Vypadal jako smutná karikatura Boha.
Nic z něho nebylo ani trochu podobné tomu obličeji z obrazů na zdech katedrály.
Může-li vůbec člověk nevypadat jako něco na stěnách něčeho, co ještě vlastně
neexistuje.
Byl opravdu k smrti unavený a od života pozemského ho k Životu věčnému, podle víry
otců, dělil jenom krůček.
Ústa popraskaná žízní bezmocně opouštěly poslední zbytky dechu.
Ruce a nohy bezvládně visící podél těla, byly oteklé a černé zaschlou
krví, která už jen sporadicky vytékala z otevřených ran.
Vítr a déšť a slzy matky bičovaly jeho tvář, stejně jako pustý
pahorek na kterém se stával z živého mrtvý. A nezáleželo na tom
jak a kde spočine. Jistá byla už jen smrt, stejně jako byly
jisté slzy matky, pro syna jehož slzy už nadobro vyschly.
Chyběl tu velebný andělský chór, stejně jako čarovný prstenec
zlaté záře kolem hlavy proroka. Stejně jako tu chyběla slova.
Nevyzařoval strnulou aureolu mučedníka, ani onen poslední
triumfální vítězný záblesk vyšší pravdy, grimasu rozpoznaného.
Jeho tvář šedla a oči vodnatěly. A bouří a větrem noci zněl
jeho poslední sten - žít - ACH BOŽE - ŽÍT ..................

*******************************************************************************************
Ticho

Někdy chci přehlušit svoje ticho Něčím a vznikne Jiné ticho
neutrální ticho bez pocitů, ticho, které se dívá skrz stěny pokoje mýma
očima - mé Jiné ticho

ticho levné pornografie, ticho všedních dnů a týdnů
ticho neklidného spaní, ticho nedočtených knih a vypůjčených představ
ticho tisíce a jednoho hlasu kterým mluvím sám se sebou

ticho které jím a dýchám, do kterého se oblékám a které ze sebe schazuju
kdy  chci mlčet

 

*******************************************************************************************

   Sen

   Byl rudý v obličeji. Rukama zlostně šermoval kolem sebe v zoufalých prudkých gestech. A křičel. Vlastně už si ani pořádně neuvědomoval proč křičí. Věděl jenom že má šílenej vztek.

 

Druhý s netečným výrazem seděl v křesle a popíjel kávu. V jeho pohybech a tváři se odrážela čirá lhostejnost. Prostě čekal. Jako pokaždý. Až se první svalí. Až ho to konečně přestane bavit.

    

"Seš prostě svině, svině, svině. Zakřiknutej debílek. Na co si to kurva hraješ? A co si o sobě doprdele vůbec myslíš?!" Palba neotázek se stupňovala. První už nekřičel, řval tak jak jenom člověk dokáže. Klouby na rukou, křečovitě sevřených, zbělaly.

 

Druhý s odevzdaným pohledem očekával úder. Jejich pohledy se setkaly. Na zlomek vteřiny, která se pro oba stala věčností.

 

Udeřil. S chutí a silně. S cynickým úsměvem sledoval jak se tvář druhého křiví bolestí a jak rudne.

 

Pak bylo chvíli ticho. Tvář ho ještě pálila a bolest si rychle nacházela cestu do jeho mozku se stále zvyšující intenzitou. Nejasně vnímal mizící navztekanou postavu naproti. Dostal vztek, ale zároveň ucítil i něco jiného. Rozbité rty se mu samy  od sebe zkřivily

do náznaku čehosi, ne nepodobného úsměvu. Překvapily ho slzy, které se mu vedraly do očí. A stejně tak ho překvapil smích, jeho vlastní smutný vítězný smích.

********************************************************************************************************************
Samota

Samota má tisíc očí ...
Tisíc očí, které civí.

Na něho a na Ni, ale nikdy na Tebe!

 Samota má tisíc uší

které slyší všechno kolem, ale nikdy to co říkáš!

Samota je šílenství lhostejnosti ...

********************************************************************************************************************

Absurdita

tlumená světla

komory bez oken - mrazivý chlad bez náznaku lidství - bez špetky sentimentu

pokroucená lidská těla, vychrtlí nelidé ve špatně padnoucích pruhovaných hábitech

 

děti bez rukou, pohled dvanáctileté prostitutky postávající na ulici v Bankoku

modlitba osamělého homosexuála, umírajícího v luxusním apartmá hotelu Hillton

 

obřezaná přirození žen v jedné africké vesnici

poslední opravdový člověk - směšná figurka

náčelníka stojící uprostřed spáleného cosi, které bývalo jeho domovem

 

duše těch, kteří jsou už dávno mrtví a duše které přežívají

všechny je důvěrně znám - z fotografií - z novin - z televize

********************************************************************************************************************

Ranní rozhovor

Stromy jsou modrý

obloha zelená

Člověk si sedí

na hrázi rybníka

Počítá beránky

na nebi bez mraků

Jen ptáci mluví

do ranního šera

A spřádají spolu podivné komplikované rozhovory

O Bohu, Faustovi - lidech a člověku

Který řeč ztratil

a teď se učí mlčet .........................................................

********************************************************************************************************************

Ö S v ě t a

Bloudím světem vysokých domů, mrtvých ulic a osamělých stromů

Amputovali jim větve a ptákům jejich křídla

Teď leží na zemi - nepotřebné, zbytečné bytosti, ztracené stíny uprostřed času

Míjím lidi s prázdnýma očima

Civí jimi na mě, skrz mě

Mají sinalé tváře, shrbená záda a rukama orají zemi - plnou olova

Nebe je ze rtuti, která se vpila do řeky a zabíjí vše co ještě žije a vlastně i to,

co je už dávno mrtvé

Je to náš svět - Naše země amputovaných vztahů

Můj mozek vysílá signály, neurony je rychlostí světla přenášejí a má - cizí ruka

Pomalu podřezává pilou větev posledního stromu

Na kterém sedím

********************************************************************************************************************

Jáchymu Topolovi

Zhasl

A svíčka, která hořela - oněměla ...

Bezprizorní bytost ve světě prázdných pohledů, zvířecího řevu

a zaťatých pěstí ... Ustrnula ...

Zelené světýlko

Lampa života, poslední maják naděje a víry

Hasne ...

A prázdná duše ...

Pouhá nebytost s očima staré marionety

mlčí ...

Před skokem do hlubiny

Před nekonečným pádem - zatoč se dokola .....

Na skále nad propastí

Staň se sám sebou

********************************************************************************************************************
Pokleknu …

Pokleknu před oltářem neznámého boha ...

A nepoznám více beznaděj ...

Proměním se v proužek světla ...

proměním se v sen ...

Budu jen mlčet a nebude mi zima ...

Budu zas sám ...

Uprostřed ostatních ...

********************************************************************************************************************

M o d l i t b a

Vem si mou víru ...

Vem si mé iluze ...

Polož mě na oltář ...

A zhasni svíc ...

Zatlač mi oči ... A zdvihni mě k obloze ...

Nebraň mi, neplač ...

Drž mě !!! nic víc ......................................

********************************************************************************************************************

V š e m   p r o m a r n ě n ý m   n o c í m

Jen minutu ticha ...

Ať uslyším zvony ...

A slunce nad hlavou, ať zahalí mrak ...

Jen minutu ticha ...

A svíce ať hoří ... Navěky ...

Už pohasla naděje ...

A hlava je pustá ...

Rozum mi zůstal stát, na rohu ulice ...

A počítá hvězdy a nedopalky cigaret ...

A jen měsíc, opile směje se opodál ... V deliriu ...