes je jiná doba, mami...)
„Já vím, ty ni řekneš, že dnes je jiná doba... Ale uvědom si třeba, že tatínek by se o vás v životě nepostaral, nevíš co máš, važ si ho!“
Marnost všech rozhovorů:
„Vždyť se nestaral, mami. Ujel s holkou k mámě a kluka tady nechal na starost tobě. A to tu měli všechno schystaný, i navaříno, stačilo to jen ohřát...“
“No a co jsi čekala? Mužskej se ti nebude motat v kuchyni.“
Je leden. Mrazy. Mrazí...
Dopisní schránka se plní složenkami.
Blíží se pololetní vysvědčení.
Do tmy odchází, do tmy se vrací.
Ponurý večery: „Bůhví, cos na tom školení dělala a s kým. Ale to máš smůlu děvečko, já nejsem blbej! Skončila jsi.“
Malou rozbolel zub.
„Prosím tě, dojdeš s ní zítra k zubaři?“
„Cože? To nemyslíš vážně, co já bych tam asi tak dělal, ty jsi máma, tak se starej!“
“Ale víš, miláčku (jak hořký je to slovo v poslední době..), vždyť já dojíždím a ty ne, ty jsi tady. Dojdeš tam s ní teda, prosím tě?“
„Ne! V žádným případě!“
„Ale ...“
„Ne!“
„Ale vždyť...“
....
„Říkám, že ne! Vozíš si prdel v autě, který já platím, tak co bys ještě chtěla?“
„Chci, abys zítra došel s malou k zubaři. Protože ji bolí zub. A já nemůžu. Tak dojdeš tam s ní?“
„Ne, protože nechci“
Jako smyslů zbavená buší pěstmi do svého o půl metru vyššího muže, už mu natrhla rukáv u košile, a při tom ječí : „Takhle mě štveš, takhle hrozně moc mě štveš! Už strašně dlouho!“
Pohrdavý pohled. Absolutní bod mrazu: „A tohle myslíš vážně?“
(Selhala jsem! Už není, kam se vrátit...Pryč..)
.Vyběhla z bytu, aniž přemýšlela o tom, co dělá...
Cestou kolem věšáku bez přemýšlení sebrala všechny svoje klíče...
V autě se rozmrkalo „hladový voko“. U nejbližší benzínky prohledala kapsy i kabelku. Dalo to dohromady 80,- Kč. A najednou si vzpomněla na děti. Nemůže je tam přece nechat! Musí se vrátit do večeře!
2002
