Nymburská

Zde míjí hodiny, v nichž nemíjím zde člověka,

kdy stádo samoty se včera jako dnes

přežene zadupávat okna k desáté,

jen tutam z chřtánu baru notor zaštěká

a odříhne si: V tomhle městě chcípnul pes!

Hádejte hadači - zda město poznáte?

Génius nížiny se vylouhoval na pánvi

a do podpaží Labe vlažně pohřížen,

spočinul polím na úrodném ohanbí

chalcedon seříznutý žízní o žízeň -

tam šťastný piják káže řece leň jen leň

a do hrobů se klesá tempem pivních pěn.

Neděle denně přede komorní síť pěšin

v zátoce s nadrobeným cukrem labutí,

čas psího venčení se loudá zdloužen něčím,

co hrdla hodin drží sladkým zalknutím,

mé kroky pod soutokem větví pod alejí

čím více zrychlují, tím kráčí pomaleji.

Mlýn bez lopat tu v berlích dědů do cest klape,

mé město položeném parkům na kanape

i vichřici tu vánkem prolnout přinutí,

keř mládí ale nepřestane v útěk zrát,

jen ty, kdo už jsou vrostlí do kořenů vrat,

za zády navštěvuje agent Stárnutí.

Sem víc než jinam Chronos chodí ovce pást,

zde každý svými zvyky měří tiky vteřin,

pan Šeda k obědu se vydá ve dvanáct

a přesně v šest zazvoní hrncem na večeři.

Usaď se u nás, hoste, zkusíš, co to je,

obcházet kola apoštola z Orloje.

Teď soumrak stoupá vodou na špičkách

jak panně v tvářích rozpačitý nach,

mé město litím stínů líně těžknoucí

je zastiženo tuctem kopyt půlnoci,

vtom Boží oko otevírá víčko tmám

přes odpor hradeb, jenž je zdobně překonán.

Noc zjevila se nahá v přiléhavém hávu

s pigmentem souhvězdí, vyrážkou věčnosti,

teď kontrabandem spánku naplňuje hlavu,

jak podloudně se dere proudem pod mosty,

ta věčnost rozpuštěná v říčním ebenu

mé město v pláči světel vrhá na scénu.