Krkavec

Perex:

Lidem se musí pomáhat, o tom beze sporu, jen mi občas uniká, zda dotyčný způsob shánění financí na dobrou věc je zrovna ideální.

Bydlím v centru, tudíž pokud se chci někam dostat musím několikrát za den projít přes nejfrekventovanější oblast našeho velkoměsta. Bydlela jsem tu ráda, bydlím tu léta, ale posledních pár let začínám být na vážkách.

Každou svou cestu z domova, totiž podnikám rádoby dobrodružnou expedici (o kterou tedy nestojím), a to totiž - musím dobrodružně prokličkovat mezi peněz chtivými harpyjemi, jež se na mne ze všech stran sesypou, vždy dobře vyzbrojeni různými měňavými kasičkami, připínáčky, kytičkami a srdíčky, či jinými nesmyly, ze společností, o nichž jsem dotud neměla ani potuchy.

S pokladníky se trhá pytel hlavně před Vánoci a okolo prázdnin a týden před výplatou, nyní bloudí ulicemi permanentně, pravděpodobně se rozhodly splnit během jednoho roku pětiletku.

Má cesta pro chleba, se tak stává často až životu nebezpečnou. Sotva se za mnou zavřou dveře od vchodu odkudsi se vyrojí s: „Paní, paní…přispějte na nevidomé!“, o pár metrů dál mne dohání další, inu s kočárem se moc dobře nekličkuje a škemrá: „Paní, paní prosím Vás přispějte třicet korun na děti na vozíčku“…cítím se  mizerně, ale přesto odmítám, u pekárny mne lapne další tentokráte s kytičkou pro děti v dětských domovech, malá mi v kočáře zavrní a já váhavě zašmátrám v peněžence, „Ha už mne dostaly“, když tu k té první doběhne další, s časopisem pro bezdomovce, což už je na mne silné kafe.

Zvláštní, přitom necelých deset metrů od nás, postával muž v obleku od Armaniho s koženým kufříkem, ale toho si ani jedna z harpyjí nevšimla.

Copak se výběrčí specializují na matky s kočárky, sociálně slabé a evidentně nemocné?

Že by se mi to jen zdálo?

„Tak tohle vážení vzdávám!“

Zbaběle prchám a cestou odrážím kuželky (prosebníky), jako dobře namířená bowlingová koule. Spěšně zavírám vstupní dveře od našeho domu, nemůžu popadnout dech, připadám si jako krkavec, který odmítá zachránit svět, pomoct aspoň tou trochou do mlýna.

Z peněženky mi kouká poslední stovka a dcerka mi připomíná, že by něco ráda jedla.

Jsem zlá, krutá a sobecká, ale odmítám zachránit svět, bezdomovce, kteří mi nechtějí za dvacku pomoct s taškou, nepomůžu ubohým dětem, bez matek, nepomůžu, ani nevidomým, ani postiženým, či lidem na vozíku, protože má denní marže je pro ně malá.

Jak mám stovku rozdělit mezi takové kvantum lidí, jak si mám být jistá, že se tolik občanských sdružení vskutku existuje?

Proto svou stovku raději rozdělím rodině, mým dvěma dětem, muži a mě.

Jsem sobec, já to vím, ale ta stovka by jim stejně nestačila, kdežto ženám na mateřské (a nejen jim) často ani nic jiného nezbývá.

Duši mi chlácholí  myšlenka, že kdybych jim tu stovku dala, tak by se posléze museli postarat i o nás - o děti, jako děti bez matky, o manžela bezdomovce a mne  těžce nemocné, i když potkali jste někdy někoho vybírat na astmatiky, kardiaky a epileptiky ?