Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Bylo mi asi sedm nebo devět, naši se hádali v kuchyni.
Stěny, stůl, židle, poličky, lednice i nádobí v dřezu naslouchalo té hlasité výměně názorů. Často se hádali kvůli penězům, nevlastnímu bratrovi, tátovo sobeckosti, jeho náštěvám po putykách a občas i kvůli mým potížím ve škole.
Snažil jsem se čelit tomu křiku, zacpal si uši dlaněmi a hlavu strčil pod polštář. Nechtěl jsem vidět svůj pokoj, krajinu za oknem, slunce, a už vůbec ne své hadající se rodiče. Křik si mě však vždy našel, byl to hajzl, odhodil polštář na podlahu a vyhnal mě z pokoje do předsíně. Bylo ticho. Táta někam zmizel, maminka seděla na pohovce v obývacím pokoji a plakala. Já jí nerozuměl, matky přeci nepláčou. Jsou to víly které nám darovali život a lásku. Teď tu ale seděla žena ronící slzy. Pochopil jsem, že je něco špatně, bylo mi jí líto, nedokázal jsem jí pomoci. Stálo tam malé děcko pozorujíc jak jeho matka pláče.
tohle výborně chytne - zkraje- není v tom póza, není v tom nic falešnýho... Ale to, že to dítěm vidí matku plakat vímě, mezi řádky víme i o jehoi pocitech... Kdyby to končiko za slovem ,,slzy" stačiloby... nebo by ta bezradnost a nevědomost, jak jí ponmoct mohla bejt nazančená jinak...(např: ,,...žena ronící slzy. Žena, kterou jsem neznal.. nebo ,,... a já ty slzy nenmohl uchopit..." Ale jinak se mi to zdá dobré v tom, že by se z toho dalo něco vykřesat...
Jednoduchým, prostým stylem zachycená vzpomínka, poslední věta s tím kontrastuje jako pěst na oko, když už bych tam chtěla nechat takové silné vyjádření, asi bych to víc rozvedla - jak vidím tu situaci z dnešního odstupu.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
