Chůďák

Dva kameny. Jeden ležící na zemi, druhý se vznášející nad ním, zavěšený pomocí tenkého konopného provázku k jabloňové větvi. Primitivní tlučné zařízení.

Děda si nasadil brýle, s nezměrnou něžností umístil na spodní kámen zahradního hlemýždě a bodl mne pohledem, který jasně sděloval: „velmi pozorně se dívej!“ Pak vytáhl z úst cigaretu a přiblížil její žhnoucí konec k provázku. Šnek poplašený předchozími manipulacemi pomalu vylézal ze své ulity, vysunoval stopkaté oči, provázek doutnal a třepil se. Vlákna pojící těžké břemeno s prohnutou větví ovocného stromu, mizela v tabákovém kouři.

Lup! Provázek praskl a mnohakilové závaží se sneslo na měkkýše. Křuplo to, jako když v dlani rozmáčknete vajíčko a zpod kamene vyhřezly šnekovy tělní tekutiny.

Dědova zarostlá tvář se stáhla pokřiveným úsměvem. „Vyvíjeli se milióny let. Aby dokázali vzdorovat krutejm nástrahám Zahrady, vybavila je Královna krtků schránkama. Ulitama. Jsou to takový malý zahradní domky, víš?“

„Vím,“ přikývl jsem, smočil do šnečích vnitřností prst a olízl ho. Chutnalo to nechutně. Hořce. Děda se chrchlavě zasmál mému zhnusení.

„Žrát se to nedá, kluku. Zkoušeli jsme to s tvým tátou vařit, dusit, smažit, marinovat, ale marná snaha. Tyhle šmejdi tu nejsou od toho, aby byli k něčemu dobrýmu. Ne. A teď se dobře koukni,“ nadzvedl horní kámen a odkryl k zblití odporné, šlemovité zbytky rozdrceného hlemýždě. „Žádný kosti, jen kousky ty posraný ulity, toho mrňavýho vápnitýho baráčku a sliz. Hlavně samej sliz. Žádný kosti, zkurvený pokrytci! Hrajou si na kompaktní formu a přitom je pohromadě nedrží prakticky nic.“ Udělal dramatickou pauzu, popotáhl z cigarety a vydechl ze svých zadehtovaných plic velký oblak modravého dýmu. „Jsou to paraziti,“ navázal. „Vožíraj natě plodů naší zahradnický péče. Ničej to, na čem nám záleží. A určitě jim to dělá obrovskou radost.“

„Musíme s nimi bojovat, je to tak, dědečku?“

„Jo. Šutrama. Zahrada nám zahradníkům poskytuje šutry. Těžký balvany. Šutra jako je tenhle, si můžeš vyhrabat vždycky. Pod záhonama jich je plno, to si zapiš za uši.“

Kurs boje se škůdci pokračoval v kůlně. Tam mě stařec seznámil s mšicemi. A mixérem. Titěrný, barevný hmyz mohl být snadno proměněn ve výživný koktejl a v parných letních dnech se s jeho pomocí dala účinně zahánět žízeň. Byl sladký. Měl využití. Ne jako šneci.

Šneci. Ti mi uvízli v hlavě. Když jsem se večer ukládal k neklidnému a nedobrovolnému spánku a v zamyšlení ochutnával prsty jazykem, ucítil jsem na ukazováčku pravé ruky tu nechutnou hořkost. Tělo šnečí špínu odmítlo vstřebat. Odplivl jsem si ,natáhnul ruku se vztyčeným ukazovákem daleko od sebe a zavrtal se do hromady ondatřích kožek. Snad se sliz rozplyne s ranním restartem celé Zahrady. Uvidíme, zahmouřil jsem oči a vnořil se do říše znepokojivě erotických snů, plných černobílých fotografií spoře oděných dam, jasanových násad od krumpáčů a nestydatě boubelatých tykví.

*  *  *

Probudilo mne burácení turbín. Nejdřív jsem si myslel, že už je ráno, že jsem zaspal a ty hrůzu nahánějící zvuky pocházejí od nějaké činnosti provozované dědou v kůlně. Jenže byla ještě hluboká noc. Něco se dělo.

Vyběhl jsem ze svého kutlochu. Děda stál u okna v setmělé předsíni a křečovitě se chvěl. Vrhl jsem se k vypínači na zdi a stiskl ho. Nic. Nešel proud.

„Dědo, dědečku!“vrhnul jsem se ke starci. Nereagoval. Cítil jsem, jak se svaly jeho těla rytmicky stahují pod propocenou látkou montérek. Křeč. Bál se. Muselo se dít něco opravdu mimořádného. Rozmáchl jsem se a vrazil dědovi pořádnou facku. Slyšel jsem, jak na linoleum dopadl vyražený zub, jeden z těch ubohých zbytků, které krutý život milosrdně ponechal ve starcových ústech. Děda se oklepal a do jeho hlavy se vrátil úsudek.

„Chůďák,“ vydralo se mu z úst.

„Cože?“

„Ten zvuk. To je Chůďák. Podívej.“ Přitlačil mi hlavu k oknu. Za plaňkovým plotem se pohybovaly světelné kužely. Blížily se a osvětlovaly vyprahlou krajinu nepřirozeně bílým světlem. Pak se na obzor vyhoupla temná Chůďákova silueta. Rozklepal jsem se jako ratlík.

„Je to jedna z věcí, který žijou v pustině. Hlad ho zahnal k nám do zahrady.“

„V pustině přeci nic nežije! Říkal jsi, že to jen jedno velký pohřebiště hraček!“

„Lhal jsem.“

Chůďák kráčel směrem k našemu zahradnímu domku. Teď už šlo rozeznat jeho tvar. Byla to veliká, neforemná koule biomechanických kabelů, pístů, světlometů a celých desítek teskně kvílejících kojenců, navzájem k sobě propojených spoustou svíjejících se hadic. Věc se pohybovala pomocí mnoha kovových chapadel, jenž ovíjely kmeny našich stromů, zapichovaly se do země a sunuly poloorganické kulovité tělo kupředu.

„Musíme vypadnout!“ zavelel děda. Vyběhli jsme z domku a přes záhonky a hrušňový sad, se utíkali skrýt do bezpečí trnitého angreštového porostu. Jeho trny nás ochrání. Snad.

Když biomechanická příšera dospěla k našemu domku, obemkla ho svými chapadly a začala ho párat úplně stejným způsobem, jakým dementní dítě o Vánocích trhá krabice se svými dárky. Hladově a bezcitně.

„Proč to dělá?“ nechápal jsem. „Myslel jsem, že jde po nás!“

„Ale hovno,“ šátral děda rukama po kapsách. Hledal cigarety.

„Tak o co mu sakra jde?“

„Čum a pochopíš.“

Chapadla s vrčením pronikala do útrob dřevěného stavení, drze a neomaleně v nich rabovala. A pak z nich cosi vytáhla. Chvilku mi trvalo, než jsem z dálky rozpoznal, že to jsou naše kamna. Chůďák rozevřel tlamu plnou rezavých zubů a schramstnul kamna jako malinu. Po kamnech následoval bicykl. Železo. Ta věc žrala železo. Plenila náš domov a polykala všechno kovové!

Když byl dům po několika minutách úplně na dranc, stočily se kužely světla na kůlnu. V útrobách Chůďáka počalo mizet dědovo zahradnické náčiní a zvrhlé vynálezy na mučení zvířat. Stařec nenávistně chrčel. Svoje mučidla miloval nadevšechno.

Jakmile biomechanická bestie smlsala obsah kůlny, zhltla barel na dešťovou vodu, několik kbelíků a pak se zastavila. Byla skoro plná. Ale jenom skoro. Její hlad ještě nebyl zcela utišen. Reflektory se zaměřily na angreštový porost.

„Kurva!“ zasyčel děda. „Půjde po mě!“

„Proč?“

„Kvůli tomuhle,“ sáhnul si na kyčel. Jeho endoprotéza, došlo mi!

Chůďák hladově zaburácel a vyrazil směrem k nám. Děda se dal na úprk. Byl rychlý, to rozhodně, ale vyrovnat se rychlostí té hrůze z pustiny, to nedokázal. Chapadla se obtočila kolem jeho boků, spoutala zápasící údy, rozlámala jejich kosti a vytrhla z horkého masa krví zbrocený kloub.

Monstrum bylo zasyceno. Upustilo dědovo znetvořené tělo do trávy a vší silou zabořilo všechna svoje chapadla hluboko do země. A něco jimi do ní vstříklo. Pak přišel restart. Jako rána popravčí palicí. Náhle a nečekaně.

*  *  *

Probudil jsem se ve své posteli. Ukazovák byl dle očekávání zbaven slizu i nechutné hořkosti. Zvedl jsem se z hromady kožek a vyrazil do zahrady. Bylo krásné, slunečné jitro. Děda seděl na zápraží, v jedné ruce orosenou láhev piva, v druhé cigaretu. Typický ranní výjev.

„Podívej,“ řekl a ukázal cigaretou před sebe. V trávě se cosi stříbřitě lesklo. Byl to šnek. Měl kovovou ulitu. Takovou, jakou žádný kámen nerozdrtí.

„Příroda je svině, to si kluku pamatuj,“ zahučel děda, napil se z láhve a hlasitě si říhnul.