Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Nenávidím lidi, ba co víc, nejenže je nenávidím já se lidmi živím, respektive jejich krví. Mužskou krev mi nechutná, ale dívčí. Mladé ženy a děti mají nejchutnější krev. Odmítám však lovit lidské mláďata, nejsem stejný jako moji “bratři“ a “sestry“. Ti je loví pro zábavu a pro jejich takzvanou “čistotu“. Blázni!
Lidé jsou stejní bez odlišnosti věku. Já na rozdíl od nich odmítám zabíjet nebohé nemluvně. Nejmladšímu člověku kterého jsme zabil, bylo deset let, z nenávisti k mé bývalé rodině. Před pěti sty lety, šest dní po znovuzrození, kdy mi byl dán “dar“ být vampýrem mě můj nový otec vyslal k do rodného stavení – pomstít se.
Vyšel jsem z vily mého “tatíčka“, přes náměstí Dobyvatele jsem zamířil ven z města. Pomalu se stmívalo moje kůže nebude zbytečně vystavena žhnoucím paprskům slunce. Nesnáším slunce!
Stráž ještě nezavřela bránu, namířil jsem si to směrem k rodné
. farmě. Lány chudých polí na úrodu se rozprostírali na několika hektarech země. Nevzpomínám rád na dětství. Matka mě nevnímala, narodil jsem se jako další ze tří dětí, další otrok na obdělávání půdy a práci na statku. Otec byl opilec, matka mu zahýbala s jedním čeledínem, nikdy to nezjistil. Jak také mohl když jsem jej zabil.
Tehdy mi bylo pouhých šestnáct let, připadal jsem si po znovuzrození jako muž, konečně dospělý.
Vešel jsem na dvůr stavení. Děvečka právě zaháněla drůbež, zkoumavě na mně pohlédla. Tento pohled jsem u ní nesnášel. Oči mi sjeli na její krční tepnu, vysokým obloukem jsem na ní skočil a srazil na zem, špičáky zakousl do jejího krku. Ječela. Ach, jak úžasně ječela. „Co to děláš?!“ zaslechl jsem za sebou řev svého bývalého otce. Vzhlédl jsem k němu od mladé již vysáté služky nevraživým pohledem, z úst mi odkapávala krev, strnul.
Zasyčel jsem rozzuřením, ten člověk, který mě vždy na mol bil stál přede mnou. Z pouzdra přivázaného k mé vysoké botě jsme vytáhl vrhací dýku. Ten strach který se mu objevil v obličeji se nedá popsat slovy.
Dýka mu přímo vjela do srdce. Můj nový otec mě naučil jak využít svých schopností. Rudá tekutina tomu starému opilci se rozprskla po košili. Svalil se na zen. Nohou jsem ho otočil na bok, z břicha mu vytáhl dýku, otřel ji o svůj kabát. Zbraň jsem stále držel v rukou. Vstoupil jsem do světnice. Ve dveřích do kuchyně stál můj malý bratr. Ten rozmazlený capart který jediný se mnou z pěti dětí našich rodičů přežil epidemii moru. Nevím kdo nade mnou tehdy držel ochranou ruku, jsem mu však zavázán.
Pozoroval mně svýma tupýma očima: „Co na mně tak civíš? Matka tě sháněla, kde jsi byl a….“ Všiml si venku ležícího těla muže který nás dva zplodil. Patrně mu došlo co se stalo, když spatřil v mé ruce zbraň. „Matko! Matko!“ rozkřikl se. „Thomas zab…chrchšš“ zachrčel. Poprvé v životě jsem ochutnal dětskou krev, nechutnala špatně, od té doby jsem jí však už nepil.
Vběhl jsem do kuchyně. Matka do mně ve spěchu narazila. „Thomasi, co to má… znamenat?“ Okolí úst jsem měl potřísněno čerstvou krví.
„Konec matko“ odpověděl jsem, hleděla mi s šokem do očí.
„Konec? Thomasi, nerozumím ti“.
Čepelí zbraně jsem jí přejel po tváři, z rýhy počala vytékat pramínek rudé tekutiny.
„Ne, Thomasi, prosím…“
V tu chvíli jsem toužil pouze vyplnit příkaz svého otce – upíra který mě přeměnil.
Padla na kolena, prosila – marně. Dýku jsem jí vrazil do hrudi. Naše pohledy se spojily v jeden. Nenávist k mé rodině se náhle změnila v lítost. Poklekl jsem k ní: „Matičko“, zašeptal jsem, z očí se mi hrnuli slzy.:“Matičko, odpusť.“ Rozplakal jsem se jako malé dítě. Položila si mou hlavu na rameno.
„Odpouštím ti synáčku“.
Nepamatuji si jak dlouho jsem plakal, ani kdy má matka vydechla naposledy. Všechna těla mimo jednoho jsem zanechal ve stavení které jsem potom zapálil. Maminku jsme pohřbil u kraje lesa. Každý rok jí jdu navštívit. Zvířata jsem pustil na svobodu, přestože vím že je jiní statkáři pochytali. To mi však bylo jedno.
Odešel jsem do hor kde žiji téměř pět set padesát let nerušen lidskou přítomností. Živím se zvířecí krví a někdy zajdu dolu do města které během let vyrostlo ve velkoměsto, tam se občasná ztráta mladých dívek snadno zahladí.
Možná vás zajímá co se stalo s upírem který mě pokousal a zapříčinil mou přeměnu v to co jsme. Po letech nalezl můj úkryt, ani jsme si nepopovídali, zabil jsme ho. Stříbrný meč, drahá zbraň ale na upíry ideální.
Jestli lituji toho co jsme provedl? Nelituji, byla to pomsta. Jen maminky mi bylo líto.
upír Thomas Neumann
nar. 18. 3. 1449
*povídka je čistě smyšleným příběhem. Postavy v ní jsou vymyšlené, nic se nezakládá na pravdě.
Chybule do očí bijící :(
Upíři lidi vždycky fascinovali, fascinují a fascinovat i nadále budou, ale tohle téma mi přijde už docela ohrané, mno. Jinak vše už bylo řečeno...
Souhlasím s předchozími, ale možná uvedu pár příkladů jako vodítko: na začátku vyjde z vily "tatíčka", na konci říká, že tento "tatiček" objevil jeho úkryt, tak ho zabil - z toho musí být čtenář jelen. Narodil se jako "další ze tří dětí" - co to znamená, jako třetí? Pak je řeč o pěti dětech, které zbyly z většího počtu - taky trochu nejasné. Křiklavá hrubka: lány se rozprostírali - samozřejmě má být Y!!! Nůž vrazí do srdce, pak ho vytáhne ze břicha - tatínek měl srdce v břiše?
Obecně vzato - autor by to MOŽNÁ měl zkusit napsat mnohem plastičtěji a věrohodněji, i když by to samozřejmě pak bylo příšerně odporný a dekadentní. Ale proč ne?
No, upíři jsou moje oblíbené téma, tak jsem se těšila, jak si počtu, ale moc jsem si to neužila.
To podstatné už napsali přede mnou:
1/ Než text zveřejníš, oprav chyby. s částí ti může pomoct funkce "kontrola pravopisu" ve wordu nebo open office writeru.
2 / styl vyprávění je nevyrovnaný, mícháš jednoduché, strohé vyjadřování s knižními výrazy a pod...
podívej třeba sem: http://psaci.misto.cz/_MAIL_/texty/queneau/stylisticka.html
3/ tempo příběhu je pořád stejně rychlé - některá místa by si zasloužila zpomalení a zastavení (třeba scéna s matkou)
Tak tedy vitej Otakare. Ač nerada souhlasím zatím s Dalkem. Přesto, když vzpomenu na své první dílko, mno nevím jestli bylo lepší. Povídka je trochu chaoticka pro mně, přeskakuješ, opat se vracíš a nedotahuješ linie.
Jedno ti ale vytknu především. Jestli chceš opravdu psát, a je úplně jedno jestli poézii nebo prózu, pak úprava a pravopis sou nevyhnutné. Jiné je když píšeš odkaz na ZP, ale jiné je jestli vkládaš na literární server povídku, kterou se prezentuješ, kterou prezentuješ taky svůj vztah k čtenáři. Jestli ti na něm záleží, a to by mělo, co jsme my spisovatelé bez nich? tak tohle je důležité a nesmíš to opemenout, zlehčovat, nedotáhnout. Koukni třeba na mé povídky. Jsem slovenka a mám i v češtině ale pořád si dám záležet na pravopisu a to i českém. Taky máš hodně překlepů, což je v tomhle množství neodpomenutelné a taky vypovýda. Tohle ti ale pomůže zčásti vyřešit spelčekt.
Nezlehčuj to, spisovatele dělá detail a neznám opravdu dobré autory, kterým by tohle bylo jedno. I kdybys psal jako Stephen King, tak spousta překlepů a chybek povídku znehodnotí.
Jedno co tě upozorním, všimla sem si, že ti často ujede ruka při psaní jsme a jsem...
Tohle všechno se dá odstranit a vytříbít.
Rada jako Dalek:, Číst, číst, číst a mnoho a různé zánry
2, psát, psát, psát
3, naučit se přijmat kritiky, ba co víc být za ně ďěčný, posouvají...
Ještě jednou vitej na mezýrce, nevešej hlavu a přeji pekný zbytek večera
Tak nevím, co Ti na to napsat. Nemá to žádný pořádný děj, použité výrazové prostředky jsou slabé, pravopis se stydí. (mimochodem, ty fotky to chce zmenšit!!) Už jsem Ti psal na ZP, že máš číst, číst a číst. Zatím tedy nic moc.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
