Poutní místo duše

Velký třesk bran ráje

nový Vesmír nestvořil -

jen zestárl,

daleko za mnou anděl lomí křídly,

z kterých pustil kroky - siroty mých stop -

do rozpínavé nejistoty.

Už tam nejsem mezi nimi –

už mě víly k bezvědomí štěstí neutancují,

jsem k smíchu trpaslíkům se svým číslem bot,

skořápky bačkor popukaly, Zlatovláska nechce mě

a Růženka mě po polibku odeslala k šípku

- Marš, výrostku, odkvetl jsi malinám,

marš a do klubka se stul, ty paznehte, 

ať nerozboříš skřítkům ložničku,

kde bys chtěl snít, že pod zelené nehty lesa

lezou jeskyňky!-

A Popelce už také nenasadím střevíc

v době, kdy se Večerníček smrštil naposledy do věčna,

kdy desky od knih pohádek jsou náhrobní,

jsou za mnou. 

Konec čarování,

Ježíšek mi upřel návštěvy poplašen božstvím Múz,

jen co jsem nabral z laskomin hvězd v sáčku nebe

 – to si ponesu -

víc ani o vlas hlavy Děda Vševěda, jenž upadne,

kdykoli zjihlou šíjí vzpomínky se otáčí…

K poutnímu místu duše,

kde řeka hraje prstem vodopádu

na klavíry peřejí,

a oko jezera v obruči skal

si tiskne dětskou líci na dno paměti

podminované slzami.

Co zbývá? vzdávám díky dvěma lampářům těch let,

z nichž světlo jako z otevřené pokladnice

dosud sálá do mých zad

a pronáší mě tmami napřed.

Snad až se můj osud bude zaokrouhlovat,

až přejdu všechny poledníky rozumu,

lom přezrálého paprsku mě vžene zpátky do ráje.

Snad zadní brankou.