Jindřich Blázen

když vejdu k Pepákům, tak to je po schodech, pak po schodech zas, zamířím hned do 1. patra a do obejváku, ale jak vezmu za kliku, dveře obejváku jsou na zámek zevnitř
vykřiknu Blázen! Blázen! Zas!

a sejdu dolů a do kuchyně, a Pepákova rodina je krásná překrásná v sobotu u snídaně
a Pepákova Maruška vykřikne Čau!
ale já vykřiknu Že tam je Blázen? Zas?
Jo!
ale Renata Pepákova křičí na Pepáka: Ty vole zakaž jim to, protože to je náš vobejvák, v kterým si naše děti nejradši hrajou a kterej maj nejradši, tu místnost mám já taky nejradši ze všech místností v tomhle domě, kromě toho je to největší místnost v domě. Ale!, namísto toho moje rodina žije u stolu v kuchyni, zatímco Blázen si vysedává ve vobejváku a to tentokrát už 3. den. Já to chápu!, že to je Jindřich Blázen, kterej je tvůj kámoš ze skal, ale pořád je to taky ten blázen; a tady je Pepík Novák tvůj kámoš ze skal, ale taky pořád je to zas další blázen.
obrátí se na mě, ta Renata
Hele, ty si dovoluješ se nám zamykat ve vobejváku na celý dny!, ale my máme ty děti, který si v tom našem vobejváku nejradši hrajou, to je jejich nejvoblíbenější místnost v domě, a ty si pak musej hrát celý dny v kuchyni...?, a my pak taky tady celý dny vysedáváme v kuchyni...?, tak co to je...?
vykládám
Je to protože já sem sám, protože nemám žádnou rodinu, protože to sem v tom mým životě nestih, protože sem prošel celým světem tak, že sem těžil opály v poušti pod vobratníkem Kozomrda, Queensland, Austrálie, že sem pašoval do Norska alkohol a sbíral borůvky pod norským ledovcem, když sem měl hlad. Hlad! Stopem sem vobjel Island a na Havaji sem seděl v americký base; ztroskotal sem na korálovým vostrově v Jižním Tichým oceánu a pašoval korály z Austrálie na Novej Zéland, z Novýho Zélandu artefakty do Austrálie, voženil sem se a rozvedl s origoš kolumbijskou Indiánkou a tahnul sem to s Číňankama v Edmontonu, Kanada, v čínský čtvrti s mým největším kámošem Zhangem Yeuanem, a z Kanady mě vyhostili eskortou do Austrálie s mezipřistáním na Havaji a moje eskorta byla letuška ze Singapore Airlines, který sou ty nejkrásnější aerolinky, a který sem zdrhnul na Havaji! Vyloupil sem hotel Sleepers v Cambridge a archeologický muzeum v Barceloně-
a Maruška řekne
Ale teď, vyprávěj vo tý Havaji
vyprávím
Tak Singapore Airlines je ta nejkrásnější letecká společnost a její letušky ne že choděj v černejch sakách s kravatou a černejch punčochách a černejch lodičkách jako letušky z Lufthansy, nebo jako letušky z Brathens v modrejch sakách a modrejch kalhotách s puky na ostří nože a s kravatama v červeným proužku, nebo jako letušky Quantas s lodičkama na hlavách jako na tý bolševický vojně, kterou sem taky stihnul, naneštěstí, ale letušky Singapore Airlines mají na sobě povlávat květovaný sárí různejma barvama a ty kytky sou jako na louce i když v Singapuru louky nejsou, protože v Singapuru na louky není místo, ale letušky ze Singapore Airlines jsou tak, že když je člověk vidí, dou mu ty ruce samy vod sebe aby tu ženskou vybalil z těch kytek a prostřel je hned v letadle a na těch kytkách tu letušku vopíchal, ale!, když mě eskortovali z Edmontonu, Kanada, zalepili fízlové můj pas do neprodyšnýho celofánu a předali s letenkou a se mnou do rukou letušky Canadian Airlines, to byla slabota, ale!, pak ve Vancouveru předali můj pas a letenku a mě do rukou letušky Singapore Airlines na lince Vancouver – Havaj – Sydney a letadlo byl dvoupatrovej Boening, v kterým ty sedačky sou tak napresovaný jedna na druhou, že tam nemůžu sedět protože mám těch 1.95m a ženská si přede mnou sklopí vopěradlo a zraní mě tím na vobou kolenou jako nožem, protože tam se nemůžu hnout v ulitě toho Boeningu, nahejbám se teda dopředu, šeptám tý ženský: Prosím vás, nemohla byste to vopěradlo dát zpátky, já sem zraněnej váma jako nožem, nevejdu se sem!, a ta ženská mi povídá: Hele, všichni maj to vopěradlo sklopený a já kvůli tobě budu sedět jak píča jak podle pravítka...?, řeknu: To máš pravdu, jak ta píča.
Ale Renata Pepákova řekne
Hele!, vyprávíš to sedmiletý holce!
Jo!, vykřiknu, já vím! Takže!, ve vzduchu vstanu a projdu letadlem, abych se posadil u zadních hajzlů na dveře nouzovýho východu s nápisem SEDĚT ZAKÁZÁNO!, ale ty letušky to věděj, ale tolerujou, protože předstíráš že čekáš až se uvolní hajzl, ale v tak velikým letadle sou všecky hajzly vobsazený furt; a sotva sem se posadil, přiběh Kanaďan a řek: Ty vole, takže já se sem du posadit a vono je vobsazeno, řeknu: Jo!, ale Kanaďan řek: Posadím se naproti tobě, jen esi mi krapík uhneš, tak uhejbám, říkám Rád, a Kanaďan zaklíní kolena do mejch kolen, vypráví: Tak hele vole, já mám taky ty skoro 2m vejšky jak ty, taky nemůžu sedět normálně, tak se tady vožerem spolu, hele krasavice, nemohla bys nám sem dát dvě piva a dvě kořalky? Ale květovaná krasavice se usměje jako na louce v Singapuru, kde louky neexistujou, řekne, Jasňačka... a Kanaďan vykládá, Tak hele, já sem hrál ten basket, ale praštili mě osudově do ramene a to rameno mi vyvrátili, nemůžu hrát, tak kšeftuju s hráčema mezi Kanadou a Austrálií a letím teď do Sydney verbovat hráče, a řekne letušce Díky, seš krásná, a letuška řekne, To já přece vím, copak nejsem ze Singapore Airlines? Jo! vykřikne Kanaďan, a ožíráme se pivem a flakónkem kořalky na nouzových dveřích kde SEDĚT! je ZAKÁZÁNO!, a tak sedíme na životech 500 spolucestujících, který sou nám ukradeny, a Kanaďan řekne: Píchal bych... celý Singapore Airlines bych píchal!, a tak je to vždycky!
Co?
Všichni vo tom žvaněj!
Hele!, řekne Renata, vyprávíš to sedmiletý holce-
řeknu
Jo! Já vím! Ale ta letuška byla moje eskorta, povídám to taky tomu bouzkovi ze vzdálený Kanady, a bouzek vykřikne: Vopíchej jí ale!, abych neztratil nit!, já letím teda do Sydney, abych naverboval hráče do Tygrů Edmonton, Kanada, abysme mohli zahrát tu kanadskou ligu, hele krasavice, eště 2x pivo a kořalku....? a květovaná krasavice se usměje jak louka, a voní- řekne: No jasně! a Kanaďan za ní ukazuje, řekne Tvoje eskorta!, řeknu: Jo! A Kanaďan řekne: Vopíchej jí hned na Havaji, nečekej až do Sydney. Ale já koukám do okýnka těch nouzových dveří, na kterých posedáváme s Kanaďanem proti sobě a na kterých je nápis Zákaz sezení, a kolena máme vklíněný jeden do druhýho, povídám: Pod náma je tma, to je ten Tichej oceán, ale Kanaďan si mě nevšímá, má oči jen pro mojí eskortu, říká: Děkujem, seš krásná, seš eště krásnější než před chvílí, ale hele, tady toho – a ukazuje na mě – prej eskortuješ...? a letuška těch Singapore Airlines udělá: Hm- a de, a Kanaďan řekne: Vopíchej jí hned tady, nečekej až na Havaj, a zvedne se z těch nouzovejch dveří, na kterých je cedule ÍNEZES ONÁZÁKAZ! a de a přijde moje eskorta, ptá se: Dáš si eště pivo...? Kořalku...?, řeknu: No jasně. A po pěti hodinách na nouzovejch dveřích SEDĚT ZAKÁZÁNO sem vožralej, a moje eskorta ke mně příde a posadí se na dveře SEDĚT ZAKÁZÁNO, zaklíní kolena do mých kolenou a podá mi pivo a kořalku, tak teď s letuškou sedíme na životech 500ti set cestujících, sou to ty Singapore Airlines, který sou nejkrásnější, plácám užasle: Hele, já sem z jen vo málo větší země než je ten tvůj Singapur, ve kterým je jen 1.4km železnic, 14km dálnic, jeden poloviční les a jedna hora. A ta se mně ptá: A vodkaď seš?, povídám: Z Evropy. A ta se mě ptá: Kde to je? A já se děsím Ježiši!, tohle je letuška Singapore Airlines, těch nejkrásnějších aerolinek na světě!, ale ta mi povídá: Hele, já sem ve vzduchu a ne prstem na mapě, tak polapím její koleno mezi mý kolena a strčím jí ruce pod ty květy až se dotknu prsty kůže jejího lýtka a kolena, protože sem namol ožralý a ta má kůži ze singapurskýho slunce, ztratím řeč, leknu se!, že se propadám skrz dno letadla, ale pak pomyslím na onanii na záchodě v letadle, tak přestanu se propadávat, ale ta už vstane a de. Tak vstanu a du se posadit na svý sedadlo, tam se zapíchnu do vejvrtky a spím tam hodinu, až mě probudí moje eskorta a povídá: Hele poď se mnou, tak du, a ta mě vede po schodech do 2. patra s 1. třídou a posadí mě do sedadla, povídá, Hele spi. A na Havaji přistaneme v noci a moje eskorta mě eskortuje z letadla dolů dolů, pořád dolů po těch pohyblivých schodech vertikálním bludištěm letiště do podzemí na celní oddělení, kde mě seberou a strčej do krabice z mlíčnýho skla jako z gumy bez voken, kde za mnou zabouchnou dveře a tam je židle a posuvný okýnko a nejsou tam vokna! Vokna! Skočím proti dveřím a dveře nemaj kliku, tam narazím a sem na Havaji zalígrovanej v pasti, na Havaji kde je ten Tichej oceán, kterej teda není ještě ten Jižní Tichej oceán kterej je nejkrásnější, ale skoro, skoro! a na kterým sou vostrovy a korály a 30st Celsia a voda, ale kde já sem v podzemí letiště chycenej v pasti z mlíčnýho skla jako z gumy, abych se nemoh dívat skrz. Tak skočím a kopu do dveří bez kliky, řvu tam uvnitř Vy hajzlové zasraný!, ale nestalo se nic. Bylo tam ticho. Až sem se posadil na židli a seděl sem, půl hodiny, dvě hodiny, až vylítne posuvný vokýnko ve stěně, v kterým je americkej fízl, povídá, Hele, neřvi tady, a tohle vyplň a podepiš, tak vyplňuju lejstro a napíšu datum a podepíšu se, ale ten to čte po mně, a řve, Ty vole!, jako bys nevěděl kolikátýho je, kurva proč mi sem píšeš zejtřejší datum, kurva, já teď musím pro další lejstro ty debile! CO DĚLÁŠ? A to už nevydržím, řvu, Ty zmrde zasranej americkej, ty hajzle!, já sem proseděl 12.5 hodiny v letadle namísto abych se šel teď projít po tý Havaji, strčíte mě do týhle krabice z mlíčnýho skla jako z gumy a neřeknete mi jediný slovo a jak mám vědět, že eště není zejtra, dyž mám ten časovej posun z Edmontonu v Kanadě na Havaj jedním tahem za 12.5 hodiny, dyž sem si myslel tím časovým posunem, že už je zejtra, že už sme překročili datovou hranici, dyž sem si neuvědomil, že datovou hranici překročíme až letem Havaj – Sydney ty parchante, a ke všemu já sem já sem ten univerzitní doktor biofyziky na University of Queensland, kurva pusť mě ven a dej mi napít hajzle, protože mě tady mučíte tichem a sklem z mlíčnýho skla jako z gumy a žízní a dezinformací a to všecko je proti mezinárodnímu právu, tak si budu stěžovat! a ten na mě řve do vokýnka, Jo, univerzitní doktor!, tak proto tě eskortujou z Kanady, Edmontonu!, co!, zařvu Po tom ti je hovno!, ale pusť mě okamžitě ven!, a vokýnko se zašoupne a votevře se zas, ale stejnej fízl mi podává jiný lejstro, řekne Hele todle vyplň a neser, ať se tady s tebou nemusíme srát, tak sem vyplnil lejstro zas a vedli mě a odevzdali mě mý eskortě ze Singapore Airlines, povídám jí, Hele potřeboval bych se umejt a napít a vychcat, a ta mi řekne, Jenomže to nejde, protože to bys musel na pánskej záchod, protože sme na letišti, kde jinde se neumeješ, a tam já bych musela s tebou, ale tam s tebou nemůžu, ale musím s tebou bejt pořád. Řeknu, Na fleku ti zdrhnu, esi mě nenecháš se umejt a napít a utřít si obličej, a vychcat se, ale ta se usmívá, řekne, Hele, tady je tvůj pas, mám ho. Povídám, Ale já sem tam dole seděl 3 hodiny po 12.5 hodinách v tom zkurveným letadle, bolí mi hlava a je mi blbě a nevím kolikátýho je a kde přesně sem, takže deš na ten hajzl se mnou, ať už tady na tý Havaji sou mravy jaký chtěj, tak dem a letuška zavře za náma dveře na tom pánským letištním hajzlu a drží je, tak mám hajzl jen pro sebe. Tak se vymočím a umeju a utřu si obličej před zrcadlem, povídám Dem na kafe a potřebuju se napít, ale ta mi řekne, Tak dem, a pijeme kafe a vodu.
a Maruška řekne
Singapore Airlines!
Jo! Ale teď potřebuju to ticho a vobyčejnou rodinu, která by byla krásná překrásná v sobotu u snídaně, ale žádná ženská mě nechce i když sem ten nejkrásnější a ing. a dr. a PhD. a doktor na University of Bergen a University of Queensland a to je paradox, kerej teď sem nepatří, ne!, vo tom až jindy! A ticho v dnešní době je nad zlato, jen v tom vašem vobejváku, kterej je v domě pod pískovcovejma skalama v Tisý, kterej má stěnu jednu celou prosklenou vod podlahy ke stropu až do údolí pod Tisou, stejně jako Jindřich Blázen taky potřebuje ticho. Ale!, Jindřich Blázen je regulérní blázen, kterej má ty smysly jak špagáty jen jen prasknout, pro kterýho ticho toho vašeho vobejváku je poslední naděje před blázincem
Renata se hroutí, řekne
Vy voba, potřebujete tu rodinu
řeknu
To já vím, ale taky – esi na to už není pozdě v tom mým životě? a Renata se ptá: No!, tohle já mám vědět?
a Pepák řekne
Já ale, jim nebudu nic zakazovat, ani jednomu ani druhýmu. Jednou sem řek, že sem můžou zajít kdy chtěj, tak teď to nebudu měnit.
Ty vole, udělá Renata, to mi někdy tak nepřipadá, že sem tvoje žena a tohle je můj dům

tak du

ale v neděli dopoledne, jsem u Pepáků zpátky, vejdu po schodech do domu a minu v kuchyni Pepákovu rodinu; vyjdu po schodech k obejváku a vejdu, tam se posadím proti stěně prosklený od podlahy ke stropu a vprostřed obejváku mám to ticho

#

Jindřich Blázen žil s Kloudou, ale ne homosexuálně- jenom nedokázal bejt sám!, ne!
copak to neznáte? Ne?
Ne!
ale!, takže!, potkali jsme já a Roští Kloudu s Bláznem v Ústí nad Labem; a Klouda s Bláznem mi pochcali auto v létě uprostřed Ústí nad Labem, tam vytáhli na ulici ty jejich pohlavní orgány a ze špiček těch jejich pohlavních orgánů vytryskly nejdřív do výšky žlutý čůrky moče, který ale se na vrcholu bortily a dopadaly na kapotu mýho auta, tam se tříštily do vějířů, a stékaly, a Blázen s Kloudou byli namol ožralí, stejně tak já a Roští; ale sedli jsme s Roštím do auta a odjeli jsme
#
já jsem pak odjel do světa, abych celým tím světem prošel; a 10 roků jsem Blázna neviděl
#
ale předtím ještě, potkal jsem Blázna v Marseille s Adélou, a tou dobou jsem žil prvním rokem v Norsku, Bergen, a v Marseille jsem... ale to sem teď nepatří!, ne!, důležitý je, že ta Adéla byla krásná překrásná, ale ten Blázen taky, a v Marseille jsem se opil s Adélou a řvali jsme u Bláznova auta v Marseille do noci; až Blázen se lekal a žárlil zároveň, až zalezl před náma do auta, ale pro mě s Adélou přijeli francouzský fízli a vodvezli nás a nechali nás přes noc v chládku; a to bylo poprvý co jsem byl v tom světě za mřížema
Klouda tam byl s těma dvěma; ale byl tichý
#
ale dneska, procházím s Roštím Ústím nad Labem, vykládám Roštímu
Hele, esi si to někdy mrsknu, tak to bude mezi pátou a šestou vodpoledne, protože tou dobou já nejvostřejc vnímám samotu jak je hluboká, kterou sem si přivez z toho světa- kde sem se voženil s Barbarou Ripoll Shuh da Rosa, která po tátovi byla origoš kolumbijská Indiánka a kterej jí dal do jména da Rosa, protože jí miloval hluboce; a kterou taky já sem miloval hluboce, až mě to zasáhlo do hloubi toho srdce nevratně, že to se stane jednou a pak už ne; a která mě v Austrálii naučila tu dennodenní angličtinu a tím mi vodemkla bránu do toho světa, kvůli kterýmu sem tu Barbaru vopustil v Kolumbii. Kterej ale mě nepustil, protože ten si nosím v sobě, ale vo tom až jindy; protože to sem teď nepatří, ne!, tohle navopak, je vo samotě a rozvodech a polorozpadlejch vztazích, protože vztahy jiný bejt nemůžou
a Roští mi řekl
Hele, tak jaks mi to teď řek hošánku, tak já ti řeknu, že já esi si to někdy mrsknu, tak to bude ráno mezi šestou a sedmou, protože jak se ráno probudím a čekám, že uslyším vstávat tu mojí dceru, tak se chystám na ten okamžik, kterej je strašlivej a krásnej zároveň, kdy vstanu za tou mojí dcerou tak, jak sem to prováděl 15 roků, ale vono nic- protože moje dcera je fuč- protože jí vzala sebou tamta, s kerou sem 17 roků žil a s kerou se teď rozvádím
Nekecej!
Jo!

a

v Ústí nad Labem v mexickým baru posedává Jindřich Blázen s Adélou a Adéla se za těch 10 roků nezměnila ani vo fous, kdy já sem procházel tím světem, vykládám
Hele, tak já teď sem hrál v bigbítu, kde sou samý slavný legendární muzikanti, který přišli z jiných slavných kapel, kde teda na klavír hraje Karel Mokrý, Mokrý!, z kapely Střecha, kde zpívá a na klarinet troubí legendární Lenička Jelínková – Borátová z kapely Muzika Rádio, která před vystoupením pokaždý chybí; ale tak chybí, že už kapela stojí na pódiu, že sundavám se sebe kytaru a scházím s pódia, abych tu Leničku našel, ale Lenička u baru není, ani na dámských hajzlech, až přídu do šatny, kde o dveře ve stoje Aleš něžně souloží tu Leničku; ten Aleš, kterej byl hostující kytarista slavný kapely Roboti; tak zavřu dveře, du zpátky, a říkám jim na pódiu, Hrajem bez ní, protože ta hned tak nepříde, ale!, Lenička přichází hned za mnou na pódium, jen si zapíná ty kalhoty, jo! Basuje nám Poblitej Medvěd, kterýho vopustila žena i děckem a kterýmu žádná ženská nechce dát, až Medvěd se jednou vožral a povídá Leničce, Hele, dyž dáš každýmu, tak můžeš dát taky mně ne?, a Lenička se hned uráží, povídá, Nevím teda jaks k tomu přišel, ale já sem věrná tomu mýmu manželovi až za hrob, a pak Koranda, kterej na zkouškách hraje na housle ale jen jednou rukou, protože druhou ruku přes kalhoty něžně zasouvá mezi Leniččiny stehna; aby pak zasunul tu ruku Leničce za kalhoty; a kde stoletá kytaristka Jaroslava se na parníku zpila, a šeptala krásně 16tiletýmu klukovi, Hele vošukej mě- a to je ta láska-
a Adéla řekne
No, když já sem hrála na housle v bigbítu, tak to bylo to samý, ale mně vadilo dojíždění do Prahy z Děčína na zkoušky a do jiných měst, kde sme hráli, protože sem vždycky žila v Děčíně, tak sem toho nechala. Ale já bych si hned fakt zahrála znovu, jak vo tom teď mluvíš tady
a Jindřich Blázen žárlí, povídá
Hele dem, protože musíme na ten bíč- nebo deš do toho kina?
a Adéla je líná v tom létě, řekne
Rači pudu do toho kina-
Deš sama?
Hm...
a Jindřich posmutní, ale vykřikne, Tak čau chlapi-
zvednou se s Adélou, jdou
ptám se Roštího
To se teda divím, že ty dva sou eště spolu po takový době, dyť už to musí bejt nejmíň 10 roků ne...?, a hele, jak před těma 10ti rokama sem potkal Adélu ve skalách, mně se dycky líbila, a povídám jí, Adélo ty si krásná překrásná, a Adéla mi řekla, No jasně, já vím! Taky mám Jindřicha Blázna!, ale dneska je Adéla pořád stejně krásná, ta se za těch deset roků vůbec nezměnila, nezestárla, ale dneska tu její krásu cejtím tak, že se dotkneš, a vod podlahy ke stropu cejtíš jen chlad. Že ta její krása je jak z tenkýho skla. A to taky je jak ten svět tě změní, když v něm žiješ ňákej čas sám, tak na pozadí tý samoty se naučíš znát věci líp
ale je hluboký léto. A Roští vykládá
Jo ale když sem se Jindřicha ptal, tak mi řek, Hele já nevím, ale když je Adéla v Pardubicích, tak spí vždycky někde u někoho, ale že se nechce ptát, u koho?
vykřiknu
No jasně!, jak jinak! Než že všecky vztahy sou polorozpadlý už na začátku
#
a už naposled vo tom Bláznovi, že hned po tom co jsem se vrátil po 10ti letech ze světa a sbalil sem Lávku, uviděl jsem Adélu s Jindřichem v Praze na schodech v Akropolis z ulice do podzemí, povídám potajmu Lávce
Hele, tamhle je Jindřich Blázen a Adéla, voni spolu eště pořád sou a to už je nejmíň 10 roků. Dem.
Lávka řekne
Tak za nima snad pudeš ne?
vykřiknu
Ježiš já nemůžu protože se bojím, protože sem je nejmíň 10 roků neviděl, naposled v Marseille, ale je to sotva půl roku co sem se vrátil do tý ČR, já eště nejsem připravenej vidět svý starý známý, protože sem se změnil jak sem prošel celým světem, a to nebyla dovolenka se zpáteční letenkou. Pak ten svět nikoho nenechá jen tak. A i když Haruki Murakami říká, Nečekej toho moc vod vzdálenosti samotný!, tak to já mám zkušenost docela naruby, že i kdybys jen zdrhal, tak vzdálenost je všecko. Tak proto já se jen těším pohledem na ty lidi, který před deseti rokama pro mě znamenali domov a přátelství, který ale sem v tom světě ztratil a teď znova hledám, ale nemůžu najít, ale určitě se nemůžu dát cestou zpátky v tom hledání a to by bylo třeba i tady zpátky k Adéle a k Bláznovi, ne!, ale!, protože sem jinej člověk, potřebuju jiný známý
Hele, povídá Lávka, ty to zbytečně moc komplikuješ, protože vo tom zbytečně moc přemejšlíš, prostě za nima běž a řekni, Hele čau já sem zpátky!, co je na tom? Tady na ně koukáš z 20ti metrů jak kdybys chtěl brečet a máš je jen těch 20m v tu samou chvíli
vykřiknu
No možná jo! Ale možná taky ne! Jsou to ty vzdálenosti, kterýma sem prošel, že se bojím! Dem!
vystoupáme po schodech z podzemí na ulici do bezpečí
#
jo!, ale nakonec sem toho Blázna stejně potkal, jak sem tady řek, a vo to šlo. A Jindřich Blázen má fabriku na nádobí, kterou nazývá O NÁDOBÍ VÍME VŠE, a tomu já věřím!, protože Jindřich Blázen je dost velikej blázen na to, aby o nádobí věděl vše