Zpověď

Dnes jsem zapálila svou poslední svíčku. Možná je to chyba, měla jsem jí šetřit, ale něco mi říká, že bylo na čase. Ona taková svíčka, ze včelího vosku, nevydrží hořet věčně. Vlastně jsem jí musela zapálit…. Ta tma… Bojím se tmy…

„Mami…“
„Počkej, miláčku, mám teď něco důležitého na práci!“

BĚŽ! Snad tisíckrát za den mi znělo v hlavě. TAK BĚŽ, UTÍKEJ! Mohla jsem dostat novou šanci. Vždy jsem měla štěstí, ať už v lásce nebo ve hře. (Jetelový čtyřlístek však vadne.) Ta touha zkusit to, dozvědět se, jestli na to mám, jestli jsem opravdu dítě štěstěny. Běhat umím rychle, snad i skákat.
…………………………………… (Jenže neumím padat k zemi s kulkou v zádech.)
Neumím toho víc………………...
Mám tu však své děti. Miluji své děti nade všechno na světě. Jsou pro mě vzduchem i vodou. Jsou pro mě cennější než skryté poklady ze všech pyramid v Gíze, čekajíc na své objevení. Více než Tadžmahál, který se nikdy nesklátí k zemi, vím to. Říkal mi to bůh. (Omlouvám se, pane…)
Jenže teď se mi prostě nehodí! Jsou pomalé a křičely by. Staly by se okovy, co zpomalují pohyb. Proklínám své děti!
(I vám se omlouvám…)

„Ale mami…“
„No tak buď už schli zticha, rozumíš?“

Už zase na mě zírají. Stovky očí podlitých krví s nahromaděným hnisem. Vypadají jako lišky chcípajíc na vzteklinu.
…….. (VÁŽENÍ OBČANÉ, PROSÍME, ABYSTE DNES A ZÍTRA NECHODILI DO LESA, PROBĚHNE VAKCINACE PROTI VZTEKLINĚ. DĚKUJEME, DĚKUJEME, DĚKU…)
Měli by jim něco píchnout. Jen aby usnuly a měly by svatý pokoj. Závidí mi tu svíčku. Všechny si je vypotřebovaly první dny, když psaly svým milým a hryzaly při tom do tuh svými dlouhými tesáky.
(Dopisy však nedošly…)
-Marný pokus….

„Mami, bráška už zase kašle krev!“
„Tak mu zazpívej nějakou hezkou ukolébavku, miláčku.“

Dostala jsem infekci. Mám nohu v jednom ohni. Já, já… nevím, co se stalo. Snad jak jsem se škrábla o hřebík. Ta mokvající rána se už rozrostla přes celé lýtko. Snažila jsem se ten bílý povlak na ráně vyčistit, jenže většina moči stekla dolů. Ráno se budím v kalužích hnisu…
Ježíš trpěl, hnis je jeho daní.

Jsem unavená, dnes jsme pracovaly 18 hodin. Už nemám sílu, neuzvednu ani rýč. (Tak jez, holka, jídlo!) Pršelo. Já nevyhloubila ani 45 centimetrů.
„Ty lemro líná, tomu říkáš práce? Nejsi to ty s tím lýtkem? Tu máš!“
-Bič
--Rána
---Síla
----Krev
-----Bolest

Viděla jsem anděla. Stál u brány a díval se na mne, když jsem se skácela k zemi. Smál se mi do očí. Chtěla jsem ho zabít slzami!

„Co pláčeš, miláčku?“
„Bráška, už nedýchá.“
„Je mu líp, děťátko moje.“

Konec… Síly došly. Síly, i ty, které byly schované tak, že by je nenašel ani mistr světa ve schovávané. Chápu, hloupé přirovnání, ale svému účelu slouží. Dnes skončí moje pouť životem. Nestihla jsem všechno, co jsem chtěla, ale nic nenadělám. U příbuzných na mě čeká můj pes. Chtěla bych si ho naposled pohladit, osud chce však jinak, a já jsem nucená ho poslouchat. Vzkazuji všem, co můj osud tvořili, že karta se obrací, nezapomínejte…

„Tak dělejte, vy kurvy, do sprchy!“

Už ani mýdlo si neberu, vím, že dnes voda nepoteče….

„Mami?“
„Teď ne, povíš mi to až nahoře, drahoušku.“