Poprvé proti sobě,
ne pospolu,
mačkáme v dlaních otazníky.
Pavouci výčitky z Tvých očí
na vláknech trpělivosti
se spouští:
„A nenecháš mě, viď, že ne?“
Má ústa kapou polibky,
kohoutky svědomí jsou neutažené,
v potrubí touhy strupy slibů provalují lži:
- „Neboj, ještě to vybojujeme.“
Přestože cítil jsem, že z otěží padá nám trojspřeží
JÁ – TY – MY,
že srazila se naše čela,
když nad budoucím sklonili jsme se
jak nad rozlitým grálem.
Tvář masku podepřela:
Lásko, v nás neuvidíš děti své...