Tunel

 Uznávaný psycholog, Petr Varenský, seděl ve své pracovně a četl denní tisk. Ne že by chtěl být kdovíjak informován, spíše si tak krátil dlouhou chvíli. Pokojný obraz dopolední siesty byl ale najednou ten tam. I když nikdy netrpěl srdeční slabostí, najednou se ho mocně zhostila, stačil vydat jakýsi nesrozumitelný skřek, padl k zemi. Jeho volání zřejmě uslyšela jeho sekretářka, jež vběhla do místnosti, začala křičet, pak se ovládla a pokusila se o nějakou tu první pomoc. Marně. Uslyšela jen poslední slova umírajícího – „tu-ne-l“.
 Mladá žena byla v šoku, přivolaný lékař konstatoval smrt, později se prokázalo, že něšlo o žádný jed ani jinou úkladnou smrt, ale o prachsprostý a možná nečekaný infarkt. Varenský byl nekuřák a alhohol pil jen příležitostně, v jídle se také nedopouštěl nějakých vyslovených zvěrstev, občas vyrazil někam na kolo.
 Sekretářka, Alice Nedejská, se s tímto konstatováním však smířit nechtěla. Když se ze všeho trochu vzpamatovala, začala o tom děsivém dopoledni přemýšlet.
 Docela byla mile překvapená, že jí bratr Libor navrhl, aby si vyjeli na víkend někam ven. Uvítala to. Jinak se s bratrem témeř nestýkala, ale aspoň tu byl člověk, se kterým mohla mluvit o tom, co jí vrtalo hlavou.
 Skoro hodinu se motali ven z města, teprve na rovném dálničním úseku si automobil i řidič Libor vydechli, že to konečně bude odsejpat.
 „Víš, já vím, že to skolí i zdraví lidi, ale něco ho podle mě rozčílilo. Tak mě ňák napadlo, že to mohlo bejt něco v novinách.“
 „Myslíš jako naše politická scéna?“ Liborovi se o Varenském zjevně mluvit nechtělo. Měl svých problémů dost, nechtěl být však na sestru zbytečně hrubý. Tak se pokusil žertovat.
 „Ne, to ne“, nedala se Alice vyrušit ze svého rozjímání. „Víš, že jeho poslední slovo bylo tunel?“
 „Jako že viděl to světýlko – ale to už snad ty lidi v tomhle stavu nemluvěj – ty jo, tak jede doprava nebo doleva? Navíc tu jede jako když dodělává. Toho asi taky trefil šlak. Z takovejchhle řidičů mě trefí taky.“
 „No, je to divný, schválně jsem koukala do těch novin. Nikdy nesázel, takže přehled výher ho asi nerozrušil, ňák dvakrát sociálně cítící nebyl taky, spoléhal jen na sebe – a věděl, že jeho se hned tak něco nedotkne. I když, kdyby to přežil a byl teď třeba mrzák…“
 „Hele, ségra, půl roku jsem tě neviděl, musíme se bavit o smrti?“
 „A je to snad má vina? Ne, hádat se nechci. Trápí mě to, chci tomu přijít na kloub.“
Povzdechl.
 „No, chci říct, že poplatky u lékařů, radar, ať už ho budou spravovat amíci či rusáci, tak mu to všechno bylo u prdele, v černý kronice taky nic, nevím, buď v těch novinách neumím hledat, nebo je to blbost.“
 „Co?“
„No, že to bylo z těch novin…“
„No, to je blbost.“ Ještě že s ní nežije. To by se zjevil. Hezká celkem je, jen by to nemusela táhnout se ženáčem, ale to je jí věc.
„Víš, něco mě v těch novinách ale dech vzalo, to ti teda řeknu.“
„No?“
„Jak jsou společenský události, tak je tam mý jméno, adresa a gratulace k narozkám. Ty už jsem měla. Ale to je jedno. Kdo to tam mohl dát? A proč?“
 Libor pokrčil rameny. Moc zábavy si neužije. Zpomalil. Budu si muset odskočit.
 Vjeli na lesní cestu. Auto zastavilo.
 „Kdybys nebyl můj brácha, bála bych se, co teď přijde.“
„Fakt, k popukání. A ty nemusíš?“
 „Ještě o tom mluv. Teď jaks to zmínil, tak se mi chce.“
„Tak tady se nemusíš bát – nikdo tu není.“
Oba vystoupili z auta. Poslední, co viděla před zjevením bájného tunelu, bylo, jak Libor cosi vytáhl zpod kožené bundy a zamířil jí na hlavu. Hlavou jí blesklo, že to je zbraň s tlumičem – a to bylo tak vše.
 Takhle si s Petrem přivydělávali. Někteří jeho klienti si u něho řešili své problémy po svém. Petr vše vymyslel, Libor pak vše realizoval. Vymysleli si, že objednávky půjdou přes noviny. Objeví se tam jméno, adresa, co na tom, že gratulace k svátku, výročí svatby či narozeninám není úplně na místě.
 Ale chyby dělají i soustředění. Jméno mu bylo povědomé, adresu neznal. Teprve až při čtení novin Varenskému došlo, kdo je na řadě. Chtěl tomu zabránit. Poslední věta, kterou chtěl říct, zněla, „Tu ne, Libore.“ Třeba doufal, že vlastní sestře neublíží.
 Kdo ví, co je na konci tunelu, je-li vůbec nějaký konec.