Seděli jsme a poslouchali hudbu linoucí se z reproduktorů
Byl jsem tak sám a Ona mi pomalu mizela a rostla
v obláčcích bělavého cigaretového kouře
Saxofon kvílel a rval mě na cucky a má mysl oscilovala
mezi vířením bicích a její zasněnou tváří
Ty chvíle se podobaly vínu, které mi drhlo na jazyku
Byly opojné a sladké a hebké na dotek, avšak na konci zbyla jen
trpkost - všemocná a pravdivá - skutečný obraz světa, který jsem snad ani nechtěl
znát
A pak jsme naslouchali větru a já dostal strašnou chuť jej spoutat - alespoň na
okamžik, který by vyvážil věčnost samoty, ulpívající mi na konečcích prstů a zaryvší
se jako šíp hluboko do srdce
Nemůžu, Nemůžu chytit vítr
Nechci už spoutat čas ... když vím, když Jsi mi konečně dala pochopit
že kráčíš jinou stezkou
Tak odleť a nech se nést - poryvy větru, bouří a dešťů, očišťujících zemi
Tak už asi nikdy vlašťovko!!! Roztáhni svá křídla tak podobná motýlu Smrtihlavu
a leť vstříc větru, vanoucímu z nekonečných stepí východu, vstříc západu slunce,
vstříc
životu .. a smrti
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
