V Desné v Jizerských horách
Svůj tep rozvlněný silokřivkou hor
přiložil jsi k dýchající plíci Země.
Vítr na hlasivkách sosen hvízdal chór,
bledou sraženinou světel obzor zjemněl.
Kroky narovnáváš páteř údolí,
zprohýbaných v otazník; a tomu vzdor,
že tě Věčnost uhranuje kdekoli,
úsměv přelétá tvou tvář jak meteor.
Podpis času do kamení vrývá proud,
vesmír vteřin jiskra štěstí rozpíná,
na kolena zítřků kleká před tebou
život – ještě dlouho pružná krajina.
