/inspirováno životní událostí mojí známé, které báseň věnuji/
šlapat beznaději po krku
bosí do závěje
tichým hlasem žalovat
infarktu na duši
životu zaplaceném draze
pohádkové víle
i lásce shnilé
když už do života leje
rozpustit se
čokoládou v horkém písku
tančit
s klaunem na ledové dráze
litovat
co nestihneme hříchů
jen nelehat na koleje
infarkt na duši je nádherné zpodobnění...
teď trošku subjektivně:
pro mě se vymyká básničkám se suicidní tematikou, které bývají většinou psány s osobní zkušeností...možná se mnou nebude někdo souhlasit, ale vnímám je přeneseně jako takovou obdobu art brutu v poezii...ale této básni chybí k art brutu hloubka osobního prožitku( vlastní blízkosti smrti a existencionální vyprázdněnosti, etc....)tím že je přenesena na druhé, ačkoliv blízké osoby, je od toho odpoutána a trošku ochuzena...
obrazy v závěru jsou krásné, ale nakupeny na sebe bez vnitřní kauzality...
ale to jsou jen drobnosti, rytmicky příjemně dotažená, a to že zde někde nesedí počet slabik, jenom rytmus toku básně příjemně ozvláštňuje...bodík:)
