Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Chcete pohádku, vy malí šmejdi? Tak žerte!
No za devatero kupama hnoje a za sedmero kadibudkama bylo taký království zasraný. Vo něm vlastně ani nejni moc co řikat, žejo. Hlavní je, že v tom království měli takej vooobrovskej hrad velkej a tam žil fousatej král se svou cérečkou. Ten Král se menoval Vobřízka Pátý a na tu jeho cérečku, na tu rozmazlenou hradní štětku, co měla všechno, na co si jen ukázala, na ni volali Fiflenko. No a ten král docela nahovno kraloval. Furt samý sraní že jo, no znáte to. Jako u nás, v tý naší zasratý republice! Furt ňákej Paroubek někde, ňákej ten Čuněk, Toppolánek, fšude hovna na chodníku, lický i psofský, samej cikán, no je to jako děs, že jo.... no to je jedno. Tak von teda takhle nahovno kraloval, ten Vobřízka, ale pak jednou došlo na lámání chleba, ty jo! No fakt! Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích toho korunního sálu se vobjevil takovej santus smradlavej. No král si hned usral zlostí, co si to jako šmejd dovoluje najednou se tady takhlenc ukázat, vodhodil královskou hajzlštětku, kterou používal místo žezla ( žezlo, to mu jednou spadlo ho hajzlu, když se s nim nimral v hovnech, co vysral a hledal tasemničí články ) a hnal se k tomu Santusovi, že mu nakolenuje jajca. Jenže! Von to tak ouplně nebyl santus, ten nezvanej host! Von to byl takej svinskej mág - Kliťorys mu říkali - a představte si, že von na návštěvu do toho čortova hrádu přišel toho dne jen proto, že dostal zálusk na tu rozmazlenou princezničku Fiflenku. No hned to prásklo, Kliťouš po královi mrdnul ňáký takový kouzlo jako v tom Herym Poterovi a umravnil ho jak se sluší a patří. A hned povidá. Hele králi, seš fakt pako, viš to? Já si chctěl jen tadyhle trošku zašpásovat s tvou ceruškou, ale když zty seš takovej ksicht útočnej, tak ti asi budu muset dát za vyučenou! No král prosil, aby Kliťouš neblbnul, ale bylo mu to hovno platný. Dostal přes držku a mág vobsadil jeho místo. Pěkně pánovitě si kecnul na trůn, dal si na svou zavšivenou vlasatou palici korunu, do pravý ruky hajzlštětku a bylo to. Normálně zabral Vobřízkovi fleka, ty jo! Černokněžnej král se z něj stal a prostě jako docela krutej teror začal. No. A tadydlenc nám jako končí úvodní část, jo?
No žila byla taká tlustá matka a ta měla vypasenýho syna, ale fakt jako drsně vypasenýho, samý sádlo, špeky no, vyselo to na něm jako na řácky prorostlým sviňovi. Svinsky ho vykrmovala a dávala to nejlepší, co sehnala. Z kuřat biskupy, utopence, tlačenku, bůčky, pořádně masný škubánky a vůbec! Prostě to nejlepšejší, co kde ukradla, ta fena hnusná!
A von se Furt synáček válel na peci a protože nebylo kromě žraní co dělat, tak furt honil ptáka a kropil stěnu za pecí chlapským mlíkem. Pravačku měl vot tý samohany samej sval, normálně by s ňou moch drtit kokosáky, no. A přectafte si, co se jednoho dne nestalo! Najednou si strašně prdnul, až se za voknama zvedlo hejno vrapců a seskočil z pece a Mámo, du do světa, je čas postavit se na vlastní nohy a najít si nějakou štětku! A máma šla hned do kolen, to je jasný a Synáčku, rozmysli si to, tady ti nic nechybí, žrádla máš jako nikdo jinej ve vesnici! Máš se? Máš se. Tak seď na ryti! Ale von se nedal. Prodrbal pytel, skontroloval kulky, jak si vedou, přehrnul předkož - fšecko bylo v pořádku, připravený k řáckýmu mrdu, tak zandal a začal se pakovat z domu. No lidi - jen tak jak byl! Prostě jen papuče, podělaná noční košile, dole mu visel pták jako čertisku vocas. jen u dveří si vzal vycházkovou hůl po fotrovi a mama mu jen tak tak stačila podstrčit uzel z prostěradla, do kterýho rychle prdla pár sklenic sádla, uzený plecko, ňákou tu buchtu a pořádnou flašku majonézy, tu von měl rád svinsky, to jako jo.
No a šel no. Vopustil to smradalvý rodinný hnízdo, ještě se vychcal u památnýho doubku, kerej tam zasadil jeho fotr, dyž se ten náš klučina vyloupnul před pětatřiceti lety mámě z prdele a pak to natáhnul přímo k takýmu černýmu lesu co viděl na vobzoru.
No tak de, de, pouští větry, lamentuje, uchcává a najednou, kde se vzal, tu se vzal, sedí na šutráku u cesty takovej fakt zamrdaně vrásčitej dědeček. Fakt hnusnej, normálně vypadal, že má syfla, ten náš hero - já vlastně úplně zapoměla zmínit, že von se menoval honza! - tak teda ten náš honza se nejdříf strašně lek, páč von celej život jen takhle ležel na peci a honil...a teď tady prostě ňákej takovej cizej člověk a navíc tak hnusnej. Noaten dědeček si fšim, že z něho je honza na větvi, ale jako v poho...a Neboj se honzo, já sem hodnej pohátkovej dědeček a když mi dáš něco do tý mojí bezzubý huby, tak ti taky něco dám. No fakt! nekecám! No honza se uklidnil, trochu si to posrovnal v tom jeho mongoloidním mozku a pak bu dal něco do huby. Dědek svinsky letěl několik metrů a když dopat, uš se ani nezved. Starej to schytal tou honzovou nahoněnou pravačkou drsnou, no! Honza chvilu čekal, jestli se dědek nezvedne a neda mu tu slibenou věc, ale hovno. Nic. Tak se na mrtvolu naštvaně vychcal a normálka šel dál jakoby se nechumelilo. no!
Pak konečně fstoupil do toho lesa, co ho měl v merku a de a de a je čim dál vječí tma a najednou heleho! Z poza smrku vyskočil loupežník! A celej vod hoven! a Támhle z pod pařezu další! No loupežníků se vyrojilo svinsky hafo a hned se dali do Honzi a jestli nám nedáš ten tvůj pytel, tak ti uřiznem pytlika! No strhla se svinská mela, žejo. Honza byl takl trochu v ryti, von totiž měl vod tamtoho plesnivýho dědka vyfásnout meč, měl mu dát nějaký žrádlo do tlamy, hovno pěsťovku. No loupežníci šmejda zrubali, vodnesli k sobě do jeskyně, narvali do sudu a každej si do toho sudu usral a vono to bylo jako plynová komora a bylo i po tem honzovi, šmitec padla. Princezna Fiflenka se žádný záchrany nedočekala, ten svinskej chuj, ten Kliťouš zasratá ji šustil tak svinsky, až ju ušustil k smrtii a pak šustil toho krále zezádu do rytě, a když i ten duši vypusťál, tak si to šel rozdávatg s Honzpvou matkou, že jo. Takle to končí, když se to posere hnedka na začátku, že jo! Tak utikejte do pelechů vy haranti mrňavví a ruce na peřinu, ať vidím, že nehoníte, že si na ptáčky a kundičky nešaháte a že pěkně čisti všichně usínáte!
Dobrou noc!
Teda já jsem asik divná oproti ostatním čtenářům, já se smála, že jsem se málem...opravdu málem...připočůrla. Hele, tak mě napadá, jak Ultrainfernal vyhlásil tu soutěž na téma"tunel"...no docela bych si dovedla představit soutěžní povídku v tvym podání, to teda jo. Troufám si tvrdit, že i vím o jakým tunelu by asik to bylo:o)))))))))))))))))
Odporné. Myslím, že tento text bys spíš měla uveřejnit na nějakém porno serveru se specializací na úchylky typu exkrementy, než tady, kde lidi píšou na úrovni a s určitou hloubkou.
Tvaroh dávám zejména kvůli tomu, že jsi tuto nechutnost stylizovala v dětskou pohádku a za mongoloidní mozek. Než začneš urážet lidi s postižením, začni u sebe. Znám jednoho autora s Downovým syndromem,který je myšlenkově i literárně mnohem výš než ty!
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
