Já, Paddy Rollingstone, procházím se po sluneční straně ulice, tentokrát sám.
Sám!
Věřili byste tomu?
Jo!
Ale jsem sám schválně, protože chci tady teď přiznat, že i já, slavnej Paddy R., měl jsem propocenou peřinu.
A zpíval jsem si stejně jako vy: ryby drůbež zvěřina, propocená peřina!
A potil jsem se pod tou peřinou, a propotil jsem jí, a neviděl jsem pod tou peřinou sluneční stranu ulice.
A protože jsem si zpíval: ryby drůbež zvěřina, propocená peřina, dostal jsem chuť na něco kyselýho a tak jsem šel tam-
kde v obchodě jsem koupil zavináče a housku a šel jsem do parku.
Jo!
A lidi venčili psy a na lavičkách kouřili, sjížděli noviny, tiskli rty k plechoutům, rozbalil jsem to na lavičce a zavináče byly nahnilý, smrděly.
Smrděly!
A já, Paddy Rollingstone, kterej nebyl ještě slavnej, ne!, ale úplně obyčejnej, tak jako jste vy, a stejně jako vy byste vykřikli, vykřikl jsem: A kurva!
A křičel jsem dál v parku: Tak tohle by ani pes nežral! Takže mám zkažený ryby a propocenou peřinu! A sakra!
A dokřičel jsem a vyhodil jsem shnilý ryby na asfalt a řval jsem ještě v parku (stejně jako vy byste řvali): Rozkopu tady ty sračky, ten humus, ty ryby! Pak rozkopu držky těm prasatům, který mi to prodali!
A rozkopal jsem po asfaltu ty ryby.
A na lavičkách ani necekli, nehli se, jen klonili noviny ke světlu, a tiskli se k svým plechoutům, a já, Paddy Rollingstone, posadil jsem se zpátky a žmoulal jsem suchou housku. Nehnul jsem se stejně tak.
A vstal jsem a šel.
A na 22tým kroku mě napadlo to, čeho jsem se lekl, tím úlekem jsem na ulici strnul do morku kostí a mluvil jsem k sobě takhle: Hele to nemůžu, protože to prostě nejde, protože se bojím, protože to se prostě nedělá! To určitě eště nikdo nikdy neudělal! Ptal jsem se sám sebe upřímně: NEmám propocenou peřinu?
A odpovědel jsem si: MÁM!
A cejtil jsem tu propocenou peřinu.
A nadzvedl jsem jí, a šel jsem tam-
zas-
kde mi v obchodě prodali smradlavý ryby, a to bylo před půlhodinou, a vyzvedl jsem si v tom obchodě košík a věděl jsem hned, že ty, co mi prodali smradlavý ryby, mě sledujou po očku, že ty jejich očka se vznášej obchodem a ze strachu z těch oček jsem dal do košíku avokádo a pytel mouky a pomeranč, ale nic z toho jsem nechtěl, ne! A bál jsem se (měl jsem propocenou peřinu, jenom trošičku nadzviženou, ach ta hrůza!) a měl jsem nervy v kýblu, ale došel jsem k rybám, drůbeži a zvěřině.
A za rybama, drůbeží a zvěřinou stála prodavačka, která mi před půl hodinou prodala zkažený ryby, řekl jsem jí: 4 zavináče. A ta ženská po mně koukala pátravě a hádejte co udělala?
Tohle: do igelitovýho pytle, naložila 4 zavináče.
Nadzvihnul jsem o maličko víc, propocenou peřinu. A řekl jsem jí ještě: Pak mi dejte 4 sledě.
A ta ženská se mě ptala: 4 jo?
Jo.
Jsou to sledi v kyselým nálevu, co kus, to 20 cm!
chci 4, řekl jsem.
A hádejte co se stalo?
Tohle: ta ženská naložila 4 sledě co kus to 20 cm do igelitovýho pytle, protože jí nic jinýho nezbejvalo a já jsem to viděl, a já jsem vystrčil hlavu zpod propocený peřiny a řekl jsem jí: Pak mi dejte 1 kg sladkokyselých rybiček.
1 kg jo?
Jo.
A prodavačka naložila to kilo do igelitovýho pytle a zvážila a těch ryb byly na pultu 3 obrovský igelitový pytle, který jsem sebral a uložil do košíku a šel jsem obchodem tam, kde byly police až úplně vzadu a tam skryt za poslední policí jsem naházel 3 obrovský pytle s rybama za krabice s moukou a těstovinama do hloubi police tak, aby igelit nebyl vidět, a odešel jsem k pokladnám a zaplatil jsem avokádo, pytel mouky a pomeranč.
A vyšel jsem na ulici.
A rozlousknul jsem avokádo, a jádro jsem vyhodil na chodník, a jádro se rozkutálelo kolemjdoucím pod nohy, nadskakovalo po dláždění a vydávalo zvuk tupý kulečníkový koule a hádejte co se stalo...?
Tohle: nikdo ani necekl!
A uskakovali hop hop hop!
Přešel jsem zlehka, na sluneční stranu ulice.
