NEJÚŽASNĚJŠÍ TELEVIZE SVĚTA

Nezačal bych,

nebýt venku té urputné vichřice,

jež houževnatě ruší signál všemu pohodlí

a se vším otřásá, co umíněně připadá si pevné,

jenže se to drží našich smyslů

s lepkavostí jedovatých kapek.

Rozsvěcujeme večer co večer

pokojové lampiony,

přízemním průvodem oken,

zář úplňků dutosti jde v řadě,

zavřte dveře,

neboť právě blikavými stehy

zašíváme protrženou kapsu času po šichtě,

zhluboka se zakřeslete,

neboť otvíráme hubu bedně do očí nám blijící

fábory na vlajkové lodi estrád,

jež vplouvá do ráje zábavy

kde stejně všichni sejdeme se u krmelce barev

strakatějších než stůl vystrojený na mrtvolách,

kde nám prsty královským jsou nástrojem,

žvýkajíce ovladač jak zrna z klasu

k pozdvižení znuděných hus na hřadě,

které samy holé,

přikládají na plochou pleš obrazovky

paruku svých hypnotických očí,

koupají se vleže v Mrtvém moři programů

přecpaném cukerínem citů

ještě za úplatu šarlatánům,

kteří pro nás třeba vypolstrují osla dramatem,

jen abychom zahýkali dojetím,

a tak zatímco mýdlem oper umělkují slzy,

plačtivý plášť nežertovné lidské smrti přešívají na kabáty senzace,

protože ty živé tragédie zabíjejí srázem patosu,

kopyty mikrofonů rozcupují tichou lidskou bolest,

pak jak flák ji předhodí až do kuchyně vedle tlačenky,

dobrou chuť!

Protože tele krávy vize chlemstá z našich bělem jako z bradavek

mléko našich mozků.

Nezačal bych,

vědět, že to neskončí,

večer co večer, rok co rok,

desetiletí po desetiletí, po půl osmé

zpět i napřed průvod lampionů

o málo jen bledších než ty tváře,

které unášejí po podlouhlém proudu kanálů

do stok ztraceného času.

Už se na ni nedíváme my,

už se bedna dívá na nás

vypouleným okem vakua

a běda, stále ostře vidí na tupé.