About Us 2

„Proč?“ doteď nehybně položená ruka se pomalu sevřela v pěst. Polámané nehty se zarývaly do dlaně. Zvedla si ruku před oči, pozorovala rudé půlměsíčky v jemné kůži a napůl oloupaný lak.

„Ty se ptáš proč“  zaznělo jí v hlase pobavení, ale upřímnosti v něm nebylo ani maličko. „Třeba proto, že už dlouho lžeme jeden druhému, nemyslíš?“ skryla tvář v dlaních. Dlouze se nadechl a přemýšlel co říct, aby to nepohnojil ještě víc. Poslední dobou ať řekl cokoli, nějak to nedopadlo nejlépe. Doufal že ta chvíle, kdy se na něj otočí a bude chtít něco slyšet nepřijde. Ale byla tu a možná ještě horší než ji čekal. V očích se jí totiž leskly slzy.

„No tak…“ odtáhnul jí z obličeje ruce, kterými maskovala pláč. „Nebreč, prosím“ ale znova se od něj otočila zády. Lehce se dotknul jejího ramene, ignoroval že se po něm ohnala a přitáhl si ji do náruče. Vzdala to, opřela se o něj a rozbrečela se naplno. Beze slova čekal až ji to přejde. Objímal ji a čekal.

„Promiň“ hlesla potom, co se uklidnila. „Hmmm“ přejížděl jí prsty po zádech. „Ještě řekni ok a začnu znova“ povzdechla si. „Ok“ neodpustil si to. „Ne ne, beru to zpátky“ smál se, když se jí znova zaleskly oči.

„Tak mluv už konečně, o co jde?“ pobídnul ji. „Co se pořád staráš“ vyjela na něj, rychle vstala a stáhla si rukáv přes odhalené předloktí. „Taky se divím, že mě to pořád baví“ neudržel se a taky zvýšil hlas. „Dohadovat se s tebou o ničem“ Pohodila hlavou, naladěná na vlně absolutně vzdálené od usmíření.

„Když myslíš že je to o ničem, tak nechápu, že se spolu pořád bavíme“  Nechápavě na ni zíral a pořád se snažil nenaštvat se. Zbytečně. S každou další větou kterou od ní slyšel se přestával ovládat. „Nechápu o co ti jde“ zavrtěl hlavou. „Tebe snad baví se hádat“ nevěřícně se zvedl a chtěl odejít.

„Jdeš pryč,jo? Srabe, tak mi to konečně řekni… Přestaň si na něco hrát“ křičela za ním. Rozčileně praštil do dveří ve kterých stál. „Já si na nic nehraju rozumíš“ snažil se mluvit klidně, ale nevědomky jí křičel do obličeje. „Na nic, jsem pořád stejnej, to ty si pořád namejšlíš situace který nejsou“

Dívala se mu do očí, v jejích se už zase leskly slzy. Vypadala jako by ji uhodil, mlčela a jenom se na něj dívala.  „No jenom začni brečet“ věděl, že to tak nemyslela, ale už se nechtěl držet zpátky. „Vždyť je to pravda, tak co“ pořád beze slova od něj odtrhla oči a zamířila k pohozenému oblečení na židli. Natáhla na sebe bundu a šla ke dveřím.

„Kam jako jdeš?“ „Přece si nebudu namejšlet další nesmyslnou situaci…“ měla bezbarvý hlas. „Radši půjdu“ Došel k ní a zarazil ho nic neříkající výraz na její tváři. Už žádné slzy, ale ani úsměv. Smířenost.

„Přece tu bydlíš“  „No a? To neznamená že nemůžu jít pryč“  „Já se nechtěl pohádat“ obhajoval se. „Však já vím“ usmála se, ale z toho úsměvu ho zamrazilo. „Já přece taky ne, jenom… Jenom asi už ničemu nerozumím“ pokrčila rameny.

„Vážně chceš jít pryč?“ „Lepší já, než kdybys šel ty, já se totiž musím vrátit“  a zavřely se za ní dveře. Vrátil se zpátky do pokoje a váhal jestli zůstat nebo jít domů. Sedl si na skříňku u okna. „Tak tady…“ došlo mu, kde tráví většinu večerů a nocí. Vyhlédl ven a zabraný do myšlenek o jejich vztahu nevztahu nevnímal jak běží čas.

„Ty jsi neodešel?“ ozval se za ním její hlas. Probral se z přemýšlení „Vadí to?“ až teď si všimnul že venku už je tma. „Nevadí“ objala ho zezadu kolem ramen a opřela se o něj. „Omlouvám se“ nato zvednul ruku a lehce ji pošimral na zápěstí, které měla kolem jeho krku. „Asi bych měl taky“ „Myslím že ne“ pustila ho, opřela se o okno a taky se zadívala ven. Obrátil se obličejem k ní a otočil jí tvář tak, aby se mu musela dívat do očí. Nechápal to co v nich viděl, možná se tomu ani nesnažil rozumět. Tak by to přece bylo lepší. Ničemu nerozumět, jenom žít. Naklonil se k ní blíž. Přeběhl jí mráz po zádech a opřela se čelem o to jeho.

„Jsme blázni“ zašeptala než se jejich rty spojily v dalším zakázaném a tajném polibku. „Já vím“ odpověděl jí, když se snažil rozepnout jí bundu. „Tohle není správný“ ozvala se znova, když leželi na posteli, skoro bez oblečení a mráz už jí neběhal jenom po zádech.

„Mám přestat?“ bez úsměvu se jí díval do tváře. „Ne“ vypadlo z ní, než se stačila rozmyslet. Pokrčila rameny a přitáhla ho k sobě. „Tohle bude vážně velký tajemství“ snažila se najít zbytky zdravého rozumu v poslední chvíli, kdy se ještě dalo něco zastavit.

„Seš si jistej, že…“  Neodpověděl, jenom ji políbil a udělal to.

„Nechci abys odešel“ schoulila se k němu potom. „Myslíš, že já teď chci někam jít?“ přehodil přes ně deku a sledoval, jak se jí zavírají oči. „Zůstaneš?“ „Víš, že nesmím“ Už nic neřekla, jenom se k němu tulila hladila ho po tváři.

„Řekneš mi konečně… tamto?“ napadlo ho zeptat se na něco, o čem předtím nikdy nechtěla mluvit a teď už to bylo celkem jedno. Zavrtěla se a jemu došlo, že hledá výmluvu. „A chci pravdu“ překazil jí to. „Fajn… Ale slibuješ, že na to potom zapomeneš?“ pobavila ho ta dětinskost. „Slibuju“ 

„Jenom sem si tak říkala… Že teď už se to bude stávat jenom z lásky“ vyrazila mu dech. „Tak… Tak proč si to teď udělala?“  bál se její odpovědi. „Třeba proto, že tě zase miluju“