Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Ráno na obličej nalepíme falešný ksicht – úsměv, jenž vydrží celý den, večer sloupne se ta laciná pleťová maska, zármutek představí svou tvář a my představíme zrcadlu jaké jsme nicky.
Kus skla praskne jakmile uvidí naší tvář.
Jsme odporně, hnusně, smutní, avšak nikdo nám nevěří...
o depresi se musí psát, aby se vědělo, že existuje. může potkat každýho, sebezdravějšího člověka, třeba když to nejmíň čeká, myslím klinickou depresi.
mě se na tom textu líbí právě ten závěr (bože proč musím mít vždycky opačnej názor než ostatní?? no nic)
ten závěr mi připadá pravdivej a dobře dřevně vyjádřenej, to před tím je velmi osahané, ožvýkané,
"Ráno na obličej nalepíme falešný ksicht" teenegerovská věta, jako vystřižená z bravíčka nebo z čeho.
Celkem se mi líbílo až na poslední dve věty, ale tys je ze sebe patrne dostat musel. Nakonec je v nich síla a asi i jistá pravda a proto se tyhle věty mně nelíbí... bez nich..no byla sem rozhodnutá dát ti bod, protože to před tím se mi opravdu moc líbí... snad tahle informace ti stačí místo bodu...
Hezký den Otakare a na deprese zapomeň, pošli je prostě pryč...
---mne toto uplne staci. Naviac tato tema, podla mojho nazoru, je bezna. Resp. castejsie sa objavujuca. A takto..... je to pre mna nie velmi zaujimave.
A ta posledna veta ... myslim ze mala presvedcit citatela, ale na mna nezaposobila. Mala som z nej dojem vykriku, vyhrazneho, .... ale zase... mne sa tym kricanim sprotivila. Bud/Alebo.... nie nie, takto nie.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
