Úzkost

Dokud píšu,

dokud špičkou jazyka

ucpávám uši bakchantek,

dokud pijavice slov si přikládám

k naběhnutým žílám mlčení,

pak dech co dech

přišívám kabát k tělu úzkosti:

Že kruh úst se zavře za posledním slovem,

hrdlo vázy výkřik růží zaškrtí,

cep měsíce že zutíná lán fléten s klasy písní,

že zamrznou vodopády na hmatnících řeči,

sotva palec ticha bude protékat…

Ne ale ticho zrání,

ani ticho v těhotenství bouře,

ani plodné ticho půdy položené březnem naznak,

ale ticho ledy nelámající,

bezvětří, které hraje na varhany žeber sto let po bitvách,

ticho bez příběhu,

ticho, které hlína hlídá mrtvým na prsou,

zmítání červů obklad Vesmíru.

Dokud píšu,

dokud perem dýmajícím písmo

oháním se proti přízrakům, jež chtějí přisednout,

dokud pukají vředy zpovědi

na duši s vyrážkou od žáru života,

dál nití dechu sešívám plášť

pro tvar těla úzkosti:

Čím se obrozuji, to mě jednou usmrtí,

co mě osvobozuje, mě jednou uvězní,

a co mě drželo, mě jednou pustí… Ona

záchranná síť básníků

i jejich propadliště.