Kukaččin syn - Vanessa

? VANESSA

Poznali jsme ho v Café Nord. David tam vydržel sedávat dlouho do noci, ale toho večera ještě nebylo příliš pozdě. Seděli jsme naproti sobě u kulatého stolečku se staromódní lampičkou. Na Davida jsem se nedívala. Sledovala jsem kužel měkkého bílého světla, které zalévalo prázdné pódium s klavírem a mikrofonem.
„Myslíš na něco?“ zeptal se, když postřehl, že se usmívám. Pohladil mě po hřbetu ruky, aby na sebe upoutal pozornost. Byla to docela zbytečná otázka, neměla jsem, co bych Davidovi řekla a odbyla ho pouhým zavrtěním hlavou.
Hosté se nabažili klidu a svého pití, protože se interiérem rozezněl neklidný šepot. I David si musel uvědomit, že hudba měla už dávno hrát, ticho tu bylo nezvyklé jako v těsných chodbách londýnského metra. Byli nedočkaví, nerostla v nich ani zvědavost, jako spíš nespokojenost. Každý chtěl své vystoupení.
V Café Nord se odjakživa scházela tamní jazzová kapela a po desáté hodině večerní vystoupil vždy třikrát týdně nějaký úplně neznámý, začínající hudebník. Podnik se tím proslavil nejen mezi návštěvníky, ale hlavně mezi mladičkými muzikanty, kteří se chtěli někde poprvé ukázat, zaskvět se a okusit, jak chutná potlesk.
V těch dnech tam David sedával nejraději a trval na tom, abych jej doprovázela. Mezi hudebními bary jsem se pohybovala běžně jako příležitostná zpěvačka, nebylo mi ani trochu proti mysli být čas od času na druhé straně mezi diváky. S Davidem jsme sedávali vždy po pravé straně sálu, jen kousek od pódia. Náš stolek byl u zdi, takže jsme nebyli obklopeni žádnými dalšími návštěvníky, ten koutek nabízel přesně tu dávku soukromí, se kterou jsme byli spokojeni.
Chvíli před jedenáctou přišel toho večera na pódium mladý, hubený chlapec. Zdálky nebyl nijak zvlášť hezký a počínal si zmateně. Postupně přinesl housle a violu, které zaklesl do stojanů, a pak se snažil na podlaze pospojovat několik kabelů. Očividně se mu nevedlo, protože on ne a ne se narovnat, chopit se nástrojů, přistoupit k mikrofonu a konečně začít hrát. Poté, co zmizel do zákulisí a zase se vrátil, se začal usmívat a sdělovat všem přítomným novinku.
„Dnes má technika asi svůj špatný den, tyhle kabely od mých houslí nejdou dohromady a nenašel jsem tu žádného zvukaře, takže to zkusím jen se svým hlasem, bez mikrofonů a zesilovačů.“
V prostoru zacinkalo sklo a ozval se hovor. Chlapec se sehnul pro violu a usmál se do éteru: „Zkuste být co nejtišejší, prosím.“
Pak začal hrát. První píseň byla dlouhá balada s opakujícím se přitažlivým nápěvem. Konečně bylo vše tak, jak mělo být. Hlavu měl nakloněnou ke straně a přivíral oči, dokonce se mi zdálo, že za violou usíná a ze spánku hraje naučenou melodii. Pak je zase otevřel – a začal se procházet po pódiu ve velkých kruzích. Když nezpíval, vypadal jako cirkusový nebo pouťový kejklíř. Chyběl mu už jen klobouk na zemi nebo rozevřené pouzdro od houslí, do něhož by sbíral drobné, a rozverný malý psík, co by poskakoval kolem jeho nohou jako natažený na klíček.
Prohlížela jsem si ho stejně jako David. Vypadal hladově a kůži měl strašlivě bledou, takže mu po chvilce hraní začaly na hřbetech rukou vystupovat modré stroužky žil. Chvílemi se zdálo, jakoby viola byla pro jeho ruce příliš malá – nebo jeho ruce příliš velké pro violu.
Skončila první píseň a on opět promluvil: „Přeji vám dobrý večer, mé jméno je Edward Teller a budu vám dělat společnost až do půlnoci. Snad se vám mé písně budou líbit.“
Když usedl k pianu a začal hrát další skladbu, pohupoval se na stoličce jako na lodi zmítané vlnami. Jeho hlas zněl jasně a čistě, zpíval o anglickém námořníčkovi objevujícím tajemné, neznámé krajiny.

Chci zakotvit v tomhle městě a
utkat se s mlhou
Já za nocí obetkán maskou svou
Potýkám se – marně – s něhou

David přikyvoval do rytmu. Vzrušení z takových večerů na něm bylo vždy přímo znát. Některá jména z předešlých týdnů i měsíců měl ještě zapsaná ve svém diáři, který nosil téměř všude s sebou, a neustále opakoval, že je musí přes svého manažera kontaktovat. Ale víceméně to bylo jen zbožné přání. Kolotoč jeho vlastních starostí ve světě hudby se točil tak rychle, že nebyl schopný vystoupit a podat pomocnou ruku někomu jinému. 

Mou loďku rozdupáš a v zemi pohřbíš
Srdce zakuješ do skalisek poblíž
Mou loďku rozdupáš a v zemi pohřbíš… 

Přála jsem si odejít ještě před půlnocí. K hudbě jsem sice chovala nesmírnou úctu, ale té noci jsem se s Davidem chtěla ještě milovat a nehodlala jsem od svého požadavku ustoupit pod žádnou záminkou. 
Řekla jsem mu to hned poté, co mladý muzikant dohrál, zavřel violu i housle do pouzdra a s tím pouzdrem odešel z pódia. Lidé tleskali, ale ne příliš. David snad zalitoval toho, že není mladší. Mít o dvacet let méně, jistě by svinutými rty odvážně hvízdl na znamení uznání.
Dopili jsme, pomohl mi do kabátu a bok po boku jsme vyšli ven. Mladík odcházel také, ale já jsem naléhala a Davida k němu nepustila.
„Pojď domů,“ nabádala jsem ho. „Nemusíš s ním mluvit hned, zítra si zjistíš jeho číslo a pozveš ho někam na oběd.“ Zavěsila jsem se mu kolem krku a zasypávala jeho pěknou, lehce vrásčitou tvář drobnými polibky. Dělala jsem to tak dlouho, až přikývl – ještě se naklonil a zabořil mi nos do prstenců rezatých vlasů, cítila jsem, jak se mlčky, spokojeně usmál. Potom jsme se vydali na roh ulice, směrem k zastávce autobusu, kde se v každou denní i noční dobu dal chytnout nějaký taxík. Nikdy jsme nejezdili vlastním automobilem, v Café Nord jsme využívali příležitosti lehce popít a vychutnat naše oblíbené suché červené víno.
Našemu mávání zastavil staromódní černý vůz s koženými sedačkami. Za jízdy jsem pozorovala Davidovu neměnnou zamyšlenou tvář a rukou s prsteny mu tiskla koleno. Na jeho vlasech se odrážely záblesky lamp, pod kterými jsme projížděli. Vždy na chvíli ozářily jeho obličej matným, namodralým světlem, vzápětí zase utekly a David se zahalil do stínu. Myslela jsem už jen na to, jak se zavřeme v ložnici a ráno se probudíme do nového dne slastně rozlámaní a spokojení.
Cesta do Davidova bytu trvala krátce. Za dveřmi jsem si svlékla kabát a Davidovi rozepnula knoflíčky u krku, abych popustila jeho dnešní upjatost. Počínala jsem si jako nějaká filmová svůdnice; okouzlující jako Marilyn Monroe s perfektně nalíčenými rty, a tak smyslně tvrdá jako Greta Garbo.
Konečně se mi David podvolil. Nechal se svléknout a odtlačit do ložnice, kde jsme v něžném pletenci klesli na postel téměř jako jedno tělo.
Naučila jsem se nemyslet na to, že se miluji s mužem, jehož obličej znal každý. Vědomí, že je David známý hudebník propíraný novinami i bulvárem pokaždé, když vydá novou desku, jsem úspěšně vytěsňovala ze své hlavy – naučila jsem se nestydět se, odhalit mu své tělo i svou mysl. David se mi odvděčil. Stal se jedním z nejdůvěryhodnějších lidí v mém životě. Stejně jako ho provázelo charisma, ruku v ruce s ním šla i serióznost.
Toho večera  jsem ho políbila na rty a snažila se jej nenásilně odlákat od myšlenek na práci. Věděla jsem přesně, že miluji Davida, nadšence do hudby, ale ne Davida workholika, protože v těch okamžicích jsem mu musela připomínat, že jsem to i já, kdo vedle jeho kariéry existuje. 

„Něco na něm je.“ Od následujícího dne opakoval tu větu jako nějakou mantru, které se nemohl zbavit. „Musím ho kontaktovat.“
„To říkáš vždy a ještě jsi nevolal ani jednomu,“ odbyla jsem ho s milým úsměvem a natáhla se k nočnímu stolku pro krabičku cigaret.
David si ale tvrdohlavě stál na svém: „Zavolám, tomuhle určitě zavolám.“
„Nezavoláš.“
Podíval se na mě pátravě jako detektiv. Snad se ho to trochu dotklo, ale nedobírat si ho by znamenalo nechat Edwardovo jméno hnít na papíře v diáři jako deset ostatních. Vedl si je téměř jako zářezy na pažbě – Chloë Veil, Dominica Moorea, Shanea Shieldse a další a další, které pravidelně objevoval v Café Nordm a nikdy se nedostal ani k tomu, aby s těmi začínajícímu talenty jednou jedinkrát promluvil. Mohla jsem, vedle toho, že jsem byla milenkou, fungovat jako jeho kárající svědomí.
„Tohle je jiné,“ řekl a promnul si kořen nosu. „V noci jsem o tom přemýšlel. Nabídnu mu pomoc. Můžu obvolat nějaké známé – manažery, muzikanty. Najdu někoho, kdo si bude chtít zahrát s houslistou. A také by si mohl zahrát společně se mnou. Bude, on bude…“
„Jmenuje se Edward,“ připomněla jsem. David se plácl do čela. V tom ranním světle, v rozestlané posteli a kalhotách od pyžama, které si navlékl vždy, když jej uprostřed noci probudila zima, vypadal jako obyčejný mužský, na kterého už začínala dotírat senilita a potřeboval brýle.
„Možná bych s ním mohl znovu nahrát jednu, dvě z mých písní. Víš, přikořenit melodii houslemi.“
Přemýšlela jsem o tom, co David říká. Ve své dokonalé vizi velkého úspěchu, který pro toho mladíka naplánoval, a dojemného profesního přátelství si neuvědomoval prostý fakt, že Edward nemusí souhlasit. Nemluvila jsem o tom nahlas, namísto toho jsem se začala oblékat. Ať David narazí na případný odpor i bez mého upozornění.
Hned to ráno skutečně zavolal. Majitel klubu mu dal telefonní číslo přímo na Edwarda, takže teď už mu nic nebránilo kontaktovat jej.
„Teller, je to tak?“ Začal hláskovat jméno, které napsal na papír. „Je ze severu Londýna? Z Edgware? Jste skvělý, Danieli, děkuju!“ zakřičel do telefonu a ještě než zavěsil oznámil do sluchátka: „Ano, mám s ním plány,“ a krátce, šťastně se zasmál.
„Jmenuje se Teller,“ začal mi opakovat. Vylíčil mi, že si jej nemůže nechat proklouznout mezi prsty. Možná jsem v tom okamžiku začala slabě žárlit, snad abych zpečetila svou roli dokonalé milenky, vždy elegantní, vždy upravené, vždy připravené konverzovat a v neposlední řadě připravené bránit si své území. Jenže projevit jen kousek nelibosti by bylo nežádoucí. Rozum mi velel respektovat Davidovu práci a držet jazyk za zuby. Jediné, co po mě kdy žádal, byla tolerance. David mě nesvazoval zákazy a příkazy, ani náladami starého mládence, nikdy mi nedal skutečný důvod stěžovat si. Už když náš vztah začal, připojila jsem se do něj s vědomím, že muž jako on nemá o zájem žen nouzi, a musím proto pečlivě uvážit každý krok, který v budoucnu udělám.
Protloukala jsem se Davidovými vrtochy dobře. Neválčili jsme, respektovali jeden druhého. Co by si také ženská přes čtyřicítku, příležitostná jazzová zpěvačka, mohla přát, myslela jsem si. Jen skvělého, energického partnera a zdraví. Měla jsem obojí. Měla jsem Davida Callaghana, mága se zastřeným hlasem a smyslem pro realitu. A čím déle jsem se v oblasti tónů, koncertů a muziky pohybovala, tím více jsem si té vlastnosti cenila.
Zůstala jsem s Davidem až do večera, ale po zbytek dne byl rozmrzelý, protože se stále nemohl dovolat. Zdálo se mi, že své plány bere až příliš vážně. Naposledy vytočil jeho číslo před devátou večerní.
„Tak už přece přestaň,“ přemlouvala jsem ho. „Zavolá ti nazpět až bude mít čas.“
Chystala jsem se odejít a ještě jednou jsem ho před tím odchodem objala. Cítila jsem, jak je David strnulý a za žádnou cenu se nechce mé vřelé náruči poddat. Nemělo cenu ho dál tisknout jako malé dítě a hladit ho po zádech. Jen jsem zvedla dlaň a počechrala mu vlasy tak rozpustile, až jsem se tomu sama zasmála.
„Půjdu,“ řekla jsem pak po trapné chvíli ticha a začala se oblékat do kabátu a kozaček. „Když budeš něco potřebovat, tak zavolej. Však víš.“ S tím jsem shrábla z věšáku kabelku a sáhla do kapsy pro klíče. Příjemně zarachotily.
„Nemám ti zavolat taxi?“ zeptal se David a přidržel dveře ještě než jsem stačila zabouchnout a dát dnešní sbohem jeho velkému, útulnému bytu uprostřed Londýna, jen kousek od City.
„Ne, zvládnu to sama. Nebo pojedu metrem, už dlouho jsem to neudělala.“
Dveře se zavřely, opustila jsem budovu a za chvíli splynula s chodem ulice, doslova jsem zmizela ve tmě, anonymitě a uvolněnosti města. Avšak starosti a nervozita ze mě úplně spadly až když jsem seděla ve vagónu metra, který se kolébal ze strany na stranu a jeho kola v tunelu úpěla jako nůž tažený po rezavém železe, a byla už jen tři stanice od bloku se svým bytem. Jako mávnutím kouzelným proutkem jsem si vybavila píseň ze včerejšího večera.  

Krev v hlavě mé buší, z úst tryskají slova
To město všech měst já teď navštívím znova
Hlavu na noc složím pod ovocným stánkem
A na nebi Velký vůz bude mi nejcennějším dárkem

Mimoděk jsem se usmála. Jestli něco uměl, pak očarovat myšlenky těmi správnými slovy, to se Edwardovi muselo nechat.
Kdybych však tehdy věděla o všem, co bude po všech těch nevinných telefonátech následovat, přinutila bych Davida Edwardovo číslo zapomenout. Snad bych ho v záchvatu podlosti vytrhla z jeho notesu a vyhodila do smetí, aby skončilo tlející někde na skládce na periferii Londýna.