Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
mně všechny dohromady sedí, zapadají do sebe, hádám, že proto jsou taky společně zveřejněná. dokonce ani flusající kominík mě tak neznepokojil. jinak jsem pro považovat za haiku cokoli, co se mu podobá formou.
Když vážce rudé
vytrhneš její křídla
paprika zbude
(Kikaku)
Macuo Bašó, roztrpčen coby buddhista tím, že by Kikaku chtěl trhat vážkám křídla opravil báseň takto:
K paprice rudé
připojte lehká křídla
z ní vážka bude
Nicméně metafora nám tam zůstala, že?
I když je metafora v haiku spíše výjímkou, odborníkům z písmáku rád pošlu další haiku mnoha uznávaných autorů, která ji využívají. Metafora je ostatně přirozenou součástí každého jazyka.
Jiná věc je, že haiku měla jistá ustálená spojení, která měla svůj přesný význam. Písmáci by tedy zrovna tak mohli vyžadovat užití těchto přesných významů a tím by se z haiku stala zábava několika potřeštěných jazykovědců.
Evropské haiku bude prostě navždy evropské haiku. Píší ho lidé sice inspirovaní japonskou formou, ale žijící v naprosto jiné tradici a například i s naprosto jinak strukturovaným jazykem. Těžko budou pravidla haiku a hlavně jeho podstatu celý život studovat v klášteře.
Já jsem samozřejmě jen ten inspirovanej a myslím, že název Graiku to dostatečně vystihuje.
Nejvíc se mi pocitově zamlouvá první, předposlední a poslední. Ty mezi nimi taky pěkné, ale neoslovily mě tolik. Kdyby tu byl nějaký zatvrzelý haikuista z Písmáka, tak ti asi poví, že haiku je maximálně jen první a poslední z trojverší (v haiku prý nemá být žádná metafora, má být zachycením okamžiku bez jinotajů), ale já mám za to, že v češtině stejně nic jako haiku neexistuje, a tudíž na naše česká haiku nemusíme všechna pravidla, která platí v japonštině, dodržovat. Bod
mno, zdá se, že jsou to tedy jen věci osobních sympatií k tomu či onomu. ok. celé je to osobní, protože je to psané čistě pro medičku a patří to do té sbírky a bez toho by to pro mě nemělo takový význam.
jinak krásu spatřuji v poezii v zachycení skutečnosti, to jest ošklivých i hezkých "věcí" tak jak je všehomír přináší.
Tak jo
Ta první patří mezi"moc hezký"-je v ní sice jakási obyčejnost a jednoduchost, ale v tom je její krása.
Ve druhé je krásná metafora-kakao rozlité po trávě-taky"moc hezká".
Třetí se mi v porovnání s předchozíma dvěma moc nelíbí, možná je to tím, že je poměrně osobní, nebo tak nějak.
Čtvrtá mi vykreslí nehezký obrátek zdí počmáraných grafiti-což je ovšem zřejmě můj problém.
Pátá je zase z kategorie"moc hezkých", mám ráda rozpité obzory.
V šesté je sice hezký obrázek, ale NA kaluž NA chodníku mě jaksi ruší.
Sedmá asi pouze"hezká", upíjení ticha z čehokoli je sice pěkné přirovnání čišící samotou, ale taky dost používané.
A ta osmá....ta je tak nepoetická až je úžasná....nebo jinak...je v ní poesie všedního rána, taky "moc hezká"
No snad jsem nic nevynechala. A ano, jako celek je to dokonale vyrovnané a vyvážené. Jedna bez druhé by sice mohly existovat, ale asi by jen tak živořili.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
