vlak

Můj synovec mi zavolal, že má za úkol napsat subjektivní popis místa čili líčení, neví, co s tím a chce inspiraci. Poslal jsem mu 4 stránky z učebnice a toto:

...a ta cesta rychlíkem! To byl teprv zážitek. Fanoušci byli rozlezlí snad ve všech vagonech, naštěstí jsem si nevybral ten, kde jich bylo nejvíc. Do Kolína to ještě šlo, to byli zalezlí v kupé a řvali a pili uvnitř, jen jsem musel zavřít okno, aby mi protivítr do kupé neposlal předmět vyhozený z vagonu před námi. Ale pak už postupně (při)opilí fanoušci, nyní gauneři, chodili nebo se potáceli po chodbičce, občas některý vlezl do našeho kupé a zařval cosi jako „FC Baník“ a nedokážu slušně popsat to, co z něj bylo cítit.

Celou cestu jsem se bál vyjít z kupé, oddechl jsem si až před Bohumínem – vagon už byl skoro prázdný. Vypravil jsem se jako slušný cestující na WC, než vystoupím, abych tam zašel ještě mimo stanici a aby se mi pak nechtělo na peróně.

Ten nápad nebyl dobrý a už cesta tam skýtala mnohá úskalí. Na chodbičce vedle kupé mi podklouzla noha ani nevím na čem (zavánělo to, promiňte, jako směs piva, moči a lihu). Neupadl jsem, noha se mi naštěstí zabrzdila o zelené střepy z láhve.

Instinktivně jsem se chytil dveří od blízkého kupé. Začaly se houpat. Pak jsem si všiml, že v nich již není sklo. Nevím, proč jsem po něm začal pátrat. Bylo v tom kupé na zemi pod strhanými záclonami, do kterých patrně kdosi, s prominutím, močil, kálel a zvracel, nejlépe naráz. Podobně se na zemi válely i další záclony z inventáře tohoto kupé, s některými si možná někdo čistil zad_ (pardon) nebo potřísněný oděv. Zbytky rozřezaných sedadel stály opřeny o stěnu, jeden kus byl na horní polici a cosi z něj na mne ukáplo. Fuj. Utržený stolek ležel na zemi, na něm ležel kus novin s portrétem státníka (ach ano, má dnes významné životní jubileum) a na portrétu bylo (promiňte) nazvraceno, možná i... Koš na odpadky chyběl. N klice od topení byla navlečená tzv. guma. Ještě jsem zaznamenal zbytky rozšlapané zářivky, ta druhá spolu s kryty již také chyběla... ano, bylo otevřené okno. Na záchranné brzdě viselo čísi páchnoucí tričko, nyní hrající všemi barvami, které možná nějaká „dáma“ použila místo zác_ pardon, místo toaletního papíru, který asi (už) nebyl k dispozici a záclony, pokud ještě zbyla, byla pro její pleť příliš hrubá. Z díry po vypínači osvětlení trčela, opět velmi špinavá, šála v barvách Sparty.

Najednou jsem si uvědomil, kam jsem původně šel. Doklouzal jsem tam mezi střepy, loužemi, exkrementy a – jak se to řekne spisovně? - zvratky a opět se potvrdilo, že WC v tomto vagonu je pro dnešek nepoužitelné. Mám pokračovat? To nebude tak složité. dveře se skoro nedaly otevřít, protože tomu bránila hromada, která zakrývala mísu, roztékala se všude, ovládala celý prostor a když jsem nějakou tyčí zavadil o dveře, hromada mi zabublala na uvítanou a začala se ke mně blížit. Tím se částečně ukázalo, čím je tvořena: zmuchlané i hladké kusy toaletního papíru, čepice, noviny, láhve, střepy, záclony, sáčky, jízdenky, vstupenky, obaly od brambůrků, baget a cukrovinek a samozřejmě všechno, co z nedávných cestujících šlo horem dolem. Podobná hromádka byla i v umývadle, z něhož vítězně trčel kus krytu od zářivky. Nemusím snad dodávat, co bylo rozmazáno po stěnách i po stropě a překrývalo to i, promiňte, neslušné nápisy na zdech.

Začínalo se mi akutně chtít, jak říká můj syn, „jít s hadicí“. Napadlo mne, že kultura cestování je teď a tady taková, že už bych touto činností nic nepokazil, ať to teče kudy chce. V tu chvíli mne však něco začalo čvachtat v botách.....