Přiznám se Vám, že naše koupelna mi odjakživa naháněla strašlivou hrůzu. Je to místnost tak depresivní, že už pradědeček, jehož ostatky se rozkládají v hnilobných vodách senkruvny, nechal zazdít její okénko, aby se do něj náhodou nemusel podívat, když kráčel okolo. Mnohem raději než v koupelně, zbavuji své mladické tělo špíny a nečistot v železném sudu pod okapem. Je skvělé vyjít si brzo ráno z domku, ještě když děda spí, a ponořit se do té nádherně ledové vody! Brr! To se hned člověku udělá husí kůže po celém těle a chtě nechtě, se do sudu musí samým štěstím vymočit.
Když jsem dnes jen tak, jak mne Ten nahoře uplácal ze svých výkalů, vyběhl z domku a zamířil k sudu, nenašel jsem ho na svém místě. Stál u králíkárny a přetékal směsí močůvky a smrduté zapařené trávy. Těžko říct, za tímhle neřádstem byl, jestli děda, nebo někdo jiný. Pochopil jsem, že jestli chci dneska podstoupit pravidelnou ranní očistu, budu tak muset učinit v Koupelně. Bylo mi do breku, ale špíny, čmelíků a slizových cestiček od snových slimáků, kteří se ve spánku živili mou škárou, se bylo potřeba zbavit.
Stanul jsem před železnými dveřmi koupelny. Už jen ty dveře! Byly tak strašné, že jsme je s dědou ukrývali pod závěsem ze starého prostěradla, obarveného na černo. Položil jsem ruku na otevírací páku a zabral. Dveře zasyčely a otevřely se.
Z toho, co za nimi bylo se mi chtělo začít plakat. Pokusím se vám popsat, jak koupelna vypadala: Jednalo se o malou, vlhkou místnost, kde na vás ze zdí tupě civěly neomítnuté červené cihly. Uprostřed betonové podlahy, si kanalizačním odérem vesele čpěl malý zamřížovaný kanálek. Jako jindy, i dnes to v něm jedovatě syčelo a bublalo. Přímo nad kanálkem zářila u stropu taková ta zamřížovaná montážní lampa, jakou používají zedníci na stavbách. Blikala, jako by žárovka uvnitř měla každou chvíli explodovat a připomínala zapomenutou, věčně hořící světlici. V koutě koupelny stála stará, úplně zrezivělá pračka s propadlým bubnem. V ní cosi pořád škrábalo, skřípalo. Běhal z toho mráz po zádech.
A pak tady byla vana. Bílá, posmaltovaná hrůza plná vody. Vanu nešlo vypustit a dokonce se nedala ani naplnit, když na to přijde. Plnila se sama – vodou, která neustále odkapávala ze rzí zapečeného kohoutku. V té vaně se ztratilo už mnoho lidí...
Upevnil jsem se ve svém odhodlání. Vstoupil jsem do nitra koupelny. Dveře se za mnou se zaduněním samy zabouchnuly a já věděl, že se opět otevřou jen tehdy, podstoupím-li očistu v posmaltované hrůze.
Po špičkách jsem se přenesl k vaně a upřel pohled na rezavou hladinu, na které se znuděně vznášeli velcí brouci potápníci a larvy pestřenek s dlouhými dýchacími trubičkami. Snad to zvládnu. Snad.
Smočil jsem do vody prst. Larvy pestřenek zamrskaly ocásky a zmizely v rezavé hlubině, následovány zavalitými línými brouky. Polknul jsem a pomalu vstoupil do vany. Cítil jsem, jak se moje chodidla noří do kalu na jejím dně, jak se ta měkká hmota škodolibě protlačuje mezi mými prsty.
Řeknu vám, že posadit a vnořit se až po krk do železitě čpící tekutiny, to chtělo velkou dávku sebezapření. Vnímal jsem doteky černých, neviditelných pijavic, jak na mě něžně přikládají svoje hladové přísavky a zapojují do svého podvodního systému stínových děsů. Člověk musí něco vydržet, když se chce zbavit špíny.
Zavřel jsem oči a snažil se ignorovat to nepříjemné lechtání stovek drobných bezobratlých tvorečků.
„Jak se ti koupe?“ zaskřehotal najednou kdosi. Trhnul jsem sebou leknutí, chtěl jsem z vany vyskočit, ale pod vodou mě cosi pevně sevřelo a nedalo mi sebemenší šanci na únik. Chtělo se mi začít brečet.
„Ptám se, jak se ti koupe?“ Zopakoval hlas svůj dotaz. Uvědomil jsem si, že vychází z přepadového otvoru vany.
„Docela to jde,“ řekl jsem rozechvěle.
„Tak to jsem ráda.“ Zabublalo to a z kohoutku se do vody pozvolna spustila velikánská bílá tasemnice. Zuby mi cvakaly hrůzou.
„Je to příjemné položeníčko, viď?“ řekla vana.
„Ano, je,“ pípnul jsem.
„Nechybí ti něco?“
Pocítil jsem, jak něco projevilo škodolibou snahu překonat pevné sevření mého konečníku.
„Ani ne,“ řekl jsem. „Jen je mi trochu zima. Ta voda je děsně studená.“
„Já myslela, že ty máš studenou vodu rád.“
„Jak kdy,“ odvětil jsem. „Vlastně ani ne.“
Znovu to zabublalo a do vany potrubím připlul další článkovaný parazit. Mnohem větší a delší, než ten první. Tlak na konečník zesílil. V tu chvíli jsem byl za všechen ten kal ve vodě víc než vděčný. Takhle jsem totiž neviděl, co všechno se pod hladinou odehrává.
„Nechceš zavolat dědu, aby ti přišel na pomoc?“
„Ne, nechci, proč bych měl chtít?“ zalhal jsem.
„To já nevím,“ zachichotala se vana. Další tasemnice. Pochopil jsem o co jí jde. Zkouší mě. Zatnul jsem zuby a ze všech sil se bránil trojici parazitů obsadit můj trávící trakt.
„Co myslíš, vydržíš čtvrtou?“
Chvíli jsem slova vyřčeného dotazu převaloval v mozkovně a pak vykřikl: „Ne!“
„Omyl, chlapče, vydržíš!“ zařehtala se vana tak, až se na hladině udělaly vlnky. Partička cizopasníků se vzápětí rozrostla o dalšího člena. Tlak na konečník opět vzrostl.
Na něco víc už jsem ale neměl nervy. Začal jsem sebou házet. „Nech mě, pusť mě, ty svině!“ volal jsem.
„Udělala bych to, ale nemůžu, opravdu,“ smála se vana.
„Prosím tě, nech měj jít!“
„Tady ani kouzelné slůvko nepomůže.“
„Tak co mám dělat?“ zalykal jsem se ve vzlycích.
„Povol svěrač.“
„Ale ty věci se do mě dostanou!“ vykřikl jsem zoufale.
„Tak ho nepovoluj,“ zachechtala se vana. „Dělej si, co uznáš za vhodné.“
Povolil jsem. Tasemnice se do mě okamžitě začaly soukat. Vřeštěl jsem, jako když mě na nože berou, chtěl jsem se z posmaltované hrůzy vyprostit, ale nešlo to. Když byli parazité v mých útrobách, vydechl jsem. Čekal jsem, že neviditelné okovy, držící mě pod vodou, povolí. Jenže tak se nestalo.
„Myslíš, že tě propustím tak snadno?“ četla si vana v mých myšlenkách.
„Já nevím!“ zakvičel jsem.
Chvíli bylo ticho.
„No vida, to je rozumné slovo!“ řekla vana uznale. Sevření pominulo.
„Tak si běž, ale běda, jestli řekneš dědovi, co ho čeká!“
Vystřelil jsem z vany a upaloval z koupelny pryč. V předsíni jsem se srazil s dědou. Vracel se zrovna ze zahrady, byl nahý jako já. Zaklepal mi před tváří ručníkem. „Nějakej kripl narval do našeho sudu králičí sračky! Asi se půjdu umejt do koupelny.“
Neodpověděl jsem mu nic a sledoval, jak mizí za železnými dveřmi.
„Jsi vážně nepoučitelný hňup!“ zasmálo se cosi skřehotavě uvnitř mého břicha. O vteřinu později se můj bachor nafouknul jako míč a explodoval v krvavém výbuchu...
