Básně, koláže a hlína

Ticho

Někdy chci přehlušit svoje ticho Něčím a vznikne Jiné ticho
neutrální ticho bez pocitů, ticho, které se dívá skrz stěny pokoje mýma
očima - mé Jiné ticho

ticho levné pornografie, ticho všedních dnů a týdnů
ticho neklidného spaní, ticho nedočtených knih a vypůjčených představ
ticho tisíce a jednoho hlasu kterým mluvím sám se sebou

ticho které jím a dýchám, do kterého se oblékám a které ze sebe schazuju
kdy  chci mlčet

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vypadal jako smutná karikatura Boha.
Nic z něho nebylo ani trochu podobné tomu obličeji z obrazů na zdech katedrály.
Může-li vůbec člověk nevypadat jako něco na stěnách něčeho, co ještě vlastně
neexistuje.
Byl opravdu k smrti unavený a od života pozemského ho k Životu věčnému, podle víry
otců, dělil jenom krůček.
Ústa popraskaná žízní bezmocně opouštěly poslední zbytky dechu.
Ruce a nohy bezvládně visící podél těla, byly oteklé a černé zaschlou
krví, která už jen sporadicky vytékala z otevřených ran.
Vítr a déšť a slzy matky bičovaly jeho tvář, stejně jako pustý
pahorek na kterém se stával z živého mrtvý. A nezáleželo na tom
jak a kde spočine. Jistá byla už jen smrt, stejně jako byly
jisté slzy matky, pro syna jehož slzy už nadobro vyschly.
Chyběl tu velebný andělský chór, stejně jako čarovný prstenec
zlaté záře kolem hlavy proroka. Stejně jako tu chyběla slova.
Nevyzařoval strnulou aureolu mučedníka, ani onen poslední
triumfální vítězný záblesk vyšší pravdy, grimasu rozpoznaného.
Jeho tvář šedla a oči vodnatěly. A bouří a větrem noci zněl
jeho poslední sten - žít - ACH BOŽE - ŽÍT ..................