Tunel

„Kurva, Tupláku…“ probouzim se. Na zemi. Tuplák zrovna odchází do práce a budí mě, abych dohlídnul na Kejmla. Včerejší večer se totiž našemu milému Kejmlovi moc nepoved‘ a tak nad ním pořád někdo musí sedět, aby se třeba neudusil, kdyby to na něj přišlo.

„Je to jen na hoďku, než dorazí Pájinka“ ujišťuje mě, ale mě je jasný, že Pájinka nedorazí. Včera totiž dřepěla zakousnutá do nějakýho frajera s dlouhejma černejma vlasama a na ty ona je úchylná. Takže určitě někde souloží. Fakt nechápu, jak v týhle společnosti můžu přežít a bejt věrnej. No, věrnej. Semtam se něco zadaří, ale to si víceméně nikdy nepamatuju, protože za střízliva by mě nic takovýho ani nemohlo napadnout.

„Hej, SkunnY, neser! Vnímáš mě? Hej, vstávej!“ kope do mě ten idiot. Chvílema lezu po zemi, ale pak se mi podaří dostat se na nohy. „Ty vole, to byl včera asi nářez,“ ulevím si a jdu se mrknout do lednice, jestli nezbylo nějaký pivko. To víte, snídat se musí. Braník. Navíc jedinej. To bude hodně blbý ráno. Otvírám toho posledního dostupnýho lahváče o roh stolu a v tu chvíli se rozletí dveře. Rakenrol. Tohle nechápu. Jak to ten člověk dělá?

„Sašo, to snad není možný, kde se tu bereš? Já myslel, že tě típli.“
„Típli, no. Byl to rakenrol.“
„A jaktože jsi venku?“
„Musím se jít léčit, ale snad to nebudou hlídat, no, to by byl rakenrol. Pájinka mi to snad napíše. Nebo nenapíše? Dělá vůbec ještě na tý protialkoholce?“
„Tak až dojde, tak se jí zeptáme. Nebo na ní počkáme v Tunelu?“

„Leda hovno,“ zařval Tuplák, „musíte hlídat Kejmla, aby nám tu nezkapal, nejsem zvědavej na fízly.“

Kejml má tu nevýhodu, že ho nemůžeme dát ani do špitálu, aby ho hlídali tam. Už dva roky po něm jde snad každej frajer, co má placku a asi by mu to přičetli k dobru, že se jim vyhejbá. Tak ho kurýrujeme tady. A bude žizeň. Dávám Rakenrolovi napít z toho polsedního Braníku a Tuplák mizí do práce. Stejně jde pozdě. Ale někdo nás živit musí, momentálně jsou všichni ostatní nezaměstnaný nebo hledaný. Jen já nastupuju příští tejden do práce. Jdu prodávat káry, hrůza. Ale nikde jinde mě nechtěli. Byl to myslim zrovna tady pan Kejml, kdo tvrdil, že se jim ani nediví, ale ten může tak akorát držet hubu a rytmus. I když má pravdu. Mám zelený hácéčko, roztrhaný džíny, křiváka a v hlavě vychlastáno. No prostě nejsem ten typ, po kterym by zaměstnavatelé toužili. A navíc nejsem ani nějak zvlášť pohlednej, při mluvení někdy zadrhávám, to když chci říct víc věcí najednou a takový úchylnosti.

Ve čtyři odpoledne vletěla do dveří ubrečená Pájinka. Nebo nebyly čtyři? Ale to je jedno, každopádně to bylo pozdě a už jsme mohli celý hodiny vysedávat v Tunelu a psát muziku. Bylo mi jasný, že nebrečí kvůli tomu, že by přišla o iluze nebo peněženku, co má od pěti let. Tohle Pája nikdy neřešila, stejně za ní pořád platí Rakenrol v bláhový víře, že mu jednou dá. Tak prostě bych se byl vsadil, že se s ní ten její libovej krasavec ze včera vychrápal a kopnul jí do řitě. A asi bych i vyhrál. Asi určitě. Akorát to má jeden háček. Zamkla se v koupelně a tam asi vysedává na vaně a bulí. Holka hloupá. Každopádně to nevypadá, že by chtěla hlídat vylitýho Kejmla. Taky by se moh‘ už probudit, já mám dojem, že ten člověk už stejně ani nedejchá. To je debilní den. A žízeň mám, že kdybych jí začal rozdávat po okolí, měli by jí všichni plnej vozejk a ještě by mi jí spousta zbyla.

„Pájinko, brouku, votevři,“ škemrá zatím Rakenrol u dveří.
„Táhni, smrade,“
„Pájinko, miláčku, já s tebou musim mluvit, musíš mě vytáhnout z průseru, já nikoho jinýho neznám.“
„Žádnýho zkurvenýho chlapa nechci ani vidět. Stejně jste všichni stejný. Ty i SkunnY. I Tuplák. I ten vylitej debil, co se válí v kuchyni.“
„Pájinko, já ale nutně potřebuju pomoct.“
„Strč si to do prdele a zafoukej. A vypadni. Měli si tě tam nechat. Stejně si zase zdrhnul.“
„Nezdrhnul, ale musím se jít léčit z chlastu.“
„No, já už ti to nenapíšu, vylili mě, svině.“

Rakenrol vypadá, jako když se půjde udat, že se na to léčení vykašlal. Přemlouvám ho, že znám dobrýho frajera u Apolináře, že mu to domluvim. Bude chodit ambulantně, to není tak hrozný. A štempl mít bude. A s ním i klid od policajtů. Na to, jakou mám žízeň, mi to ještě poměrně myslí. Nakonec celou situaci řešíme klasicky. Kašlem na chroptějícího Kejmla a padáme do Tunelu. V Tunelu je totiž k sehnání úplně všechno. Když dorazíme, vítá nás Fanoušek, teda obzvlášť Sašu. Návrat ztracenýho syna. A už se to sype.

Když v sobě máme sedmý řezaný, všimne si Rakenrol týpka u rohovýho stolku. „Hele, SkunnY, támhleto střevo. Znáš ho?“ Musím se přiznat, že jsem měl dojem, že znám každej ksicht, kterej sem chodí, ale tohohle týpka jsem tu ještě neviděl. Chvíli ho pozorujeme a přemýšlíme, jestli ho jít trochu vyzpovídat, co tu dělá. Ale asi čumíme moc nahlas, takže nakonec přijde týpek sám.

„Hele, kluci, nechcete zaplatit pivko? Nemám s kým pít a zdrhla mi žena, tak se potřebuju trochu opít.“
„Si vožer hubu sám, vole, když ses ženil. A navíc s náma se jen trochu opít nedá.“
„Ale jak člověk začne pít sám, tak to je první příznak alkoholismu, víte o tom?“
„Ty jseš nějakej chytrej, poslechni.“
„No, já jsem totiž doktor a dělám tady u Apolináře, víš? Takže už jsem viděl pár takovejch, co původně chodili sami, jen tak na chvíli. Na jedno.“

Rakenrola jakoby někdo polil živou vodou. Věděl, že tohle je ten poslední člověk, co ho může zachránit, aniž by musel na léčení.

„Poslechni, frajere, koupim ti tady celou hospodu a naučim tě pít, klidně ti dám i svojí sestru, když pro mě něco uděláš.“
„A co to má být?“
„Dej mi tady sem štempl, že se u tebe léčim, pustili mě z lochu a musim se jít léčit.“
„Ale to já nemůžu přece.“

Jak znám Sašu, bude tu na něm klidně klečet, jen aby z něj to razítko vylámal. A čas letí. Zatím se poměrně hlasitě opíjejí a doktorskej líčí, jak dopadneme, když na to chlastání nehodíme zavčasu bobek. Na to mu sere bílej tesák. Ať dá razítko a jde si vybrečet mozek do svýho pivka. Stejně se tý jeho nedivim, že od něj utekla, s tim to musí bejt doma opravdu k popukání. Potácim se na dabljú sí, musim si ulevit a po zkušenosti před měsícem už trefuju napoprvý místo, kde to není nevhodný a kde to tak dělají všichni. Stejně je to hustý, doktor z alkáče a chlastá jako duha, jen co má první příležitost. Stejně dopadne jako Pájinka, tu taky vyhodili, že je vypitá. Dokonce si jí tam chtěli rovnou nechat, ale zdrhla jim. Všichni dopadnou takhle. Je to jen otázka času.

Když se po půl hodině usilovného trefování do pisoáru vracím ke stolu, už tam nikdo není. Sem vůbec u toho správnýho stolu? To je zajímavý, děti. Kde jsou?

„Fando, kde je Rakenrol s tim magorem doktorskym?“
„Nevim, nějak se objímali a něco tu řvali, že to bude príma, tak šli asi za roh, buzny. A ten doktorskej to zatáh i za tebe, tak jsem mu tam podstrčil i tu tvojí sekeru, co ti tu sušim od minulýho tejdna. Poznal leda hovno, takže začínáš zase s nulou, kámo.“

Ale já už začnu tak leda zkoumat, kde nechal tesař díru a kterej je nejlepší nočák, abych zas nejezdil celou noc po Praze, než si to pak dám prvním metrem. Stejně jsem se netrefil.

„Čus, SkunnY, kde máš Sašánka? Už ho zase drapli?“ vyjede na mě Tuplák, jen co upadnu do dveří.
„Pičo, já nevim, on se mi ztratil. Někam zmizel.“ odpovídám po pravdě a plazím se někam, kde můžu usnout, aniž by mě někdo zabil dveřma, až potáhne z knajpy. Divim se, že mu to takhle stačí, jindy to je keců, že by mu člověk dal buď korunu nebo facku jak barák.
„A kde je vlastně Kejml?“ napadne mě.
„Nevim, probral se a táhnul někam s Pájinkou. Tak když ho neseberou, tak se možná zase vrátí za dva dni.“

Ještě než stačim definitivně zdechnout, vletí do Díry náš milovaný Rakenrol. Na papíru od fízlů má čerstvý potvrzení a je tak vylitej, že dveře do kuchyně trefuje až napodesátý. Asi bych čekal menší opici u člověka, kterej zrovna nastoupil léčení. Jak to udělal, tomu nerozumim. Ale to zjistím až zítra. Stejně mu akorát tak nafackoval, protože toho magora nemohl přemluvit.

Usínám a v hlavě mi to hučí. Něco mi pořád dokola opakuje: „V Tunelu je totiž k sehnání úplně všechno.“