Srázy svých básní lámal jsi kraj mého dechu,
rád jsem se smekal s lavinou tvým slovem strženou
z kupolí duhy k úžasným Údolím Smrti.
Strmými rytmy tříštěná řeč v sluchu hedvábí řezala,
chtěl jsem tvé jiskry v řádku psát, sám jsem však nastavil
přespříliš kolmo křivici génia berlu své duše.
Z inkoustů mračen, která tě neskryla, dodneška svítíš,
ze zrnek pouští stále nás vyzvedáš dramaty obrazů,
a nové krásy křešou se z křečových žil tvých strof,
kde scéna světa v maškarním průvanu svíjí se,
věci jak červi proklaní kopím tvých metafor -.
Dál jimi stárnou ti, kteří neměli pro starost děláno.
Drsnou srst slova uměls však přikládat ke kůži andělům,
z hřbitovní hlíny ve vzrůstu růží jsi vynášel vůně,
zatímco v rakvích do čista kostí jsi prašivce valchoval.
Řešetem hvězd noc ztrácela krev, když tě drtili v mlýnku lží,
rajský štěrk pravdy do koryt dní jsi jim drmolil na vztek,
zapadlý jazyk v ústech tvých sípal jim, čeho se báli.
Nezradil jsi Ji, nezradil - klidně to vyzvoním -
dvanáctou Múzu, které jsi den co den skládal své slovo,
aby tvým mřením přežila, když o ní oni jen mleli.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
