Děti, to on měl rád.

Všichni to víme.

Často si brumlal pod knírem:

„Ty oči nevinné a důvěřivé,

ty snadno dostanou mé řeči lživé,

jen jediné mé pokynutí vůdce stačí –

a už mám záruku,

že mi to smetí roztomilé k pláči

půjde na ruku.“

Děti, to on měl rád.

Všichni to víme.

Když potkal dívenku z proletářské rodiny,

kde bídy ušetřen nezůstal jediný,

když viděl tu bytost  plačící,

žalovat, že nemá už co k snědku

soucit ho jal a hladil ji po líci,

těšil jí: „Neboj se malá, vymyslel jsem pětiletku.“

Děti, to on měl rád.

Všichni to víme.

„Ach, velký soudruhu, kdy skončí to trápení ?“

ptala se dívenka,  důvěřivě zvedla oči.

„Počkej, až vyraší osení,

až ta velká práce skončí,

teď mám pro vás pětiletku hladomoru,

to abys  mne zase mohla hezky prosit o pomoc !“

Vytiskl jí  políbení, bylo slizké moc,

měl rty nalíčené lží,

mnul si ruce, odešel.

Děti, to on měl rád.

Všichni to víme,

s láskou je nechal umírat.