Tunel

Kousek za vesnicí bylo takové tajemné místo. Na první pohled to sice vypadalo docela normálne, ale v noci se tam děly poněkud divné věci. Zvuky, které se votamtud šířily, byly hodně děsivé. Vedla tam dlouhá lesní stezka, ústící přímo do obrovitánských skal. Místní lidé tomu říkali ďáblův tunel. Asi proto, že tam záhadně zmizelo hodně lidí. Člověk který jednou vešel dovnitř, se podle některých povídaček už nikdy nevrátil.

Nějakou dobu se o to zajímala místní policie. Nepodařilo se jí ale nalézt žádné důkazy, ani svědky, který by něco konkrétního viděli. Tak ten případ zůstal nevyřešen. Smetli jej jednoduše se stolu. Zústal tam jenom seznam pohřešovaných lidí.

Mezi nimi byla Vendulka. Mladá holka krev a mlíko. Překypovala energií a najednou se po ní slehla zem.

Teprve teď, když byl zvolen nový policejní přednosta, se o ten případ znovu začali zajímat. Tahle oblast byla poněkud nudná. V podstatě se tady nic nedělo. Kromě pár hospodských rvaček tady policie neměla co řešit. To samozřejmě některým příslušníkum docela vyhovovalo.

Takový Venca Kalous dělal řadovýho policistu dvacet let. Byl to jeden veliký flákač, který se najraději někam zašil. Pohyboval se hlavně kolem hospody. S oblibou popíjel pívo, samozřejmě v pracovní době. Vždycky se vymlouval, že on se tam pohybuje pod jasnou záminkou. Protože prý se tam toho hodně dozví. Stavovalo se tam přece jenom několik cizinců, kteří znali spoustu drbů. Nejednou si tam vyslechl strašidelné historky o ďáblově tunelu.

Onehdá jeden chlápek říkal, že prý tam šel jeho soused Arnošt. Velkej řízek kterej se prý nikoho a ničeho nebál. Nejprve vstoupil jenom na kraj té skály, lidé na něj volali ať tam neleze. Ale on byl jako zhypnotizovanej. Neposlouchal. Jenom tam chvíli stál, a pak vešel dovnitř. Pak prý jenom slyšeli strašlivej výkřik a později následovalo jenom ticho.

Jakoby se propadl do země. Nikdy už jej nikdo nespatřil



                                                         *           *      *



S touhle informací se ovšem Venca rozhodně nechlubil. Byl totiž velkej srab. Nechtěl riskovat, že ho tam nadřízení pošlou vyšetřovat, proto raději mlčel.

Tehdy ale netušil, že příde nový velitel který se o ten případ bude vehementně zajímat.

Velitel se jmenoval kapitán Fousek. Byl to vysokej chlapík s pěšinkou na hlavě. Působil hodně přísným dojmem. Jeho autoritu ještě doplňovaly husté vousy. Když se zlobivě zašklebil, raději mu šli všichni z cesty. Až se ve měste řádně aklimatizoval, začal tam provádět mnoho změn. Předsevzal si odhalit některé dosud nevyřešené případy.Zejména ho lákal ten o zmizelých lidech. Říkal, že přinutí své podřízené dělat tu práci ještě důkladněji.

Kdo prý nebude mít řádné výsledky, bude nekompromisně od policie vyhozen.



Na případ ďáblova tunelu nasadil dva policisty. Pohoďáka Honzu Pletku a taky toho vychcánka Vencu Kalouse. Tomu se to ale vůbec nelíbilo. Snažil se z toho vyvlíknout, že on prý má alergii a nesmí chodit do lesa. Na kapitána se mu ale vyzrát nepodařilo. Neměl tedy na výběr a šel do toho.

Následující den tedy vyrazili k ďáblově tunelu. Chtěli tam jít přes den. Jenomže kapitán s tím nesouhlasil. Všechna ta zmizení se udála v noci, tak tam museli až po setmění.

Vzali si tedy své revolvery a šli přijít té záhadě na kloub. Hlemýždím tempem se blížili k lesu. Venca Kalous, jako známá drbna, si pustil jazyk na špacír a tak o té misi vědelo hodně civilistú, kteří si z nich dělali legraci.

Pomalu se blížili k tunelu. V noci to tam vypadalo ješte děsivější, než přes den.

„Ty vole, tak tam mě nikdo nedostane!“ řekl Venca podrážděne.

„Snad si nemyslíš, že tam vlezu sám, tak to ani omylem!“ prohlásil Pletka.

„Tak co s tím jako uděláme?“ zeptal se Venca.

„Vybodnem se na to, a řeknem že tam nic nebylo!“

Vencovi se tenhle nápad zamlouval.

„Jó myslím, že bychom to tak měli udělat!“ souhlasil Venca.

„Si dělám prdel ty vole, kapitán by nám to nezbaštil a poslal by nás sem zítra!“

„Tak to máš asi pravdu!“ přikývl Venca.

„Ty hele nebuď srab, vejdem tam najednou, souhlasíš?“ zeptal se Pletka.

Venca se zamyslel. Surově si kousal spodní ret a koukal směrem dovnitř. Bylo na něm vidět, že je nerozhodnej. Pak ale přeci jen přikývl.

„Jo chci to mít taky za krku, tak tedy pojďme!“

Opatrně tedy vyrazili. Na první pohled bylo vidět, že jsou oba nervózní.

Uvnitř tunelu byla hrozná tma. Pletka jako správnej fízl měl samozřejmě baterku, jenomže to by si na ni musel v té chvíli vzpomenout. Tak se tam plácali jako dva ňoumové a vyděšene hleděli.

Téhdy se to stalo. Nejdříve uslyšeli hrozivej výkřik. Znělo to, jakoby někoho stáhli s kůže. Mráz jim procházel po zádech. Pak ho spatřili. Obrovskej přízrak šel přímo k nim. Z očí mu blčeli dva plameny a funěl jako bejk. Byl velkej jako nějakej sněžnej yety.

„Zdrhejme!“ vykřikl Venca a začal utíkat. Hned vedle něj mu po boku běžel Honza Pletka.

„Honem, blíží se to!“ remcal Pletka.

Konečne vyběhli ven. Lapali po dechu jako stará lokomotiva. Srdce jim od strachu šli prasknout. Pomalu se ohlédli a u vchodu tunelu stál ten přízrak.

„Padejme odtud!“ pravil Venca.

Neváhali ani minutu a šli dál. V tom uslyšeli jak ten démon lidským hlasem zavolal.

„Už se nikdy nevracejte hajzlové, nebo zemřete!“

Znovu se dali do běhu a za chvíli už byli pryč.

Přízrak zmizel v hloubi tunelu.

„Tak co už sou ti debilové pryč?“ zeptal se ženskej hlas.

„Jo, ty už se sem nevrátí, sem si jistej, nadělali si do kalhot!“ odpovědel mužskej hlas.

„To sem ráda, tak už si to sundej!“

Nato si ten přízrak sundal velkou medvědí kůži. Byl to Arnošt, ten zmizelej řízek.

Ta holka byla zase pohřešovaná Vendulka. Měli spolu totiž poměr. Už je to nebavilo se pořád tajně scházet a tak spolu utekli. Na druhé strane tunelu si koupili od nějakýho poustevníka dřevěnou chalupu, ve které spolu tajně žili. Proto strašili každého odvážlivce který se tam pokoušel vstoupit, v přestrojení jako přízrak. Ti ostatní zmizelí, to byli jen hloupé výmysly bázlivých lidí.

Kapitán z touhle akcí nebyl vúbec spokojen.

Proto naše dva “odvážné“ strážce zákona po tomhle fiasku od policie vyrazil.