Jsou z nás školáčkové
vyjevení u tabule rasa,
profesorem s okuláry nekonečna
postavení před panenskou věc.
Ještě křída po skle neskřípe, už uši drásá.
A psát musíš, to si piš,
krve v žilách jako v suterénu rtuti,
tvář máš po strhaných plakátech
a k pláči - do smíchu ji nutí
slunce zdviženým obočím vran.
Nebo pod alejí dej razítko žeber
pom- a pomaleji na formulář nebe,
před úřadem sádry fronta na tuhnutí.
Okna otevíráš jako dopis,
ve kterém jen další dopis čeká.
Ale ty se psaní dobrat musíš, to si piš,
nedbat víčka sešívaná
utahující se řasou soumraků,
nedbat zvolná ovíjení tmou,
že zatíná zub svěc,
nedbat nevěst, které přiskříply si róbu
nepatrným cípkem v hrobu,
nedbat, že se oblékají do naha
a nebát se vzít do rukou ten třes
duše odložené do sklenářství.
Z vývěvy venku na listiny kanceláře
vevnitř fičí průvan, fičí: vzdej!
a přidělává papírové vrásky stolům.
Zalep slepou skvrnu vůle, neboť pouští beznaděj!
Přece chodí jaro okolo…
S podtitulem Povídání vážné i nevážné uvádí autorka ve své knize 101 drobných příběhů ze života, nejen humorných, o hledání dobra a zla.
:
