(soutěžní povídka z literárního serveru EPIKA na téma strom)
Zlatovláska
Když jsem byla docela malá holčička, nejvíc ze všech jsem milovala tatínka a Zlatovlásku. Můj tatíček byl krásný člověk a tak teple a něžně jako jeho dlaně, nedokážou pohladit žádné jiné ruce na celém světě. Oči měl modré, jako ranní nebe a já mám zrovna takové. Tak ráda jsem s ním sedávala na lavičce pod naší břízou, tam mi četl pohádkové knížky, já mu dychtivě naslouchala a kulila na něj ty své pomněnkově modré oči. Spolu s mnou naslouchala tatínkovu hlasu i moje druhá láska - Zlatovláska.
To pohádkové jméno jsem dala naší bříze. Každý rok, když čas zavoněl senem, její vlasy dočista zezlátly, až byla nádherná jak sama princezna Zlatovláska. Ale věděl to jenom můj tatínek, to se ví, bylo to naše malé tajemství. Když jsem svá kukadla odevzdaně ponořila do modrého moře v tatínkových očích, byla jsem ta nejšťastnější holčička na světě. To jen jeho oči dovedly tak kouzelně hřát a sladce mně hladily na duši i na srdíčku.
„Helenko, ty moje pomněnko, tebe a naši Zlatovlásku mám na světě nejraději…“ říkával mi šeptem, aby ho maminka neslyšela a já, štěstím celičká bez sebe, jsem se k tatínkovi rozkošnicky tulila.
A bříza Zlatovláska ta slova slyšela a rozuměla jim. Blaženě nad námi vzdechla, nepatrně zaševelila listím a z lásky na nás vděčně upustila pár svých srdíčkovitých lístečků. Zatajil se nám dech - v bezvětří se lístky břízy zvolna snášely dolů do heřmánku a my se na ně mlčky dívali, ani jsme nedutali, jen tatínek čechral dlaní moje vlásky, zlehka, zlehounka, jako vánek, až mi přejížděl mráz po celém těle. Pak tatínek odložil obrázkovou knížku a oba jsme se zavřenýma očima naslouchali zpěvu větru v podzimně zlátnoucím listoví břízy. Její štíhlý, oslnivě bílý kmen, se za nad námi vznešeně pnul k obloze a lístečky Zlatovlásky v její koruně cinkaly nám jak zvonečky. Schoulila jsem se tatínkovi do náruče, přitiskla se k němu a shůry se k nám snášel koncert ptačích trylků, doprovázený tóny krásné hudby, ukryté ve větvích.
Jen mamince, bůhvíproč, se naše siesty nelíbily, co chvíli nám je škodolibě přerušila, vrazila tatínkovi do ruky rýč a poslala ho dozadu na zahradu rýt záhonky. Ocitla jsem se se svou Zlatovláskou sama, ale nevadilo mi to. Tak ráda jsem se dotýkala jejího hladkého bílého pasu, hřál moje maličké dlaně a ve vodorovných prsténcích, tenčích než papír, se z něj odlupovala sněhobílá kůra. A tak se stalo, že princezna Zlatovláska mi darovala i můj první prstýnek. Bělostný byl sice, ale v paprscích slunce se mi na prsteníčku leskl jako ryzí stříbro.
Než přišla zima, všechny stromy postupně svlékly svůj šat. I úžasné zlaté vlasy mojí břízy byly ty tam. Jen v její koruně zůstalo několik zapomenutých stříbrných lístků, kterými se naše stydlivá Zlatovláska přioděla, aby nebyla úplně nahá. Jen v tom mrazu se pokryly jiskřící jinovatkou a oslňovaly mne jako malá zrcadélka.
Ale to už jsem se nedočkavě těšila, až v jarním vlání moje zpívající břízka, tak plná slunce a vláhy, jiskrnou melodii mi zase zapěje. Paní Zima odešla, nastal čas jarního slunovratu a rašící tráva pod útlým pasem Zlatovlásky se rozsvítila sněženkami, prvními posly jara.
„Hej, vy dva spiklenci! A máte po žížalkách.“ Pravila jednoho dne maminka a podala otci nějaký dopis. „Podívej, co nám posílají úřady!“
Opatrně, jakoby to byla nějaká svátost, vzal tatínek ten list z maminčiných rukou a začetl se do něj. Jeho dobrácká tvář se zachmuřila a nevěřícně vrtěl hlavou. Tak bezradného jsem ho nikdy neviděla.
„To snad není pravda…“ hlesl zdrceně a přidal jedno neslušné slovo.
„Coby nebyla?“ opáčila uštěpačně maminka. „Pokrok ničím nezastavíš! Vždyť soudruh Zápotocký nedávno říkal v radiovém vysílání, že se budeme mít stále lépe a budem žít radostněji! Konečně i nám zavedou vodu a plyn. Je konec tomu věčnému štípání dřeva, konec starému sporáku po babičce, konec chození pro vodu s kbelíky v rukou! Tady ti to soudruzi píšou černé na bílém!“
Vytrhla tátovi dopis z ruky a pomalu z něj četla, dávajíc důraz na každé slovo:
„Neodkladné smýcení jest vynuceno skutečností, že váš strom roste v ochranném pásmu plynárenských zařízení.“
Tatínek se na maminku zamračil a řekl další škaredé slovo, to nejsprostější, co znám.
Pranic jsem tomu nerozuměla, ale tušila jsem, že skončí ty krásné večery u pootevřených dvířek kuchyňských kamen, odkud to vonělo pryskyřicí a praskalo hořící dřevo, které olizovaly mlsné plameny, až hrálo všemi odstíny barev, od žluté až po sytě červenou. Celičká rozpálená, tak ráda jsem dívala do ohně docela zblizoučka a nemohla se vynadívat. Tak proč bychom doma měli mít plyn, ty ošklivě studené modré plaménky, které jsem znala z kuchyně naší školky? A voda? Pro tu jsme přece s tatínkem chodili tak rádi! Pravda, studna byla až nahoře pod lesem, ale můj tatínek nebyl jenom krásný, byl i urostlý a silný a ve svých svalnatých rukou unesl obě vědra jako pírko. A já kolem něj vždycky cupitala svými drobnými krůčky anebo hopsala jako malé kůzle a povídala mu říkanky, co znám ze školky.
Moje bříza Zlatovláska se zhluboka nadechla jara a všechno na ní dravě rašilo a kypělo životem. Z přemíry vláhy jí drobně popraskal kmen, z prasklinek kanula nazlátlá míza a když se objevily první svěží, lepkavé listy, moc jí to slušelo. A pak přišel den, na který nezapomenu.
Přišli nějací dva cizí pánové, oba v modrákách.
„Tak jsme tady, paninko!“ hlaholil jeden z nich.
Ten druhý nám šlapal po heřmánku a maminka mu nic, ale vůbec nic neřekla!
„Počkejte, soudruzi, zavolám vám manžela,“ řekla omluvně maminka a šla pro tatínka, který poslouchal v kuchyni rádio v cizí řeči. „A ty pojď se mnou, Helčo, udělala jsem ti ke svačině pudink.“
„Jůůů, pudink, ten já tuze ráda!“ zavýskla jsem radostně a pelášila za maminkou do kuchyně. Cestou jsem minula tatínka, byl zamračený a ani se na mne nepodíval. Asi tak moc spěchal za těmi pány. A to už jsem seděla u kuchyňského stolu a ládovala se teplým pudinkem. Maminečka moje zlatá, ona ví, že vanilkový mám nejraději!
Vtom jsem ze zahrady zaslechla tatínkův vzlyk. Ne, nemohla jsem se mýlit, byl to on! Odstrčila jsem misku a přestože se mne maminka pokoušela zastavit, vytrhla jsem se jí a mazala za tatínkem. Honem!
Vyběhla jsem do zahrady a tam zůstala stát bez dechu jak solný sloup. Pod břízou, pod mojí Zlatovláskou, tam celí zpocení klečeli proti sobě ti dva zlí cizí páni a velikou pilou podřezávali bílý kmen břízy. Neschopná slova, pohlédla jsem nahoru a koruna mojí milované břízy se pod ráznými tahy pily chvěla nevýslovnou bolestí. A pak dole v jejím kmeni něco zapraskalo a ona ztuhla, jakoby se nemohla nadechnout. Z hrdla se jí vydralo poslední zasténání a pak, podťatá, se svistotem spadla do prostěradla z heřmánku.
„Néééé! Tatínku nééé!“ zavolala jsem zoufale a vrhla se mu do náruče.
Usedavě jsem se rozplakala a slzičky jak hrachy se mi hrnuly z mých pomněnkových očí. Přitiskla jsem se k tatínkovi a ucítila, že i jemu se ramena chvějí pod vzlyky. Poprvé jsme ho viděla plakat. I naposled, protože od toho dne byl můj tatínek smutnější a smutnější. Chřadl a ztrácel se mi před očima, až mi ho za dva měsíce vzalo nebe.
Když mi tatínka spouštěli v rakvi do černé studené země, maminka mi podala růži, abych ji hodila do hrobečku. Já tam ale místo růže tatínkovi pustila ze své otevřené dětské dlaně pár schovaných lístků z naší břízy. V tu chvíli zavál vítr a vzal mi je z dlaně. Lístečky ze Zlatovlásky krátce vzlétly k nebi jako motýlci, ale pak se teskně snesly hluboko dolů, až na tatínkovu rakev. Strejdové a tety se na ty tančící březové lístečky mlčky dívali a neřekli ani jediného slova, jen maminka se na mě vyčítavě podívala…
A pak jsme všichni seděli v nějaké hospodě, co je jen kousek od našeho domu. Všichni tam jedli a pili, ale já na to neměla ani pomyšlení. Pošeptala jsem mamince do ucha, že je tam moc nakouřeno a dovolila se jí, zda mohu jít na chvíli ven na čerstvý vzduch. Pohladila mne po tváři a mlčky přikývla, ale vůbec netušila, že jí právě poprvé v životě lžu. Vyběhla jsem ven a jako o závod utíkala domů, tam, kde bylo vždycky moje všechno moje štěstí.
Než jsem se dostala do zahrady, sotva jsem popadala dech. Pošlapaný heřmánek už zas bujně rašil a voněl a vzadu za ním čněl ze země jen bílý pařízek mojí břízy. Padla jsem do heřmánku jak podťatá. V slzách jsem objala ten bíle oděný zbytek břízy, která mi byla nejdražší. A ten poslední kousek břízy, co ještě zbyl, mně krásně hřál a zůstal teplý jako bývaly tatínkovy dlaně.
Bože můj, ani tatínka už nemám!
Kde jsi, břízo moje, kde jsi má Zlatovlásko? Kde jsi, můj drahý tatínku? Kde jste, moji nejmilejší?
