Pohádka o démonickém ptáku (první díl z celkově pravděpodobně tří)

Byla jednou jedna země, ve které bydlela spousta různých lidí od žebráků a chudičkých uhlířů až po v penězích se topící bankéře a kariérou posedlé pány radní. A samozřejmě, těmhle všem divným a v některých případech ještě divnějším lidem vládl král.
Malý pán se stříbrem prokvetlými vlasy, hezounkým kulatým bříškem a dokonale vyleštěnou korunou posázenou diamanty, kterou si rovnal pokaždé, když se v jeho dosahu objevil nějaký dostatečně lesklý povrch, bydlel s početným stádem sloužících v úžasném zámku. Jako každý správný zámek měl i tenhle dostatečný počet věží, vížek a věžiček, aby bylo kam schovat všechny ty zakleté princezny, kterých po světě běhá bezpočet. A právě v jednom z těchto úžasných vysokých hadů z bílého mramoru celé dny vysedávala i dívka jménem Anička.
Neobývala věž proto, že by měla ráda výšky nebo zbožňovala běh do schodů. Shodou okolností to byla králova dcera, shodou okolností velice, velice krásná a shodou okolností se zamilovala do podkoního, jednoho z oněch chudičkých, zato ale neobvykle chytroučkých obyvatel našeho království. Byl to jeden z těch případů hlubokého citu, pro který jste schopni obětovat celý život – což spousta lidí dělá jako o překot, mnohdy až zbytečně.
Jak tomu už ale bývá, inteligence neinteligence, láska neláska, peníze a postavení jsou důležitější než cokoliv jiného. Král se nemohl smířit s tím, že by si jeho jediná vypiplaná dcerunka vzala někoho bez titulu a tak prohlásil: „Vezmeš si někoho, kdo má na kontě minimálně deset tisíc rubínů! A než se to všechno domluví, zavřu tě do té nejvěžovitější věže, jakou náš věžatý věžák - eee, tedy zámek - má, aby ses nám náááhodou nespustila s tím smradlavým chlapem od koní!“
Princezna moc a moc plakala a podkoní chvatně sliboval, že něco vymyslí a zase budou spolu a král se smál a mnul si ruce a většina obyvatel království si říkala „Ach, chudinka holka, takový hezký mládenec je to a tak se mají rádi a nemůžou být spolu, ach ach“ a zpívala písně a skládala básně a vůbec to celé bylo pro lidi strašně zajímavé téma hovoru.
Odvedli Aničku do věže, kde k ní tatínek král opět promluvil: „Tak, a tady budeš! A abys nezkoušela utéct, nebo nelákala toho tvého na nějaké šplhání po lanech a podobné skopičiny, oholíme ti hlavu!“. A tak chuděrka princezna vypadala spíš jako po chemoterapii, než jako zamilovaná osoba, která kvůli své nehynoucí lásce prožívá mučivá muka.
To ale nebylo poslední bezpečnostní opatření, které král učinil. Dlouho bloumal chodbami zámku a přemýšlel, kam ukrýt klíč od princezniny cely, aby mu ho ten šílený podkoní nějakou lstí neukradl. Nakonec dostal revoluční plán.
Na většině královských věcí bylo něco speciálního, a tak se jistým vylepšením a fintičkám neubránilo ani královské spodní prádlo. Každé královské spodky mají minimálně dvě tajné kapsičky, jejichž umístění je sice krajně nepraktické, ale svůj účel plní. Král věděl, že pokud si právě do některé z kapsiček svých trenek ukryje klíček od princezniny cely, podkoní se k němu nepřiblíží ani na sto kroků, protože své intimní partie si král pečlivě hlídal před všemi ostatními mužskými.
Jenže neuplynuly ani tři dny a král zatoužil po společnosti. Ačkoliv měl manželku královnu, neviděli se už celé týdny – pokud nebereme v úvahu všechny ty královské příležitosti, kdy bylo žádoucí, aby královský pár vyhlížel opravdu jako pár, šťastný a spokojený. Nevídali se především proto, že každý krásný princ se časem změní v krále s hýčkaným pupkem, čímž okamžitě ztratí na atraktivitě v očích královniných; a každá krásná princezna nakonec seschne, zvadne a zeslepičí, čímž okamžitě ztratí na atraktivitě v očích králových.
Král proběhl okolo leštěného brnění, ve kterém to noc co noc tajemně chrastilo, když si myši budovaly domeček, a pokračoval dál do další chodby. Vlevo, dvakrát vpravo, po schodech dolů a opět doleva přes sál s tím obrovským vycpaným mamutem nebo slonem nebo tchýní, nebo co to bylo za zjev. Konečně se před ním objevil první náznak narůžovělého světla. S jistou dávkou obtíží přidal do kroku. Srdce mu tlouklo jako ten odporný zvon na věži nedalekého kostela, který každé ráno v sedm vyřvával to své DIG DONG DING DONG a zval bezvěrce ke mši. Čelo se mu lehce orosilo, dlaně měl mokré a kluzké, když tiskl kliku a otevíral dveře, z pod kterých na něj laškovně pomrkával růžový proužek světla.
Do nosu ho praštila vůně sladkých parfémů a okolo krku se mu ovinuly štíhlé ruce. Jeho nejoblíbenější konkubína už na něj čekala s otevřenou náručí. Král neprotestoval.