
Povídka do literární soutěže, závazné téma bylo určeno předem.
Zadání:
Jistě jste někdy spali v hotelovém pokoji, prý se tu dá zažít spousta až neuvěřitelných příhod. Napište tedy příběh, ve kterém bude figurovat pokoj v zelené a bílá barvě. A na posteli – růže…
I tam, co večer stojí jen kaplička pouhá, může ráno stát chrám…
Podzimní sonáta
Někteří naši dnové přicházejí po špičkách a táhnou se zvolna jak zlatavý med, jiní cválají jak stádo splašených koní. Znám ženu, jejíž křehké nitro je plné dobra a ušlechtilosti. Životem se oba ubíráme stejným směrem, jen vinou osudu kráčíme každý po jiné straně řeky. Co na tom, že nás dělí spousta kilometrů? Vždyť každé cesty může být jen půl!
A tak čas od času chodíváme si v ústrety a setkáváme se uprostřed mostu. Modrá obloha, která je nad námi, se zrcadlí i v hladině řeky pod nohama našich setkání a naše stejně naladěné duše, ocitající se uprostřed bezmračného nebe, vždy tónem houslí zazní. Ta setkání nás oba nesmírně obohacují a my pak, jako zatoulaní mustangové, vracíváme se vždy zase zpátky do svých stájí. Vzdávám hold polozapomenutým hotýlkům, lze v nich nechat procitnout i ty nejodvážnější sny a vzkřísit pohasínající životní naděje...
1.
Ten hotel na stráni nad řekou nás oba mile překvapil, tak malý byl a pokojů měl sotva pár. Na jedinou noc to bohatě postačí, aspoň tu budeme mít soukromí. Naše noci nebývají totiž právě tiché a tady vyplašíme nanejvýš pár spících ptáků. Už první dojem byl dokonalý - dole poloprázdná restaurace a vedle recepce masivní dřevěné schody, které nás zavedly do našeho hnízdečka lásky. Prošli jsme kolem koupelny do místnosti, které dominovalo dvojlůžko, utopené v zeleném koberci. Stoleček, dvě křesílka, malý televizor. Bílé stěny a jediný obraz - obvyklá reprodukce krajinky. Nic moc, ale hlavně, že tu bude klid, napadlo nás oba a beze slova jsme si vyměnili spokojené úsměvy. A teď rychle vybalit věci, abychom ještě stihli obhlídnout okolí.
Zvenku se ozvaly klaksony aut. Aneta se protáhla, odhrnula záclonu a zvědavě vykoukla z okna.
„Pavle, to snad není pravda!“ zvolala zdrceně.
„Něco ti vypadlo ven, miláčku?“ zeptal jsme se starostlivě a dívám se z okna dolů.
„Vidíš to, čo vidím ja?“ odpověděla mi názvem písničky a ukázala k městu.
Zlátnoucí alejí javorů se k našem hotýlku blížila kolona několika aut. Na tmavých vozech v odpoledním slunci už zdálky křičely bílé stuhy.
Svatba? Tady a teď? No nazdar!
Seběhli jsme schodiště a zastihli svatebčany, jak právě vystupovali z vozů. Dlouhé šaty nevěsty daly vyniknout jejímu podezřele narůstajícímu bříšku. Moje milá to přešla bez komentáře, zato ji uchvátila svatební kytice rudých růží.
Zorničky Anetiných zelenkavých oči se rozšířily úžasem:
„Ježíííš, ty růže jsou krásné,“ vydechla nadšeně, „takové bych chtěla, až…“
„Blázínku!“ přerušil jsem ji a zbytek slov jí slíbal z rtů.
A to už jsme se rozpustile rozběhli alejí dolů k řece. Z černých stěžňů nahých stromů vál slabý podzimní větřík, uličnicky nám čechral vlasy a těsně nad zemí vláčně tančil poslední tango letošního babího léta. Rozkošnicky jsme se brodili ve vírech jeho melodií mezi spadaným listovím javorů, zářícím všemi teplými odstíny oranžové. Milovali jsme ty chvíle mlčení, kdy jsme se oba doslova zajíkali pocitem tichého štěstí.
Podzimní řeka na nás dýchla svěžím vlhkým vzduchem, prosyceným slunečními paprsky a my ho lačně hltali plnými doušky. Nad vánkem rozčeřenou hladinou řeky se vznášel tenký mlžný opar a naše ústa, ještě před chvílí zamčená polibky, se spontánně rozběhla jak kouzelný potůček, který s cinkáním stéká do údolí a otevírá naše duše i ústa... Tolik jsme si toho chtěli říci! Jenom Aneta a Bůh vědí, co jsem jí napovídal, nedokázal bych to zopakovat… O vůních bych styděl se i jen zašeptat a tak skvostně jí slušel přírody šat! Zato Aneta se zvonivě smála, i stříbru, kterým prokvétaly moje vlasy. A její slova, ta utkví ve mně napořád. Byla jako zlaté šperky z dílny královského klenotníka, tolik ryzího kovu bylo v nich skryto a tak úžasné byly gejzíry jejích něžných písmenek, tryskajících z jejích rtů vstříc mým polibkům i podzimní obloze…
Na žloutnoucích stéblech se zatřpytily první droboučké kapičky večerní rosy. Zvolna se šeřilo, my se vymanili z měkké náruče trávy, která lemovala cestičku od vody a zvolna jsme se vraceli do hotelu. Usínající trávník kolem nás se rděl studem nad našimi objetími, zakrývaje se rudou peřinou spadlého listoví. Jak na svatý obrázek hleděli jsme oba mlčky na podvečerní nebe, kde dozlatova upečený koblížek zapadajícího sluníčka se rudě pýřil a oranžově se kutálel ztichlým říčním kaňonem až kamsi k vysočině. Za okamžik už slunce zmizelo za zvlněným lesnatým horizontem a našim očím se otevřela překrásná scenérie večerní oblohy. Svatý Petr rozsvěcel jednu hvězdu za druhou a já vnímal jen vláčnost Anetiných pootevřených vlhkých rtů, které mi tiše nabízela v tom nádherném podvečerním okouzlení. Hvězdnému nebi dnes vévodil kříž Orionu. Znamení shůry, že s láskou je to stejné jako s vírou v Boha - když věříš, je, ale nevěříš-li, není.
2.
Návrat do hotelu přinesl zjištění, že bujará svatební veselice právě kulminuje. A recepční nám hned ve dveřích naservíroval hořké sousto - svatebčané tu přenocují. Jak by ne? Vždyť někteří z nich už mezitím padli za vlast a celá společnost byla značně rozjařilá. Panejo, to bude noc! Hladivý Jägermeister s kostkou ledu nás uklidnil a povzbudil naše chutě i smyslnost. Ale povečeřeli jsme jen docela lehce. Moje milovaná ke mně oddaně zvedala své vlhké oči, její pevné prsy se při každém dechu rytmicky zvedaly. A spolu s jejím okouzlujícím parfémem se ve vzduchu vznášelo lehké erotično, jako slibná předzvěst nadcházející příjemné noci. Po tlustém koberci neslyšně připlul pikolík a na závěr před nás elegantně postavil dva šálky voňavé kávy.
Neslyšně jsme zmizeli po schodech nahoru a aby nás zespodu zpěv opilých hrdel příliš nerušil, naladil jsem na televizi jakýsi hudební kanál. Aneta mi hned nedočkavě padla do náruče, vyprahlá horkou touhou.
„Kam tak spěcháš? Počkej chvíli!“ povídám s úsměvem a už jsem v dlani držel připravenou krabičku.
„Co to máš?“ ptala se Aneta nedočkavě, ale oči ji prozradily. Určitě to věděla.
A na její obnažené, chvějící se sametové tělo, pokládal jsem zvolna jednu jahodu za druhou a řeknu vám, ten jahodový šat jí moc slušel… Její heboučká kůže přivítala mezi jahodami konečky mých prstů, které spolu s mým jazykem a rty jí tam šeptaly ty nejkrásnější verše lásky, jaké znám… A pak, docela tiše, na jejím nahém břiše i můj horký brk verše jí píše. A byly to pro změnu lesní jahůdky hrotů Anetiných pevných ňader, když své vzpínající se prsy nabídla mi k ochutnání. Já neodmítl a hned jsem sál a hned drtil její bradavky svými vyhladovělými rty.
„Blázínku můj…“ sténala Aneta, sotva popadajíc dech.
Svým hbitým jazýčkem mi vzala mi slova z úst a rázem skončil všecek náš půst. Její dravé tělo se mne zmocnilo a ta tam byla moje hraná ostýchavost... Šepot noci byl jak mávnutí stříbrných křídel racka, který vzlétá k oblakům. Ta slast objevování sama sebe zrychlovala náš dech a dnešní tichá podzimní sonáta violoncella se změnila v rytmické tahy smyčce houslí Vanessy Mae, které nám rozbouřily krev ve spáncích. Trylky břitké hudby přinášely gejzíry vzrušení a jedna exploze vášně za druhou se nesly černou nocí.
Jak z borovice prýštila z ní čerstvá pryskyřice. Vůně čerstvých jahod se smísila s vůní zlatého medu, tryskajícího z jejího lačného horkého klína a obě ty omamné vůně spolu tvořily třaskavou směs, která nás oba jako raketoplán vynesla vysoko do nebes... Ani bych nespočítal, kolikrát prožili jsme naši společnou “malou smrt”. Až pohár žhavé noci vypit byl do dna, vysíleně usnuli jsme si v objetí. Ach, kéž by ten letošní jantarový podzim nikdy neskončil!
3.
Procitl jsem chvíli po rozednění. To křik racků mne probudil, když od města nám na svých bílých perutích přinesli nový den. Údivem se mi zvedlo obočí, když jsem zjistil, kolik je hodin. Bože! už za dvě hodiny jede Anetě vlak! Se zatajeným dechem jsem ji šetrně probudil tak, jak to má ráda. Byla rozkošná a její vzpínající se tělo bylo ještě provoněné nočními sny.
Skočili jsme si dolů na snídani a za sebou zanechali tornáda našich nočních stenů, která se ještě jako ozvěna točila mezi čtyřmi bílými stěnami. V tak malém hotýlku se nic neutají. Servírce, podávající nám snídani, cukaly koutky a významně se uculovala, Ale já dělal, že její prostopášné úsměvy nevidím a raději jsem tonul ve sladkých vírech zelenkavého moře Anetiných očí.
Opřel jsem se do přivřených dveří našeho pokoje. Otevřely se dokořán a mým očím se naskytla překvapivá podívaná – na lůžku leželo několik rudých růží…
Aneta na mne užasle pohlédla:
„Teda Pavlíčku… Tak tomu říkám překvapení!“ a už byla uvnitř a mazlila se s růžemi.
Netušil jsem, která bije a jen bezděky jsem pokrčil rameny. Vtom se otevřely sousední dveře a v nich ženich s ukazováčkem na ústech. Rozhlédl se, jestli nás nikdo nevidí a sotva slyšitelně zašeptal:
„Teda vy jste ale éra! Bylo vás v noci slyšet po celém hotelu a všichni si to spletli s námi. Já hned usnul a spal jsem jak zabitej až do rána. Ta půlka naší svatební kytice je odměna, že jste mi o svatební noci zachránili reputaci. Díky, kámo!“
Uznale mne poplácal po rameni a po špičkách zmizel v novomanželském pokoji.
Sotva jsem za sebou zavřel dveře, Aneta ke mně vděčně zvedla oči.
„Tys tam s někým mluvil, lásko?“ zeptala se zamyšleně.
„Ále, nebuď tak zvědavá, to se jen kdosi ptal, jestli už se podávají snídaně…“ zalykal jsem se smíchem.
„A čemu se tak směješ?“ vykulila oči.
„Těm růžím přece, Anetko, že jsou krásné?“
„Nádherné…“ vydechla šťastně a dala mi ten nejkrásnější polibek mého života.