Cesta z nádraží

Cestu z nádraží, nebo na nádraží, nebo vůbec obecně, cestu kamkoliv každý z nás zná a zažil jí určitě několikrát. A když jde člověk sám, kolikrát se nad něčím zapřemýšlí. A to se mi stalo dneska. Šla jsem po docela frekventované silnici, kde jezdí hodně aut rychle a jedno projelo docela těsně okolo mne, a tak mě napadlo, jaké to asi je, když někoho srazí auto a on pomalu umírá.

Slyší hlasy lidí, co jsou okolo? Ty co volají záchranku? Když záchranář řekne, že už se nedá nic dělat, že umírá? Jaký to je? Cítí ten člověk krev jak mu stéká po hlavě, nebo je ještě schopný přemýšlet, říct si, kdybych já jen šla jinudy..? Jenže tohle se asi nikdy nedozví a jestli ano, už to nikomu nebudu moct říct. A celou tu cestu, celých těch deset minut, co jdu, nad tím musím přemýšlet.

Začne mi z toho být vážně na nic. Mám chuť napsat několika lidem, to co bych nemusela stihnout, kdyby mě něco přejelo, třeba jen to, že je mám ráda, že mě mrzí ta poslední hádka, že byla zbytečná, že jsem jim lhala, že to nevím a přitom ví, že.....napadá mě moc věcí. Zároveň také přemýšlím nad tím, jaké by asi byli reakce některých lidí? Jak dlouho by z toho byli smutní? nezapomněli by třeba za rok? Někteří už za měsíc? Tohle jsou ale věci, který bych se stejně nikdy nedozvěděla. Naštěstí už se blížím k domovu, jsem ráda, že už budu doma, že uvidím rodiče. Jako bych našla novou úctu k životu, člověk totiž nikdy neví, kdy s někým mluví naposled, najednou mám pocit, že teď už budu jen hodná, nebudu se s nikým hádat. Ale jak dlouho mi to vydrží? Řekla bych že do rána, ráno vstanu a někdo mě naštve, a já zapomenu na tohle, ale proč??? Proč to takhle je? To bohužel nevím, člověk když je v krizové situaci, říká si, já se změním, já se změním, ale většině z nás potom chybí ta pevná vůle a ono to možná ani nejde. Ale je dobré se nad tím vším zamyslet, uvědomit si, že může kdykoliv, kdokoliv zemřít a čas? Ten se vrátit vážně nedá...