Tady bydlí Medvěd

Vkročil jsem do svého bytu a hned věděl, že je něco silně v nepořádku. Hrála televize. Že bych ji opomenul vypnout, než jsem odešel do práce? Určitě ne! Takovéhle kiksy se mé osoby netýkaly. Vždycky, když jsem opouštěl svůj byt, dvakrát jsem zkontroloval, jestli v koupelně nekapou kohoutky, třikrát, jestli v kuchyni není puštěný plyn, čtyřikrát dokola prošel celý byt, abych se přesvědčil, jestli někde nějaký opomenutý spotřebič neucucává z elektrické sítě drahocenný energo-džus, a teprve pak zamknul, seběhnul dolů po schodišti a následně se raději ještě jednou vrátil, abych se ujistil, že je skutečně zamčeno. Ano, přiznávám. Já, inženýr Jiřička, jsem tak trochu puntičkář. Ale který statistik jím vlastně není?

Stál jsem tedy na prahu svého bytu a s mrazením v zádech naslouchal halasu, linoucímu se z reproduktoru mé zánovní Tesly. Rychle jsem se vyzul, na věšák u skříně hodil kabát a rádiovku a zamířil do obývacího pokoje.

V kuchyni mne k podlaze přimrazil děsivý výjev. Na zapáleném sporáku stál můj největší hrnec, jenž jsem obvykle používal na přípravu těstovin. S tepajícím srdcem jsem nahlédl dovnitř. Spodky. Několikery použité spodky. Vařily se v hrnci společně s nažloutlou kostkou jádrového mýdla. Někdo si z mé čistotou se skvoucí kuchyně udělal prachsprostou prádelnu! Tohle zjištění mi vehnalo krev do hlavy. Zatnul jsem pěsti, zčervenal jako přezrálá paprika a zabublal několik nesrozumitelných citoslovcí.

„Tak už seš doma, jo?“ Ozvalo se v tu chvíli z obýváku.

Cizí mužský hlas.

Někdo cizí v mém staromládeneckém bytě!

Hněv mi v srdci vystřídala úzkost a strach o křehkou tělesnou schránku.  Rychle jsem uvažoval, co počít. Mám prásknou do bot? Zavolat z telefonní budky v ulici bezpečnost? Ne! Jsem přeci statistik! A k tomu muž! Zamračil jsem se, jak nejzlostněji jsem dovedl, nahnal si do tváří vzduch a vyboulil je (připadalo mi, že takhle vypadám vyloženě morbidně-strašidelně) a odhodlaně vrazil do inkriminované místnosti.

„Co sa tu tak nafukuješ?“ Ozvalo se. Mé tváře v mžiku splaskly jako prokopnutý balon. A veškerá bojovnost jakbysmet: V křesle před televizí sedělo mohutné chlapisko s dlouhým umolousaným plnovousem, navlečené do mého vlastního(!) županu.

„Teď se zas tvářiš jak ňákej bulik,“ Zahromoval vousáč. „Co sa děje, kemo?“

„Já…“ koktal jsem „vy…“

„No bolo vodevříno, tož sem tady, no.“

„Otevřeno? To není možné!“ Vykřikl jsem. „Já si pokaždé, když jdu pryč, zamykám!

„Bolo vodevříno, páč sem si vodevřel,“ usrkl si z láhve piva a zvednul nad hlavu dlouhé železné páčidlo.

„Vy jste…,“ polknul jsem, „vy jste zloděj? Nebo lupič? Nebo snad…nedej bože…obojí?“

„Ale hovno,“ mávnulo chlapisko páčidlem. „Sem normální mužskej jak má bejt. S fousiskama, vidiš?“

To mě trochu uklidnilo. Popošel jsem k muži o něco blíž – zápach, který mě udeřil do chřípí, byl nesnesitelný. „Mohl bych se zeptat, co tady děláte? Tady, u mě doma?“ Vysoukal jsem ze sebe.

Obrátil ke mně pohled svých očí, zapuštěných do neforemné plešaté hlavy. „Vypadá to, že tady bydlím. Jo. Sem zapomněl. Menuju se Jarda Kroupa, ale šici mi řikaj Medvěd. Viš proč?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tož sa kukni!“ Rozevřel župan a odhalil hrudník hustě porostlý tmavými chlupy.

„Víte, pane Kroupa…“

„Klidně mi taky říkej Medvěde,“ skočil mi do řeči.

„Tak tedy, víte pane Medvěde, že tohle je můj byt?“

„Byl.“ zachechtal se a znovu si přihnul piva. „Teď tady bydlí Medvěd. Ale esli chceš, možeš tady se mnou zvostat, sem sa vejde chlapů! Budeš spat s Karlem na válendě, von je to muj kemo z hospy, sa seznámíte, je to fajn kluk, enem na to mytí drobet kašlá.“

Cítil jsem, že se začínám potit pod košilí. „Tohle je můj byt, pane Medvěde. Jen můj a nikoho dalšího. Okamžitě ho opusťte, nebo budu nucen zavolat na vás policii! A myslím to smrtelně vážně!“

„Ty seš mi ňákej vzteklej!“ Zachechtal se muž a jeho tvář se malý okamžik velmi nápadně podobala obličeji ďábla na kartě žaludového esa.

„Vzteklý? Jak jinak! Hrozně jste mě rozčílil! Takové hulvátství! Bez pozvání si sem vtrhnout, udělat tady takovej svinčík a…“

Pan Medvěd vstal z křesla a dokolébal se do rohu místnosti, kde jsem měl postavený květináč s fíkusem. „Koukám, že ti to ňák strádá! Mosíme zalejt.“ Než jsem tomu stačil zabránit, rozvázal šňůru županu a začal močit. Přímo do květináče.

To už na mě bylo moc. „Vy nechutné čuně! To si nemůžete dojít na záchod?“

„Je ucpanej,“ maloval si Medvěd proudem moči do substrátu. „Spáchnulo sa mi tam tílko. Ale nevadí. Bolo starý. Vemu si ňáký vod tebe ze skříně.“

„Spláchnulo? Tílko?“

Už toho na mě bylo moc. Vyběhl jsem z bytu na chodbu, chvatně zdolal schodiště, rozrazil jsem dveře na ulici a v prosklené budce telefonního automatu hmátnul po ohmataném bakelitovém sluchátku.

„Hele,“ hýknul na mě Medvěd z okna obýváku. „Dobře si rozmysli, co teďkonc uděláš!“ Ignoroval jsem ho. Chtěl jsem, aby byl ten nechutný páchnoucí muž okamžitě pryč; abych se ihned probral z toho divného bdělého snu. Přiložil jsem sluchátko k uchu a vytočil číslo veřejné bezpečnosti.

Vyzváněcí tón. Jednou, podruhé, pak došlo ke spojení.

„Seš v prdeli,“ ozval se ze sluchátka Medvěd.

„Jak to děláte?“ Zaječel jsem v odpověď, ale on položil.

Napadlo mě, jestli jsem se třeba nestal obětí nějakého vtipu svých kolegů z práce.

No jistě! Co jiného by celá tahle habaďůra taky mohla být? Určitě inženýr Vitásek, jeho podobných nesmyslů užije!

Trochu jsem se uklidnil, zalovil rukou v kapse kalhot, vytáhnul peněženku, hodil do automatu minci a vytočil své vlastní číslo. Teď to tomu tlusťochovi spočítám!

Telefon několikrát zazvonil, pak byl hovor přijat.

„Tady inženýr Jiřička,“ spustil jsem. „Podívejte, mě je to všechno jasný, jestli si myslíte, že je tenhle vtip bůhví jak legrační, tak já si myslím, že je pořádně trapný a nudný!“

„Můžete to prosím zopakovat?“ Ozval se z telefonu můj vlastní hlas. Udělalo se mi špatně od žaludku.

„Kdo je prosím u telefonu?“ Zeptal jsem se.

„Inženýr Jan Jiřička. Statistik. Co si prosím přejete, pane?“

„Já jsem Jan Jiřička,“ troufl jsem si přidat svému projevu trochu energie.

„Vy? Nechte těch nesmyslů a věnujte se raději něčemu smysluplnému!“ Spojení se přerušilo. Vylezl jsem z budky a pohlédl na dům. V otevřeném okně jsem uviděl sám sebe, zamračeného, puntičkářského statistika. Otočil jsem se k budce. Stál v ní ten ožrala s umolousaným plnovousem a chlupatou hrudí, Jarda Kroupa zvaný Medvěd. Tvářil se tak konsternovaně, až mi ho bylo líto.

Pak jsem si ale prostřel oči a došlo mi, že hledím na svůj vlastní odraz ve skle.