Spálená

Tak a je to tady, moje domněnka se potvrdila. Ne to je určitě jinak všichni mi jen lžou, rodiče i kamarádi. Ale ono se mi to nezdá vždyť sama  jsem to viděla. Proč já??? Sedím v koutě schoulená do klubíčka a nemůžu ty slzy zastavit, ale jako by mi je někdo tlačil ven. Člověk, kterýho jsem milovala, žila pro něj, kdž neměl kde být, co jíst a co si obléct, je vlastně podrazák.
Všechno to začalo před pár měsíci, už tehdy jsem si všimla na změnu chování byl nepříjemný, více času věnoval autu a kamarádům, chodil domu pozdě, nikdy vůbec, začal vynechávat práci a aby toho nebylo málo přidal se do toho alkohol. Domlouvala a prosila jsem celé hodiny, dny, týdny. Marně. Vždy to skončilo hádkou, odešel a já se několik dní strachovala zdali mu něco není. Vždy se ale vrátil, řekl pár vět a já musela dělat že se nic nestalo.

Za měsíc sem obdržela email, s potvrzenou prací ve Švýcarsku, byla jsem strašně ráda, splnil se mi sen. Já odjíždím, jen to se mi honilo hlavou. Nadšeně jsem volala rodičům a známím. Práce je sice jen na týden, příprava podnikového večírku pro významnou firmu.
Nadšeně to povídám Davidovi, nečekala jsem že bude tu radost prožívat semnou.  Dny ubíhají a já už pomalu začínám balit věci, pár dní a budu sedět v autobuse a jedu za svou vysněnou prací a novou zkušeností.
Je to tady!!!!!! Odjíždím  a loučím se.  Po dvanáctihodinové cestě jsem na místě,  na nádraží na mě čeká auto aby mě odvezlo na hotel se ubytovat. Od druhého dne začíná tvrdá dřina  a zdokonalování se v jazyce. Vše proběhlo nádherně a mě to rychle uteklo.  Konečně jsem doma, vidím lásku, která mi tolik chyběla.... Něco není v pořádku vidím to a za tu dobu ho znám. Děje se něco??? Ptam se u večeře, odpovědi se mi nedostalo...... Zase sem se zapojila do pracovního procesu, v práci sem všem vyprávěla jaké to bylo, jak se mi líbilo a mluvím zase o něco lépe.... Přišel za mnou kamarád, sem rád že si v pořádku a spokojená povídá, ale i když nerad musím ti říct něco ošklivého. David ti je neverný, viděli sme ho s jinou slečnou a jako kamarádi nebo sourozenci se k sobě nechovali, Soni odejdi od něj nebo se utrápíš, můj dojem je že už to mezi nimi trvá dlouho. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezali, stála jsem jako opařená, neuvědomovala jsem si slova které mi povídá, jen sem na něho křičela. Jdi odtud pryč, jsi lhář, závidíš nám. Jak tohle vlastně můžeš říct?? Ty??? Člověk, který byl pro mě oporou,kamarád?? Neřekla jsem to nikomu ani slovem sem se nezmínila před Davidem. Těch lidí, přibývalo. Kdyby nám na tobě nezáleželo, myslíš že ti to říkáme, vzpamatuj se a udělej s tím něco..... Přepadli mě pochybnosti, doma propukla válka, hádky a skončilo to fackou.  Bylo to těžký, jeho miluju a kamarádi mi nikdy nelhali.  Onemocněla jsem, i přes to jsem chodila do práce, až jednou sem musela odejít. Nebít chřipky, která se z horeček vyklubala, nevěřila bych. Doma mě čekalo překvapení. Můj David s cizí holkou, nazí a v naší posteli....Příšerné chvíle a okamžiky...
Zabalila jsem věci, podala výpověd v práci, zrušila smlouvu z domácím a stěhovala se do velkoměsta, do neznáma. Toulala jsem se po ulicích, neměla práci, bydlení a peníze už taky docházeli. Věděla jsem že je zle. Zašla jsem na ubytovnu a druhý den sehnala práci v baru... Najednou sem byla jinde, mezi jinými lidmi, myslela jsem že je to zamnou a pomohou mi zapomenout. Nemyslela jsem na to, ale pořád to bylo jako živé... Z ubytovny, stěhuji se do bytečku, který sdílím s jedním známím z práce, měla jsem z toho hrůzu. Spolubydlící Ondra, fetuje, já sem přesvědčená že bych k tomu se nikdy nesnížila. Sedíme u pivka a bavíme se.

No tak zkus to, jednou to nic neudělá, podlehla jsem a šňupla si pervitin. Nespala jsem, jen sem pořád povídala a povídala, necítila jsem únavu a mé trápení najednou bylo fuč...  Netušila jsem, že tohle ale budu vyhledávat. Najednou sem se stýkala jen s takovými lidmi a bylo mi mezi nimi fajn, chápali mě anaslouchali mi.  Jednoho krásnýho dne, byl ale útrum. Přišla na to kolegyně a vzala si mě do parády, dělali sme spolu v práci na směně, z bytu mi odstěhovala k ni. Do práce a  z práce, byla jsem jako ve vězení, hlídaná. Najednou neměla jsem ten prostor, volnost a možnost ani tajně něco si vzít. Bylo mi špatně, klepala jsem se a byla podrážděná. Předemnou byl volný víkend, a já byla hrůzou zděšená. Musela jsem s ní jít ven, a komunikovat, chodili sme asi pět hodin po Praze a já byla vyčerpaná a arogantní. druhý den sme absolvovali, dvě hodiny plavání, oběd a dvě hodiny na kolečkových bruslích. Byla tady neděle, nemohla jsem, přemýšlela jsem nad hloupostmi. ten den sme grilovali, s klukama hráli fotbal, hráli na schovku, přišla jsem si jako malé dítě, líbilo se mi to. Tyhle terapie trvaly, pár měsíců a já si začala, zvykat. Jsem ráda že mi pomohla, potkávám je a tyky sem se snažila pomoci, ale marně.  U nich už je to na protidrogové centrum. Jen ještě jedna, holka to pochopila a poprosila nás o pomoc, bylo jí čerstvých 18let. Dneska jsem ráda, že sjem jí potkala. Tohle je kamarádka.