About Us - The End... Aneb ať žijí klišé

Nepřirozené ticho naráží do stěn. Jde ztichlou chodbou, ani jeho kroky nejsou slyšet. Dlaždice pokryté stoletou vrstvou prachu, tlumí jakýkoli náhodný zvuk, který by moh narušit málem posvátný klid. Neodvažoval se promluvit, bál se ozvěny, nebo jen samotného zvuku vlastního hlasu. Všechny místnosti prázdné. Ani v jedné známka života, v podstatě čehokoli. Nikde nic, ticho, prázdno, pavučiny. Blížil se k prosklené stěně. Prošel tolika chodbami, tolikrát zatočil, že neměl tušení, jestli za ní bude další místnost, nebo už nic. Přitiskl se na ni a snažil se zaslechnout... Cokoliv.

Napínal uši a i když si to možná jenom namlouval, zdálo se mu, že slyší tekoucí vodu. Šel podél stěny dál a dál až narazil na dveře. Prudce se nadechl a musel se opřít. Po tolika týdnech našel co hledal. Nepochopil, jak dokázala tak najednou a tak perfektně zmizet. Zmizela z podvědomí všech, zmizela ze světa, kde žili dřív. Kde žili, dokud...

Zavrtěl hlavou, rozhodnutý všechno změnit. Pomalu strčil do těch dveří. První krok dovnitř byl taky prvním zvukem, který zaslechl. Dlaždice byly vyleštěné do příjemné, modré barvy. Rozhlédl se po těch několika málo kouscích nábytku. Několik popsaných papírů na stolku z velké dřevěné krabice. Zběžně je prohlédl. Zmatené myšlenky, texty písniček poskládané nesouvisle k sobě. Vyloudily mu úsměv na tváři. Psala je všude, některé dokonce poznával, tak často je vídal. Položil je zpátky a zkoumal to tam dál.

V další krabici poslepu naházené kousky oblečení, roztřeseně natáhl ruku k povědomým kouskům. Stisknul v rukou to známé tričko, o několik velikostí větší, než by potřebovala, s už dávno ošoupaným obrázkem na prsou. Tolik ho nenáviděl a teď by dal cokoli, aby ji v něm viděl. Našel několik plechovek s instantním jídlem, balíček jejich oblíbených pálivých polívek, nezbytná láhev Fanty s dávno vyprchanými bublinkami. Tyhle detaily ho vždycky vytáčely, ale teď byl neskonale rád, když si nějakého všimnul. Špatně dovřená sklenička s okurkama. Matná vzpomínka, jak ho děsilo, kolik jich dokázala spořádat najednou. Kelímek od jahodového jogurtu s rozsypaným müsli kolem.

Zvědavě otevřel dvířka od jediné skříně, která vypadala opravdu jako skříň a do očí ho praštil barevný sešitek. Měla ho už nekonečně dlouho. Věděl, že si do něj psala... Všechno. Nikdy mu ale nedovolila ho otevřít. Rozhlédl se a sáhnul po něm. Tolik známé úryvky písniček, do toho zamotané filmové hlášky, obrázky, kreslené jejím dětským stylem. Jak listoval dál a dál, obsah se měnil. Objevovaly se úvahy, na pár řádků, na půlku stránky. A pořád dokola o tom samém. O odpuštění, o lžích, nenaplněné lásce, ublížení. Obrázek anděla s jedním křídlem. Musel si sednout, když rozluštil nečitelně načmáranou poznámku o tom, co všechno by mu odpustila. Proklínal sám sebe, za ty chvíle v minulosti. Došel na stránku kde bylo velkým písmem napsáno PROSTĚ PROMIŇ a do mezery mezi slovy vepsáno pár vět o smyslu věty: Stačí říct.

Potom už nebylo nic. Jenom prázdné stránky a on pochopil, kdy ten barevný sešit přestal fungovat jako zpovědnice. Chtěl ho vrátit zpátky, ale vypadl na něj stoh papírů a rozsypal se po podlaze. Neodolal a jak je rovnal zpět, zkoumal jejich obsah. Často na ni byla jen jedna věta. What if I just simply love you?! Na několika našel jeho vlastní básničky, které jí posílal. Rozpité slzami. Rozbušilo se mu srdce, když na něj vykoukla jeho vlastní fotka. Drobné popisky tvořily málem ozdobný rámeček. Zabouchnul dvířka a zaháněl pocit... Viny?

Došel k matraci na zemi. Zmuchlané prostěradlo, shrnutá peřina, malinký polštářek a jakési plyšové zvíře, ze kterého se vyklubal delfín. Za matrací papírem obalená další bedna. Sklonil se k ní a musel zamrkat, aby zahnal slzy. Malý plastový králíček pečlivě střežící jeho prstýnek, který mu vzala, tenkrát když... Tenkrát, když byla šťastná.

„Odpustí?“ zašeptal tomu nehybnému zvířátku a v krabičce za ním našel další věc, která ho bodla u srdce. Přívěšek ze stříbra a tmavého dřeva, který mu dala a který si nakonec vymohla zpátky. Nedivil se jí. Nedivil se jí, že u něj nechtěla nechat nic, co pro ni bylo důležité. Jenom se pořád a pořád divil, jak mohla takovou dobu žít tady. Pochopil, že odešla, ale mohla se přece vrátit domů, proč sem? Protože doma bys ji našel mnohem dřív, špital mu tenký hlásek... Svědomí?

Všiml si závěsu, oddělující jednu místnost od druhé. Pomalu ho odhrnul a zastavilo se mu srdce. Slunce pronikalo prosklenou stěnou a obstaralo mu dokonalou stínohru. Dalším závěsem obehnaná stará vana, ve které se rýsovalo její tělo. Jedna ruka opřená o okraj. Zaposlouchal se a pořád slyšel tekoucí vodu. Jemně a pomalu odhrnoval závěs.

Čekal, že se otočí za zvukem, že v jeho očích pozná vše, co jí chtěl říct a tou jednou větou vrátí všechno tam, kde to bylo krásné... „To ti to trvalo...“

Ale ona se neotočila. Ruka položená přes okraj byla podivně strnulá. Jedním skokem byl u ní a ten pohled mu rozerval všechny naděje na znovu slepenou budoucnost. Voda ve vaně byla rudá, zbarvená její krví. Ve tváři klidný výraz, slabý úsměv. Jedna šmouha táhnoucí se po čele. Vytáhl ji ven ve snaze zjistit ještě aspoň nějaké známky života. Jediné co zaregistroval, bylo to, že levá ruka zůstala neporušená. Plná více či méně zahojených jizev z minulosti. Pravou rukou vedla s chirurgickou přesností otevřená rána, od zápěstí až po loket. Namočil ruku pod neustále tekoucí vodou a setřel jí krev z obličeje.

Teď už mu slzy stékaly volně. Myslel na ni. Na ty nejkrásnější chvíle co spolu zažili. Jak se uměla radovat jako malý dítě, jak tleskala rukama, když se jí něco líbilo. Jak se ráda tulila a jak milovala, když jenom tak seděli... V objetí a nemuseli nic dělat. Jak si pustili film a nikdy ho nedokoukali. Jak každýmu vymlouvali, že spolu nic nemají a když zašli za roh, chytil ji kolem pasu. Jak se spolu milovali a jak chápala jeho problémy. Že jí mohl říct všechno a ona ho neopustila. Ale on ji ano. Nechal ji samotnou, s její bolestí,  myšlenkami a jedním velkým problémem, o kterém věděl a asi ho podcenil. „Co si mi to udělala?“ zašeptal jí naposledy do mokrých vlasů...