Zpátky do minulosti

Když byl hříbek malý, rád se díval na Kačeří příběhy. To je to, jak se tam zpívá: "Kačer, hů hu!" Teď už by se mu asi nelíbily. I tak ho ale potěší, když o nich někde zahlédne zmínku. V poslední době si vzpomíná na stále více věcí z doby, kdy byl malý. Je to divné. Donedávna to bylo tak, že on věci prožíval, místo aby na ně myslel. Věty, začínající "To já pamatuji, jak jednou...", používali jiní lidé. A teď aby je začal používat hříbek sám. Zatím si tak povídá jenom sám pro sebe. A je mu to nějak líto. On ví, že stárne a na jednu stranu je tomu moc rád. Třeba to příště povede lépe. Na stranu druhou se mu vůbec nelíbí, že je to pryč a už se to nevrátí. Chtěl by se vrátit v čase a prožít toho daleko více.

Pamatuje, jak byl jednou s babičkou na hřbitově. Vybavuje si nápis, který tam visí. "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy". Tak nějak. Vzpomíná, že viděl jeden hrob, který měl v sobě díru. Hodně se bál, ale byl se podívat škvírou dovnitř. Nic neviděl. Vybavuje si, jak ho jednou babička vedla za ruku. Došli ke schodům do metra, hříbek se rozeběhl, skočil a málem srazil babičku na zem. Neuvědomoval si to. Byl veselý, tak si chtěl zvesela poposkočit. Hříbkova babička vždy ukládala nedozrálá rajčata do porcelánové misky vystlané bílým kapesníkem. Miska se postavila za okno, aby rajčata došla. A tak se také stalo.

Když byl hříbek o malinko starší, choval myš. Babička myš neměla ráda. Hříbek položil myš na jídelní stůl a babička ji začala mlátit novinami. Babička měla chatu, hříbek tam často pobýval. Pamatuje, jak chodil s babičkou na procházky. V lese sbírali šišky do košů, aby měli na podpal do kamen. Také chodili pro vodu do studánky. To bylo dobrodružné. Babička si s sebou často brala do lesa doklady. Prý kdyby se jí něco stalo, tak aby lidé věděli, kdo je. Hříbek si pamatuje na klíče od kůlny a od sklepa. Klíč od kůlny měl bílou šňůrku, klíč od sklepa červenou. Pak měli ještě zadní sklep, kde bylo mnoho pavouků a tma. Hříbek tam nerad chodil, ale rád tam zavíral ostatní.

Pamatuje si na starou zelenou kovovou koloběžku s bílými koly a bílými úchyty na řídítkách. Měla brzdu, která vypadala jako malý hříbeček. Šláplo se na ni a ozvalo se hlasité skřípění. Koloběžka ale skřípěla i tak, aniž by hříbek musel brzdit. Pamatuje si na modrý vozík, se kterým se jezdilo pro vodu a do Jednoty nakupovat. Hříbek si občas vlezl do vozíku a nechal se vozit. Sám ale nerad někoho vozil. Kdo mu sedl do vozíku, toho vyklopil.

Ještě něco si pamatuje. Babička ho učila modlit se. Andělíčku, můj strážníčku. Maminka ho také naučila modlitbu. Otče náš. Ta se mu ale nelíbila. Andělíček byl lepší. Za pár let jí dal k Vánocům kýčovitého stříbrného andělíčka. Hříbkova babička měla vkus. Sošku schovala do kouta skleněné vitríny. Když byl malý, tak se na chatě před spaním občas pomodlil. Babička si před spaním četla noviny. Mladou frontu. Když byl hříbek starší, noviny jí bral, vždy je strašně rozhrabal a četl černou kroniku. Babička hubovala. Ráno babička vstávala kolem šesté, ustlala postel a šla pracovat do zahrady. Hříbkova babička byla moc pořádná a pilná. Když přišla na návštěvu k hříbkům do bytu, sbírala jim z koberce smítka.

Hříbek si vzpomíná na malou modrou televizi. Po stlačení černého tlačítka se v ní měnily obrázky. Vybavuje si velkou červenou kovovou káču, která se musela šťouchat. Dřevěnou sedátkovou houpačku. Byla namalovaná do červena a žluta. Provazy se do sebe často zamotávaly. Hříbek se houpal vysoko a kopal do větviček jabloně. To se babičce nelíbilo. Občas vyskočil za jízdy a to přímo do zelených listů kolem skruže. Neví, jak se listy jmenovaly, ale asi jméno měly. Ani to se totiž babičce nelíbilo.

Často si sedal na zahradní branku (byla červená) a pozoroval, co se děje na vesnici. Většinou se nic nedělo, ale hříbkovi se tam nahoře líbilo. Byl jako na koni. Na zahrádce měli hnůj, kam se házely např. skořápky od vajíček. Měli i starý rezavý původně červený sud, kde pálili chrastí a uschlý plevel. V sednici měli kamna a pérovací postel, na které byla vždy žlutá deka. Na posteli hříbek často skákal. Byla tam i vzduchovka, broky a terče. Černý klobouk po dědečkovi, ke kterému hříbek pociťoval respekt (ke klobouku). Záchod, který se zaléval vodou z plechových konví. Bílé umyvadlo pod zrcadlem. Zuby se chodily čistit k meruzalce.

Měli i jedovatý tis. Hříbek byl varován, aby červené bobule nejedl. Nejedl je, ale dnes si myslí, že právě bobule byly jedinou částí stromu, která jedovatá nebyla. Když byl starší, odvážil se i na půdu. Našel tam spoustu věcí. Např. staré vyschlé vosy.

Žumpa se vypouštěla na pole. Hříbek rád mluvil nahlas o tom, že budou vypouštět. Ostatním se to ale nelíbilo a vyzývali hříbka, aby byl zticha. Sousedi to neměli vidět. Hříbek nakonec zticha byl, protože mu bylo pohrozeno, že by v té žumpě mohl skončit sám. Ne, to lže. On neví, proč nakonec ztichl. Možná ze solidarity s provinilými příbuznými. On by ale svému dítěti pohrozil, že ho do žumpy hodí.

Na chatě nikdy neměli zvířata, protože je babička neměla moc ráda. Hříbek si myslí, že ho to tehdy mrzelo, dnes ale neví proč. Ještě dobře, že je neměli. Je s nimi práce, a kdyby to byl pes, pokakal by jim zahradu. I tak jednou po příjezdu na chatu našli před záhonkem veliký exkrement. Tak veliký, že vypadal jako lidský. Kdyby to byla hříbkova chata, byl by si jist, že je to od jeho nepřátel. Babička ale byla na vesnici velice oblíbená. Záhada hovínka zůstala neobjasněna.

Babička uměla dobře německy. Často povídala: "Morgen, morgen, nur nicht heute, sagen..." Bylo to přísloví o líných lidech. Co by si asi řekla, kdyby viděla, jak je na tom dnes hříbek? Raději nepřemýšlet. Babička nežvýkala, ale měla u sebe vždy dostatek zelených eukalyptových bonbonů. Prodávali se ve vcelku velkých pytlících, možná se tak prodávají dodnes. Jé, hříbek si pamatuje i na kalíšky na čištění zubů. Jeho byl takový modrý s myšičkou. Zubní pasta byla růžová Perlička. Dokonce by řekl, že ji občas ucucával jen tak. Byla dobrá.

Z hříbka je pamětník.