Tunel

Boris se zastavil, srdce mu bušilo a sotva popadal dech, ale věděl, že nemá cenu zahálet. S nedůvěrou se podíval na vchod do tunelu a nosem nasál vzduch, kolik mu plíce dovolily. Ucítil pach spáleniště...ne to není možné, po tolika letech...pomyslel si. Byl si vědom toho, že nemá na vybranou(tedy ještě jedna možnost by tu byla, ale ta se mu ani trochu nezamlouvala)a tak vykročil vpřed.

O tunelu kolovaly podivné zvěsti, jistě, už jako malé dítko ho strašili historkami o duších zemřelých o pláči a kvílení, které se ozývají z toho místa a on tomu tenkrát věřil. Věřil a bál se. Před více než sto lety, došlo v tunelu k nehodě. Z neznámého důvodu tam vlak vykolejil, vzplanul a všichni cestující uhořeli. A od té doby tam prý straší. Nikdo do tunelu nechodí a pokud ano(a pokud se mu podaří přežít)vyjde odtud jako blábolící pomatenec. S těmito myšlenkami Boris vstupoval do té černé pasti. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivné představy o strašidlech a ohořelých nemrtvých a trochu se pousmál nad svou dětinskostí.

Z domu odcházel trochu ve spěchu, takže si nestihl zabalit všechno důležité, tedy vlastně krom nějakého jídla, pití(s patřičným procentem alkoholu samozřejmě)a spacáku si nezabalil nic, ani svítilnu. Tohoto opomenutí poprvé zalitoval okamžitě, jak překročil hranici kam ještě dopadalo venkovní světlo a ocitl se ve tmě. A zalituje ho ještě několikrát. Prozatím byl rád, že posbíral alespoň dostatek odvahy. V tunelu bylo sice vlhko, ale docela teplo, nefoukal tam ten ledový vítr, jako venku a když Borisovy oči přivykly šeru, nevypadala jeho situace zas tak hrozně. Počítal s tím, že se tu zdrží maximálně pár dní a až ho přestanou ve městě hledat - věděl že přestanou - tak se prostě vypaří. Ale teď...

Teď klopýtal v tom pološeru, po zádech mu stékaly čůrky ledového potu a do nosu se dral neodbytný a všudypřítomný pach spáleniště. Znovu zavrtěl hlavou. Jistě to byla pouze jeho bujná fantazie. Najednou zaslechl hluboké, jakoby hrdelní zamručení. A pak znovu, ale o několik oktáv vyšší. Zastavil se a v tu chvíli pochopil rčení-“krve by se v něm nedořezal“. Srdce mu přestalo na chvíli tlouci a že nedýchá si uvědomil, až když se mu začala točit hlava. Nalevo od něj cosi zašustilo a několik starých novin a jiného nepořádku, co se tu povaloval, zavířilo vzduchem. Jen průvan, byl to jen průvan. Musel se nahlas zasmát své vystrašenosti. Pak ale se smíchem rychle přestal, zvuk jeho hlasu zněl v ozvěně odkudsi z hloubi tunelu tak zvláštně a cize, jako smích, který slýchal v nočních můrách.

Tunel byl dost široký a on se mohl v podstatě usadit kdekoli, ale přeci jen by se cítil bezpečněji v nějaké mezeře nebo výklenku. Jenže jak takové místo najít, potmě a bez svítilny...toť otázka. Ale zdálo se, že mu dnes přeje štěstí. Kráčel pomalu, ruku podél zdi, až našel co hledal. Ve stěně nahmatal cosi, co byl kdysi zřejmě rám dveří. Vešel do místnosti za těmi“kdysidveřmi“a ve světle sirky, kterou vyndal z krabičky s názvem jeho oblíbené krčmy se rozhlédl. To co viděl ho vcelku příjemně  překvapilo. Místnůstka, do níž vstoupil byla tak 2x2 metry veliká a zřejmě sloužila jako sklad nářadí. Dokonce se tu válely pozůstatky čehosi...co si Boris nestihl pořádně prohlédnout, protože ho začal pálit palec. Ale na tom nezáleželo, cítil se tu v bezpečí.

Doškobrtal k protější stěně, odhrnul menší hromádku harampádí, rozbalil spacák a pokud možno pohodlně se uvelebil. Věděl docela jistě, že nebude spát. Na to bylo příliš brzy a i když byl unavený, spaní bylo to poslední o co by se teď mohl pokoušet. Vyndal si z tlumoku láhev vodky a zhluboka se napil. A pak ještě dvakrát. Pocítil, jak se mu teplo rozlívá po těle až do konečků prstů, ano...to bylo příjemné. A tak tam možná několik hodin seděl, popíjel a přemýšlel o svém údělu.

Z rozjímání ho vytrhlo zakvílení vycházející z útrob tunelu. Zprvu mu nevěnoval mnoho pozornosti. Zase vítr, pomyslel si, ale když ten protivný zvuk nepřestával, namáhavě se zvedl a posilněn alkoholem, dovrávoral ke vstupu do svého prozatimního příbytku. Vystrčil hlavu do tmy, ale na tváři necítil žádný chladný průvan, ba právě naopak. Vzduch, který ho ovanul byl teplý a jeho vůně v Borisově opilé mysli vyvolala vzpomínku. Vzpomínku na domov, na rodiče a na...na kamna ve kterých se topilo vším, co mohlo shořet. Znovu - po kolikáté už?- se pokusil vyhnat nepříjemné myšlenky potřesením hlavy, ale docílil pouze toho, že se mu zvedl žaludek. V tom na protější stěně tunelu zahlédl mihotavý stín. Okamžitě si uvědomil absurditu té situace. Nebyl tu žádný zdroj světla a venku už se také zcela jistě setmělo a kde není světlo, nemohou být ani stíny. A přesto si byl jistý, že ho viděl.

Kvílení přešlo v tlumený hukot. Ten dutý zvuk, jako by se Borisovi zarýval do hlavy. Položil si dlaně na uši, ale nepomáhalo to. Na zdi se znovu mihlo několik stínů. Teplo i zápach z nitra tunelu nabírali na intenzitě a pak...všechno zmizelo. Zvuky, stíny všechno bylo pryč. Boris klečel na zemi, ruce přitisknuté k uším, oči křečovitě zavřené a jeho tělo se zimničně třáslo. Všechno to byly jen hloupé halucinace...jasně...představy... nic víc...už nebudu pít...ksakru, už nikdy nebudu pít. S těmito a podobnými myšlenkami se vrátil na své místo u stěny.

Probudil ho chlad. Lezavý, nepříjemný, vlhký chlad. Nevěděl, kolik je hodin ani zda je den či noc, měl ukrutnou žízeň a žaludek mu zpíval hlady. Spal asi dlouho. V kapse nahmatal sirky a jednu zapálil. Jeho výkřik se ještě dlouho odrážel od stěn a vyplašil dokonce hejno holubů, kteří se zahřívali nad vstupem do tunelu. Byly tam, ty stvůry si pro něj přišly. Stály ve světle té jediné sirky, dívaly se na něj prázdnými očima, nehýbaly se, jen šeptaly a z jejich zuhelnatělých těl stoupal dým.“Je nám zima“, neslo se z jejich úst,“zima...zima...“Boris upustil zápalku a ta okamžitě zhasla.Ucítil pach vlastní moči a začal zvracet. Když umlkly zvuky jeho dávení, zaposlouchal se do ticha. Dopadalo na něj tíživěji, než by dopadal ten největší hluk. Třesoucíma rukama zapálil další sirku a neviděl nic krom místnosti plné harampádí, místnosti, kterou se rozhodl okamžitě opustit. A nejen místnost, ale i ten prokletý tunel.

Z batohem na zádech a na nohou jak z rosolu se vydal k východu. Raději se nechá chytit těmi vymahači dluhů, než aby tu zůstal jen o pár hodin déle. Už viděl světlo. Světlo na konci tunelu, ušklíbl se. Ještě naposledy se chtěl ohlédnout. Vysmát se té hrůze...jeho nedostanou, jeho ne. Otočil se, jeho pohled se na chvíli pověsil do tmy. „Zůstaň tu s námi....je nám taková zima....zůstaň....“Teplý vítr k němu donesl ten šepot. Ne. Nesmí podlehnout, nesmí se zbláznit.“Zima....zima....zůstaň...“Chtěl se rozeběhnout, ale nohy ho neposlechly. Zamotaly se, on klopýtl a když padal, zahlédl na stěně tunelu mihotavé stíny.

Po nárazu na starou rezavou kolejnici mu hlava pukla jak přezrálý kokos. Život z něho nevyprchával, ale doslova z něj vyskočil...jak čertík z krabičky.“Je mi zima...taková zima....“bylo to poslední, co proběhlo jeho nevědomím.