Desirée

pátek, 0:00:00

Je půlnoc a věci vystrčily své hrany.

Je půlnoc, hodina nebo dvě po kojení, chvíle pro reklamu mezi horrorem a erotikou, moc brzo na návraty z flámu a příliš pozdě na kafe. V sídlišti svítí asi polovina oken, některá modře. Soused chrápe. Kočky nekřičí. A na balkóně je zima.
Je jedna z třistašedesátčtyř obyčejných půlnocí a prášky nezabírají... Zblázněný alarm čísího auta pokračuje v odpočtu.

Doufám, že EM už spí....

(Miluju naše půlvěty, navzájem propletené a něhu v jeho hlase, i když mi nepatří...)

A lituju, že jsem přestala kouřit, nepřipadala bych si tak hloupě, když o půlnoci sedím na balkóně.

. 

sobota, 7:00:00

Sobotní ráno vtrhne pod peřinu, bez zájmu, že moje víčka chtějí být ještě spolu. Potácím se cizím bytem, neznámými stezkami a nenávidím celej svět. Sobota ve stroji, tak jako všichni, tak jak se to má. Kruhový tréning na téma hospodyně. Slova a myšlenky schovaný v sedmý komnatě, opuštěný stromy... Někdy bych chtěla neznat jiné cesty. Na obzoru šafrán do polévky a pravý husí peří a věřit že je to tak správný. V sobotu nenávidím feministky, v sobotu nenávidím takzvanou rovnoprávnost.
Marii Curie i George Sandovou...

úterý, 11:10:00

V jídelně u Fraňků, si k nám přisedl sešlý stařík v ušmudlané bundě s prodřenými lokty. Před sebou horkou polévku, vyprávěl o rybách, jak dneska berou, neberou a jak je zmrzlý, a že má stejně nejradši bůček. ... A chyběly mu zuby, když se smál.
Tajemství života místo moučníku? Nesmysl. Uklidila jsem oči do talíře a nebyla..

Rybáři na tůni u jídelny za okny svého světa. .

A padlý strom přes cestu, když jsem se vraceli do práce.
.

středa, 13:13:00

Na chodbách ústavu se objevily nápisy “Děkujeme, že zde nekouříte”. Ve druhé budově někdo připsal: “Není zač.” Zmizely staré známe vybledlé kytky na parapetech oken a chodby zužují osázené truhlíky vysypané kamínky.

Zámek od našeho oddělení jde stále ztuha a okno za mými zády stále nejde zavřít. A letitý telefon odmítl být telefonem a hraje si na budík.

Má vzteklá kolegyně mlátí myší o stůl.

A EM je příští týden v Kroměříži.

čtvrtek, 8:20:00

Přetrhla se mi kůže s bílou pastelkou. Zapomněla jsem si ji sundat, když jsem šla spát. A tak teď leží v polici u hrnečků, vedle žlutého kvítku a nezaplacených složenek. Hrnečky po babičce Johance, kterých je taky o jednoho míň. Pračka stávkuje už druhý měsíc a neposkvrněný sporák statista v rohu kuchyně. .. Sousedi, které zajímá především, jestli jsem vytřela schody. A výtah, zátiší s pachem cigaret a nápisem Petr je p..a.

144 schodů, rozbitá žárovka a barvy bez barev....

 pátek, 16:05:00

Vařím si čaj anebo kafe, ani sama nevím – je to tak jedno. Chvilka renesanční filosofie s kolegou K. v sterilní kuchyňce. A chvilka zpěvu pro radost. Masky pro každou příležitost, s.r.o. , to jsem já.
Kafe je čím dál dražší. Anebo je ho za stejný peníz čím dál míň... Zase nám zdražili nutné léky. A poslanci chtěj vyšší plat... Náhodný dotyk dvou tonoucích rukou.
Později, mezi dvěma příkazy sql, mě K pozve na večeři. Ale dnes nemám hlad.

Únava číhá ve všech koutech.

pondělí, 12:00:00

Pro změnu oběd v pizzerii, s dřevěným regálem na víno a malbami Benátek na stěnách. Číšník má pruhovanou zástěru a v levým oku tik. Pizzy na nádherných barevných talířích, vonící capuccino v hranatých šálcích. Ale já nemůžu jíst, a tak si dávám jen horké maliny a ani ty mi nechutnaj. V salónku motorkářská parta, pod oknem jejich naleštěné stroje. Kůže a kov, pivo, psi a ženy, mimino.
Vzpomněla jsem si na Baudelairea - Kamkoliv mimo tento svět!

 středa, 17:00:00

Ve schránce oznamení o uložení zásilky.Dopis s doručenkou. Zřejmě nemám čisté svědomí, že se třesu. Proč by se jinak na mě sousedka dívala tak divně, když mi říkala, že ji někdo ukradl muškáty?

Zapomněla jsem nakoupit, zapomněla jsem si na nákup půjčit peníze. Další večer s příšerným šípkovým čajem a cukrem.

Bloudím bytem. Bloudím a někdo smazal všechny značky, i tajná znamení. Hledám krok za krokem a schovávám je před pamětí, na dno poslední kapsy. Slzy jsou legrační malý kuličky, co nikdo nechce.

čtvrtek, 02:30:00

Přečetla jsem už všechny svoje knihy, sedmkrát, sedmset sedmdesát sedmkrát. A nenašla jsem. Možná jsem četla nepozorně, dokud to šlo.Na každé stránce stále to samé. Na každé stránce úsměv EM. (Věděl jsi, jakou dá někdy práci schovávat před sebou slova?) Na nočním stolku Modrá sféra od něj. A v televizi Mittnick, náš společný bůh. Dráty nás spojují, dráty nás dělí. A informační smetí, všude kolem nás.

( A zakázaný slova: Miluju Tě.)

Sousedka křičí rozkoší: “Tak dělěj, dělej, nepřestávej.”.

A vlastně ani nevím, jak vypadá...