Byla jako Alenka,
která už nemůže jít za zrcadlo,
protože si usmyslela,
že se do něj nevejde.
A spatřila se...
Údiv křivek málem zvlnil sklo
a ona uviděla svůj klín na trní
a něco, co v ní zalapalo po ohni
vztyčených majáků
více než po přístavech.
Viděla i čas, který k ní přistoupil
a zavinul ji do tuniky ostychu,
a přesto nepřipadala si
o nic méně nahá
nežli lampa pod můrami mužských víček.
Ptám se po plameni,
nad kterým se rozkročila
poté, co odstřihla pupeční šňůru slz
za poslední stránkou deníčku.
Zapáchá a tělo letované letem krve
nechce vidět sebe bez mhouření očí.
Ale prozradil ji úsměv,
který vyplul nad ostych
přivítat bradavky dvou hvězd.
Blížím se k nim jako ke dni noc.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
