Babka

     Všichni jí říkali Babka. Ti mladší nejspíš ani nevěděli, jak se doopravdy jmenuje. Možná už si nikdo ani nepamatoval, jestli je to jeho nebo její matka. V tomhle domě bydlela od nepaměti. Dávno, to ještě měla muže naživu, si jejich jediné dítě přivedlo domů partnera. Rozumělo se to samo sebou, dům je velký, co by tam staří sami dělali. A tak s nimi začali mladí bydlet.  

     Netrvalo dlouho a rodina se rozrostla o vnoučátka.  Babka nechala práce, aby pomohla děti hlídat. Mladá toho má tolik… Sama by to nezvládla. Babka přijala roli chůvy a hospodyně.

     Starý obhospodařoval zahradu, ale síly docházely. Jednoho dne došly úplně. Večer unavený usnul a ráno už se nevzbudil. Babka k práci uvnitř domu přibrala zahradničení. Nereptala, práce jí pomáhala zapomenout na odchod milovaného muže. Taky chtěla být užitečná. Vždyť nechodí do práce a mladí ji vlastně živí.

     Už ani neví, kdy přestali oni bydlet u ní a začala ona bydlet u nich.

     Ráno rodina vstávala k prostřenému stolu, kuchyní se linula vůně kávy a čerstvě napečených buchet. Staří lidé vstávají časně, ledacos stihnou před rozedněním. Mladí se oblékli do vypraných a nažehlených oblečků a vyrazili za prací. Čisťounce oblečené děti odvedla Babka do školky, později do školy. Cestou zpátky nakoupila a zařídila ve městě všechno, co si mladí večer naporoučeli. Rychle přichystala oběd, aby děli nemusely jíst v družině. Přece nebudou jíst ty jídelnové blafy, když je babka celý den doma.

     Odpoledne odvedla děti na kroužky a rychle se vrátila domů. Musí přece ještě posekat trávník, vyplít záhony, vyčistit boty, vycídit záchod a koupelnu a v dětském pokojíku musí trošku  pouklízet, děti mají ze školy spousty úkolů, kde by vzaly čas ještě po sobě uklízet hračky. A pak musí přivést děti z keramiky a z basketu a uvařit teplou večeři. Mladí jsou tak vytížení a celý den sotva co zhltnou.

     Čas letěl. Občas ji tížila samota, těšila se, až se rodina sejde večer doma, až s někým bude moci prohodit pár slov.

     „Tak co je nového?“ vítala je.

     „Teď nemám čas,“ odbyl ji puberťák  a zasedl k počítačové hře.

     „Nevidíš, že nemám čas?“ kontrovala slečna se sluchátkem u ucha.

     „Teď nemůžu, nevidíš, že jdou zprávy?“

     „Jsem tak unavená… Připravilas holce na výtvarku tu hrušku?“

     Babka šla připravit věci na výtvarku a poumývat nádobí od večeře. Před spaním ještě stihla přešněrovat puberťákovi tkaničky v basketbalových botách a slečně zkrátit sukýnku na požadovanou délku.

     Povinností neubývalo, ale síly začaly pomalu docházet. Věci jí trvaly stále déle a déle, uvědomovala si, že už nestíhá tak, jako dřív.

     Jednoho prosincového dopoledne spěchala s plnými taškami nákupu. Už byla před brankou, když uklouzla na náledí. Ještě než dopadla a tělem jí proběhla bolest, v duchu si vyhubovala, že nestihla posypat chodník pískem.

     V bolestech ležela před brankou a čekala, až jí někdo pomůže.

     Puberťák přišel na oběd první. Překročil Babku ležící před vrátky a procedil: „Co se tu válíš v pravý poledne? Si lidi eště budou myslet, že seš vožralá!“ a zmizel v domě.

     Cizí lidé jí zavolali záchranku.

     Ležela v nemocnici a přemýšlela. Noha zlomená v krčku, to je u starého člověka konečná diagnóza. Už nebude mladým k ničemu. Jestli se vůbec uzdraví, bude se šourat o dvou holích, práci žádnou nezastane. Ležela a čekala, až ji přijdou navštívit. Chtěla jim říct, jak moc je má ráda a jak ji trápí, že jim teď bude na obtíž.

     Čekala dlouho a trpělivě. Nikdo nepřišel.

     A pak Babka umřela. Sestřička už jí nestačila říct, že volali mladí. Chtěli vědět, kde seženou čisté ponožky.