Vlastně ani nevím, co mě přivedlo na toto místo. Snad touha po nenaplněné lásce, potřeba znovu tě vidět. Hlouposti, říkám si a uslzené oči s váčky jak po flámu klopím ke kamenité stezce, aby nikdo neviděl…
„Mám alergii,“ říkám všem, kdo se ptají. Nikdy bych nepřiznala, že se hroutím proto, že jsi odešel.
A tak jsem dnes tady. V zahradě. Nevím, v co doufám, snad v to, že se náhle objevíš a nevšímavě projdeš kolem. Nechtěla bych, abys mě viděl, protože bys dostal vztek. Neptal by ses, proč jsem tu. Na to tě znám moc dobře. Tvrdíš, že já jsem ta vzteklá a zlá, ale já vím své. Ale jak ti mám dokázat, že se mýlíš, když už tu nejsi?
Podzimní vítr honí temné mraky po obloze, poslední zbytky horkého letního slunce probleskují korunami stromů. Sedím na odřené lavičce na kraji zahrady a užírám se sebelítostí. Oči mi co chvilku zalije vodopád hořce slaných horkých slz. Ještě že tu nikdo není. To by mi tak scházelo, hloupé soucitné pohledy kolemjdoucích…
A přece. Nevysoký chlap, zrzek s dvoudenním strništěm, celý v bílém, zvolna přichází cestou od města. Dělám, že ho nevidím, skláním hlavu a čistím si brýle. Posmrkaným kapesníkem... Ve skutečnosti však sleduji cestu posetou drobnými kamínky. Konečně se objevily dvě lakýrky. Nové. Znaleckým okem je posoudím a hned je mi jasné, že nejsou z náměstí od stánku. Zřejmě nějaký chudáček podnikatel. Ještě štěstí, že není „vtipný“ a nevyptává se.
Boty prochroupaly loudavým krokem kolem mě, rozhrnuly barevnou souvislou mozaiku, jak jejich majiteli sjela noha na jednom větším valounu. Konečně je pryč. Bezděky zvednu oči a sleduji vzdalující se postavu.
„Zřejmě jeden ze svatebčanů,“ usuzuji. „Vždyť je sobota. Zas je nějaká šťastnější než já. Sakra, jak to ty ženský dělaj, že se kvůli nim chlapi ženou do záhuby? A který zbude na mě?“
„Asi žádný,“ vzápětí si odpovím.
„Taky dobře,“ říká moje podvědomí, „copak bys chtěla celý život jenom vařit, prát, žehlit a přitom se dívat, jak tě manžel podvádí?“
Odpověď překvapí i mě samotnou. „Chtěla.“
Nic si nezdůvodňuji, jen cítím, jak se mi zase rozklepalo celé tělo a oči znovu připomínají Tři soutěsky.
Ticho kolem si mě podmaňuje. Z ničeho nic se spouští déšť. Je vydatný a pěkně studený. Z batohu vytahuji mikinu a doufám, že mě alespoň trochu ochrání před nevítanou vodou. Samozřejmě je to hloupost, ale aspoň trochu tepla mi poskytnout může. Než bude úplně promoklá. Boží dopuštění jakoby odvádělo mou pozornost od bolesti, které jsem plná.
Začala bouřka. Blesky křižují oblohu ze tří stran. Jenže mně se domů stejně nechce. Co tam...
Ohlušující řev hromu přehlušuje všechno kolem. Přesto mám pocit, jako bych zaslechla ještě něco jiného. Ale zřejmě to bylo jen mámení smyslů.
Pozoruji krutou krásu blesků a uvažuji, jak velká je pravděpodobnost, že se některý z nich trefí do vzrostlých stromů v zahradě. Jak by asi řekla Václavka Nebeská, toť naše profesorka matiky a fyziky, je ve hvězdách.
„A těm přeci rozumíš mnohem víc než já,“ dodala by s pobaveným úsměvem.
„Jasně,“ snažím se mobilizovat svůj mozek, „jenže který vzorec mám použít? Můj oblíbený kosmický rudý posun zde zřejmě nezabere. I když spojení řádění boha Dia s mírou rozepnutí vesmíru mezi časem vyslání a příjmu pozorovaného záření je svým způsobem okouzlující. Dobře, zkusím to jinak. Co třeba vyjít ze zákona o zachování momentu hybnosti... Roztočení tuhého tělesa způsobuje silová dvojice, jejíž účinek je tím větší, čím větší je její moment. Ale jde to namontovat na blesky? Asi ne, vždyť jde o gravitační ovlivňování těles. Ale představa je to zajímavá.“ V duchu, a trochu i navenek, se usmívám.
Teď se to ozvalo znovu. Podivné zaskřípání. Nějak se nehodí do té vřavy kolem. Rozhlížím se, ale nikde nikdo. Tak co to, pro Boha živého, je? Ozve se ohlušující rána.
„Ty jo, ono tady snad opravdu uhodilo.“ Vstávám a prohlížím si stromy před sebou. Za mnou je jen souvislý pás keřů, pravděpodobnost úderu je tedy minimální. Přesto se ohlédnu. Nikde nic nehoří, zato na lavičce za keři kousek ode mě sedí ten chlápek v bílém.
„Je normální, být v takovém dešti venku?“ ptám se sama sebe. „Ale co, není to moje věc. Ať si každý dělá, co chce.“
Znovu si sedám na promoklou poškrábanou lavičku. Vlhkost mi proniká do těla snad všemi póry. Pocit to není zrovna příjemný. „Ještě abych nastydla, to by mi fakt chybělo,“ šklebím se v duchu. Pak se upřímně poopravím. „Bylo by to celkem fajn, pár dní být doma a nemuset do práce. Aspoň bych se nemusela dívat na tvoji prázdnou židli...“
Opět mě pohltí sebelítost. Už nevnímám nádheru rozbouřeného nebe, nezajímá mě podivně krásná záře výbojů. „Chybíš mi. Tolik!“ Chce se mi křičet, aby všichni, i celá nebesa věděli, jak moc mě to bolí. Slzy se mísí s lijákem.
Znovu se ozval onen podivný zvuk. „Co je to?“ slyším poplašený hlas ve své hlavě.
„Ať je to, co je to, je mi to jedno!“ křičím a bolestí se zalykám.
Najednou cítím cizí přítomnost. Podívám se do leva, ale tam je jen vzrostlý kaštan, který na mě shazuje svoje pestrobarevné listí. Znenadání vím, že vpravo něco je. Prudce otočím hlavou. Na lavičce vedle mě obkročmo sedí ten bílý chlapík. Dívá se mi do očí a usmívá se.
„Má žluté zuby, asi kuřák,“ říkám si. Vtom něco kovově cinkne a vzduch prozáří jasný třpyt břitvy...
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
