Krátké smutné pravdivé příběhy je soubor různých povídek s absrudním někdy i surrealistickým dějem. I když mají shodné prvky liší se od sebe délkou i formou, přesto bych je rád časem poskládal do jistého uceleného souboru. Momentálně postupně přidávám. Až nashromáždím materiál, zkusím z toho něco vytesat.
Neučinilo se mi nějak dobře, čehož následkem jal jsem se zkrátit si cestu pěším tunelem. Pravil jsem si, že člověk introvertní jako já, zakusí v tunelu sympatičtější prostředí pro život, především pak není soustavně obtěžován lidskými pohledy, které mne obvykle děsí a jen čas od času, jsem-li opravdu ve formě, mne i rozčilují.
V tomto tunelu ovšem byla situace nadmíru neuspokojivá. Byla tu lidí naopak doslova kvanta, jako by pěší tunel byl právě posledním výkřikem módy, nebo co.
Také mi dost vadil ten tučňák!
"Co dělá proboha v tunelu tučňák?" ptal jsem se náhodných kolemjdoucích, když jsem se k němu přiblížil.
Lidé ho míjeli bez sebemenší známky zájmu.
Někdo se na mě jen zaškaredil a pokračoval v cestě.
"Paní" zatahal jsem nakonec jednu matrónu za rameno.
"Vás to nepřekvapuje, že tu stojí tučňák?" zeptal jsem se naléhavě a ukázal na to zvíře.
"Nezlobte se, já musím do práce." odvětila a vytrhla se mi ze sevření.
Na další oběť jsem se lépe připravil. Vstoupil jsem do cesty asi třicetileté ženě:
"Poslyšte, vás nepřekvapuje ten tučňák?" zeptal jsem se jí tak, že nemohla ucuknout.
"Hm" zadívala se na něj, "nevím,... je nemocný? Nějak divně se dívá."
"No to zrovna" zauvažoval jsem, a podíval se tučňákovi do očí. Byl opravdu divný... Měl takový zlý pohled.
"No víte, .. to jsem nemyslel, ...já jen, co tady dělá tučňák v tunelu, že jo?"
"Nevím, prostě tu stojí, ne?" podivila se mé otázce ona žena.
"No, ale tučňáci přece tady u nás nežijou, normálně..."
"Tenhle očividně žije," poznamenala žena tónem, kterým jasně dala najevo, že už si nechce dál povídat.
Málem mi utekla, ale velmi chytře jsem jí nadběhl.
"Sakra ženská, vy mě nechápete! Co dělá tučňák v tunelu, sakra? Čím se živí a tak?!"
Žena se znovu na tučňáka zadívala a pokusila se smířlivěji pochopit o co mi jde.
"Myslíte, že má hlad?" zadmyslela se, "No tak já mu dám rybu, ale to je jediné, co pro vás mohu udělat."
Otevřela červenou dámskou kabelku a uvnitř se objevilo několik velkých čerstvých tresek.
"Tu máš, " řekla trochu štítivě a hodila tučňákovi jednu z nich. Tučňák po ní chňapnul zobákem, spolkl ji a zakdákal.
Žena zavřela kabelku a odešla. Chvíli jsem na ni zkoprněle zíral.
Následně jsem se, nemaje telefon, rozhodl požádat někoho, aby zavolal třeba do ZOO nebo na policii.
Vyhlídl jsem si opravdu sympatického muže středního věku v nažehleném obleku.
Ani on si tučňáka nevšímal. Lehce jsem mu poklepal na rameno:
"Pane..."
Prudce se na mě otočil, chytl mě pod krkem a zařval:
"Co chceš, co po mě chceš!!! Nešahej na mě ty zmetku nebo ti zašroubuju hlavu do břicha!!"
Oči se mu podlily krví a na tváři mu naskákaly fialové skvrny. Potom mě odhodil asi 2 metry daleko a pokračooval v chůzi.
Napadlo mne, že tunel není úplně to pravé místo pro mě. Je v něm cosi nezdravého.
Oprášil jsem si podřený a zamazaný oděv a vyrazil za světlem. Tučňáka jsem nechal být.
Vidět zase světlo a dýchat volný vzduch bylo pro mne vysvobozením. Stromy jemně ozařovalo pozdní slunce. Zašel jsem si k Čermákům na pivo a na dvě tlusté topinky s velkou vrstvou česneku. Mají tam teď nové ubrusy a i ta nová servírka je docela sympatická, jen kdyby neměla černé zuby.
Mile groteskní. Trampoty introvertovy - navíc jde o introverta, který není lhostejný k světu kolem sebe a snaží se navázat kontakty. Ten konec je určitě jeden z možných, ale přiznávám, že jakmile ta paní vytáhla tresku z kabelky, napadlo mě, že i sám vypravěč do toho absurdního světa nějak vplyne, vřadí se do něj, jako že se například dovíme, jak na všechno reaguje ten orangutan, který mu celou dobu seděl za krkem, nebo něco na ten způsob.
Však já jsem v tý soutěži stejnak jen do počtu, žejo, když tady jsou ti, kteří to napíšou opravdu dobře (a ne jen tak ze srandy jako já :D i když možná jo a o to pro mě hůř). :D Bod. :)
Konec považuji za velmi důležitý právě v této podobě. podtrhuje celkovou nesmyslnost a absurditu příběhu. Myslím, že přesně takto se chováme, když zažijeme něco nenormálního či nepochopitelného. Snažíme se to potlačit, neuvědomit si to, uniknout.. Třeba k topinkám s česnekem.
Tak nevim, jestli to není na moje dnešní ráno moc intelektuální... Mno každopádně mě tam pobavily určitý momenty, např. "Nešahej na mě ty zmetku nebo ti zašroubuju hlavu do břicha!!"... Jen ten konec mi připadá takovej, mno jak to říct, takovej myslivcoidní, a to se k tobě moc nehodí.
Za mě - myslim, že už si seslal zhůry lepčí dílka, mno :/
Každopádně už vím, že nevyhraju, ale nevadí, hlavně že jsem se zúčastnil :D
